Jak mě mrtvola Rudolfa Hrušínského poslala do…, no, vy víte kam. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
01.03.2025
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Rudolf Hrušínský
Až budete chtít definitivně přijít o hlas, zkuste melodram: Soutěž, kdo má větší sílu – činoherec, nebo orchestr?
Melodram je hudební i jevištní forma, při které se činoherci pokoušejí z jeviště přeřvat randál orchestru s jediným výsledkem: Čím víc se o to činoherec pokouší, tím víc orchestr přidá na decibelech. Děje se to i v operách, jenže tam dokáží zpěváci používat hlavovou rezonanci, a když ani to nevede k žádoucímu výsledku, pokračují dál tzv. lážo-plážo s pocitem životní marnosti. Dnešní zpěváci na to mají. Mají často dosud hlasový materiál, kdežto činoherec je dnes už velmi často bez hlasu, jeviště nepoznav, protože se uživí v reklamách anebo v seriálu – když samozřejmě nemá smůlu, že ho zabijí hned v prvním dílu. Potom mu už nezbývá nic jiného, než jezdit po estrádách, kde vykládá, jak by to dělal, kdyby to uměl.
Když jsem před dávnými časy nastoupil do Národního divadla, hrál se v tehdejším Smetanově divadle (dnešní Státní opeře) Fibichův a Vrchlického melodram Hippodamie. Všechny tři díly v režii režiséra Karla Jerneka. Už jsem v téhle rubrice o něm (i jeho dceři Kláře, která se proslavila rolí krásné mladé Rozálie v seriálu Byli jednou dva písaři) psal. Pan režisér divadlem žil, sledoval každé představení a pokřikoval na nás i během představení další a další nápady, kterými chtěl představení vylepšit. Stal jsem se, nevím proč, jeho oblíbencem, možná to bylo snadno zapamatovatelným jménem, možná proto, že jsem neváhal a každý jeho nápad bez odmluvy realizoval, což ostatní, vážící si svého života, raději nedělali.
Ten večer bylo představení rozehrané, já už měl po výšlapu (jak se mezi divadelními našinci říká výstupu) a chystal jsem se vyjet výtahem do šatny, než se ale otevřely dveře, přihnal se pan režisér a mocným hlasem zlověstně zavolal: „Janáku, stůj! Něco pro tebe mám.“
Dveře výtahu se zavřely a zase otevřely.
Pan režisér mi pustil ruku, za kterou mě držel, abych mu neujel, a divým zrakem si mě prohlížel, až tak, že jsem začínal být nesvůj. Potom mi ohmatal svaly pod ramenem, a to už jsem začal couvat a maně jsem hledal cestu, kudy bych zmizel, aniž bych nezakopl. Říkalo se, že předkové pana režiséra provozovali kdysi výnosný malostranský nevěstinec, ale že by mi něco takového hrozilo za reálného socialismu, jsem si nedokázal představit.
Pan režisér si mě dál prohlížel pohledem handlíře, kupujícího levného koně.
Že je zle, mi došlo už dávno ...
„Vážanský onemocněl…“ začal pan režisér zeširoka. Jelikož jsem Vážanského neměl moc rád, bylo mi to jedno, spíš mě zajímalo, co pan režisér kuje.
„…a já už nemám nikoho, kdo by to udělal, tak jdu za tebou.“
To byl konec. Pan režisér mi hodlal svěřit důležitý a psychologicky náročný umělecký úkol.
„Janáku, vezmeš si ten kostým z prvního jednání. Teda ono je to vlastně jedno…“ (Při druhé replice jsem pochopil závažnost nabídky.) „Po tvým výstupu tě natřou načerno a budeš otrok. Pak s Hábou odneseš zabitýho Hrušínskýho. Hába ti řekne, to stačíš, je to až na konci představení.“
Do té doby jsem byl připraven končit po prvním jednání. Kostým, to byly šortky sešité ze dvou hadrů na podlahu, jsem už v šatně vzorně pověsil na ramínko a těšil se do klubu, kde jsem hodlal příjemně pokračovat v načatém večeru.
Můj nový výstup byl v posledním jednání a (vzhledem k tomu, že jsem nechtěl být jako Laďka Kozderková, která po jiném představení v africké kožní masce s oblibou chodila po Praze a strašila taxikáře jako americká černoška) pokaždé mi trvalo asi hodinu ze sebe smýt černocha. Takže jsem namísto hezkého večera v závěru třídílného melodramu pokaždé počítal, jestli chytím poslední metro.
Kolega Hába, na rozdíl ode mne ctižádostivý, si vážil i takového uměleckého úkolu, jako je odklízení mrtvoly z jeviště:
„Hele, nic to není. Vlezem tam. Ty Hrušínskýho chytneš za nohy, já za ruce a hodíme ho na nosítka, který si přineseme. To snad zvládneš.“
Nosítka byla potažena kdysi čistým prostěradlem, na které jsme měli celým národem váženého, a tudíž nikterak lehkého otce divadelnického rodu položit a odnést do portálu.
Zabitý pan Hrušínský pokaždé ležel v antickém rouchu na břiše a jako mrtvola se snažil zadržovat dech, aby se na podlaze jeviště neesteticky nepohyboval a nerušil tím vážnost situace.
Přiblížili jsme se k němu slavnostním krokem pohřební dvojice, Hába ho vzal za ruce, já, podle rady mazaného Háby za nohy (kde byl zabitý těžší), a aby se mu na nosítku lépe leželo, snažil jsem se pana Hrušínského otočit. Jednou se to ale nepovedlo…
„Do prdele, dyť mě zabijete!“ vykřikl tentokrát kroucený zasloužilý umělec – načež jsme ho leknutím pustili na nosítka.
To už mrtvola tvrdého syna boha války, Hippodamiina otce, nemluvila, jen k pobavení sálu vydechla: „Au...“
V portálu jsem pak spěchal k výtahu za kulhajícím Rudolfem Hrušínským, abych se mu – v panické hrůze, že kvůli mně by nevznikla tak skvělá díla české kultury, jako Postřižiny nebo Vesničko, má středisková, omluvil.
„Už o tom nevím,“ zalhal muž, který byl nejen velký umělec, ale i velký člověk, když se belhal k výtahu. To horší mělo následovat…
„Janáku, pojď sem!“ zašeptal svým mohutným hlasem pan režisér Jernek, tak, že to slyšely první tři řady rozcházejících se diváků, a pan režisér pokračoval v šepotu, až drnčely reflektory:
„Člověče, kdyby to vo tý prdeli Vrchlický do hry napsal rovnou, tak bych to neškrt, a divadlo by bylo pokaždý vyprodaný!“ A místo soucitu s raněným panem Hrušínským dál rozvíjel představu, jestli by se naše nová předscéna nedala přece jen nějak zakomponovat do představení...
Což je, milí čtenáři, hlavní rozdíl mezi velkými herci – a velkými režiséry…
Vložil: Jaromír Janák