Člověk, který diplomacii chápe jako soubor afektovaného křiku. Komentář Štěpána Chába
komentář
26.02.2025
Foto: Se svolením Jana Lipavského
Popisek: Jan Lipavský
Dovolím si nabídnout velmi volné pokračování včerejšího textu, který v závěru volal po „znovuoživení“ Miroslava Polreicha a jeho diplomacie.
Tragickým problémem české diplomacie je nezkušený ministr s jednou světonázorovou dimenzí, který vlastně neví, co to diplomacie je. Diplomacii chápe velmi primitivním způsobem jako hru na křik. Kdo víc křičí, ten víc získá. Diplomacii si tak spletl s aktivismem, s letní kratochvílí těch, kteří se přilepují k silnicím a hulákají na lidi ta svá pochybná hesla.
Síla státu, jakéhokoliv státu, na mezinárodním poli se pozná i podle toho, jak silnou má diplomatickou školu. Koho posílá vstříc jednání. Diplomat není ve své podstatě politik, který se musí prodat voličovi, takový ten prodejný, slibující, podlézající, obden měnící své postoje podle toho, jak se rozvine diskuse na sociálních sítích. Diplomat jedná, aby jeho země získala výhodu, měla v dalších zemích své zastání nebo ucho, které umí naslouchat zájmům země, kterou diplomat zastupuje.
Petr Fiala je vlastně politický slepec. Do nejvyššího místa diplomacie jmenoval Jana Lipavského. Trval si na něm i po otřesu u Pirátů. Do čela diplomacie, obzvláště v neklidných dobách, musí ale premiér jmenovat člověka, který je protřelý, zkušený, má mnoho kontaktů se světem, je ve světě ve svých kruzích ctěn už před nástupem do funkce..., který dokáže říct premiérovi i celé vládě – ne – a umí si svůj postoj obhájit. Ministr, který se dokáže pohádat s premiérem. Člověk, který vidí dál než do konce volebního období. Který vidí i hluboko do minulosti. Člověk až nebezpečně sečtělý a znalý.
Koho místo takového člověka drží na postu Petr Fiala? Jedince bez zkušeností, bez známostí, bez kontaktů. Navíc člověka, který diplomacii chápe jako soubor afektovaného křiku a trochu tupých výhrůžek. Premiér Fiala si vybral na post ministra zahraničních věcí bakaláře bez dimenzí. Nic proti Janu Lipavskému, třicet let v diplomacii by z něj mohlo vytvořit někoho, kdo by o místo ministra mohl usilovat. Ale těch třicet let praxe Lipavskému chybí. A jde to cítit. Česká republika se tak ocitá na mezinárodním poli izolovaná… protože komunikace s ní se stala až příliš podobná rétorickým vrcholům večerního studenta Viktora Hujera. Snaživě nosí švestičky a práská na ty nehodné. Připadá si díky tomu moc užitečný, ale rád ho nemá nikdo. Je to prostě hujer. Ti mocnější se ho štítí, ti podobně bezmocní jím pohrdají. Výsledek práce Fialy a Lipavského.
Taková „diplomacie“ v nynější situaci, kdy Donald Trump boří tříletou jednotu, nemá schopnost cokoliv ovlivnit, do čehokoliv mluvit. Je tím, čím byla vždy, mopslíkem u nohou skutečných diplomatů. Proto volám po tom, aby se znovu oživila diplomacie Miroslava Polreicha. Jen mám obavy, že už takové nejsme schopni. Že už jsme dopolreichovali a teď už se budeme naší budoucností jen mrzce hujeřit vstříc bezčasí. Ostatně, podobně jako zbytek ministrů zahraničí Evropské unie.
Bylo mi naznačeno, že sice hezky volám po diplomacii místo zbrojení, ale sám nenabízím cestu, kudy z prekérní situace války na Ukrajině za pomoci diplomacie vyjít. Na to je jednoduchá odpověď. Jsem na ještě horší pozici než Jan Lipavský, nemám zkušenosti, nemám klíčové kontakty, neznám v diplomatických kruzích ani uklízečku. Diplomatická škola Miroslava Polreicha, a nejen jeho, ale všech, je škola setsakra vysoká, musí za ní být desítky let usilovné práce a neustálého vzdělávání a chápání souvislostí napříč glóbem.
Na to nestačí si něco myslet a být o tom skálopevně přesvědčený. To je v diplomacii spíš na překážku. Naznačuje to jistou neohebnost. A tedy neschopnost jednat a cokoliv vyjednat. Jan Lipavský je neštěstí České republiky. Ostuda České republiky. A ve výsledku i osud České republiky. Protože z toho se jen tak nevylížeme. Nasadit mezi diplomatické kanonýry rozmazlené děcko s pytlíkem švestiček připraveným k úplatkům těm mocnějším. Nejsme jen mimo mísu, my už jsme mimo stůl a začínáme nabírat kurz i mimo realitu. Lokajští přikyvovači, takhle nám, když už, nejspíš v diplomatických kruzích říkají. Tak co, pozvedla vláda Petra Fialy ve světě jméno naší země?
Vložil: Štěpán Cháb