Terč vtipů mého mládí, starý dobrý ministr Nejedlý… Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Zdeněk Nejedlý

Zdeněk Nejedlý… Legendární stařičký poválečný ministr školství, kterého komunisti podědili ještě po starém Rakousko-Uhersku. Herci se předháněli, kdo jeho nezaměnitelnou figuru zahraje nejlíp. Zda Vladimír Šmeral (Skřivánci na niti: „Chleba bude, máslo bude, i Smetana bude“), Tonda Hardt (který ho hrál jako všechny své policejní komisaře), anebo Miloslav Kopečný, známý jako sešlý vekslák Slepejš z filmu Bony a klid.

Z dnes už pozapomenuté osobnosti pana profesora, který psal celý život mnohosvazkové životopisy, aby se nakonec v 67 letech, na prahu senility, stal ministrem, si svého času utahovali všichni. Jan Werich se po jeho smrti vyjádřil: „Zemřel Zdeněk Nejedlý, první díl…“, herec-vypravěč Bohumil Bezouška s oblibou vyprávěl, že rozhlasáci před jeho beztvaré a táhlé nedělní rozhlasové komentáře Na okraj dne s oblibou zařazovali árii To jsou jen samé láry fáry z opery V studni, a Zbyněk Bruthans v Mládkově pořadu Čundrcountryshow coby Zdeněk Nejedlý uvažoval, zda jít na malou – anebo i na velkou...

Na ministra, který byl za války v exilu v Moskvě a během ní v bojích ztratil syna, hudebního skladatele Víta Nejedlého (po němž pak byly pojmenovány vojenské umělecké jednotky), díky čemuž se Nejedlý starší v těžké době stalinismu, kdy byl ve funkci, mnohých mladých v problémech i zastával, laskavě vzpomínal jen bývalý první houslista z Jižních Čech, později herec a režisér Jiří Císler. S oblibou vyprávěl, jak se během slavnostního koncertu symfonického orchestru v Českých Budějovicích někde zapomněly fagoty, což nemělo žádné následky, protože fagotový part spolu odzpívali Nejedlý a dirigent orchestru s tímto textem:

Nejedlý: „Kde fagoty, kde jsou kde, kde jsou kde, kde jsou kde?“
dirigent: „Asi někde v hospodě, ta tára tatatá…“

Zdeněk Nejedlý se z řady komunistických politiků opravdu vymykal. Plod hlavního města českého národního obrození, východočeské Litomyšle, narozený 1878, ještě jako profesora na místním gymnáziu poznal Aloise Jiráska a během jeho návštěv v rodném městě možná i Bedřicha Smetanu – které pak celý život propagoval. Univerzitní profesor muzikologie a literární historie, nesmírně vzdělaný a nesmírně žlučovitý, byl archetypem sudičky, kterou v pohádce O Šípkové Růžence po narození princezny nepozvali do zámku na slavnost. Pan profesor od mládí nenáviděl skladatele Antonína Dvořáka a jeho zetě Josefa Suka, protože, jak se traduje, Dvořák nejdřív vyrazil dveře s Nejedlým a svou dceru Otilku, o jejíž ruku přišel mladý muzikolog požádat, mu nedal – a pak ji dal Sukovi.

O to víc se z dvojky největších českých skladatelů Nejedlý až nezdravě upnul na svého rodáka Smetanu. Snažil se (naštěstí marně) zabránit světovému rozletu Leoše Janáčka jen proto, že se domníval, že Janáček nedostatečně uctívá Nejedlého modlu Bedřicha Smetanu, pohrdal skladatelem Puccinim, jen proto, že v nich slyší málo lidových motivů, které byly typické pro Smetanu, a vidí příliš krve modré barvy, kterou Smetana ve svých operách neměl.

Na druhou stranu (komu čest tomu čest) to byl i historik kultury, bez jehož Dějin opery Národního divadla by v historii hudby zůstala veliká mezera.

Stejně radikální byly Nejedlého preference v architektuře. O Obecním domě v Praze, nádherném secesním klenotu (který, kdyby ubýval pod blesky turistických fotoaparátů, zbyla by po něm jen veliká díra v zemi a nám oči pro pláč) řekl, že vedle gotické Prašné brány stojí jako ucouraná děvka vedle vznešené dámy.

Napsal jsem asi nejdelší větu na světě – a vysvětlím proč:

Do téhle ucourané pracovnice nejstaršího řemesla jsme se vydali na koncert. Orchestr FOK (Symfonický orchestr hlavního města Prahy), a především jeho dramaturg měli skvělý nápad vložit do jednoho večera díla Antonína Dvořáka a Sergeje Prokofjeva a pozvat jako dirigenta Petra Altrichtera. Dirigent Altrichter, v mládí dvojník Alaina Delona, kterého jste od něj rozeznali až tehdy, když Altrichter promluvil svým krásným brněnským přízvukem, dodnes neztratil nic ze své energie a ze schopnosti ze sebe před orchestrem vydat celý svůj obrovský talent do poslední kapky sil.

Dokázal to už v Dvořákově symfonické básni Polednice, krásné, nepříliš dlouhé skladbě, ve které zaznělo i oblíbené Dvořákovo zakokrhání kohouta. Krása. Potom zahrála původně venezuelská klavíristka a také skladatelka Gabriela Montero s obrovskou energií Prokofjevův třetí klavírní koncert, a protože ji publikum nechtělo pustit z pódia, navrhla, aby jí lidé zazpívali nějakou českou národní píseň, na kterou zaimprovizuje. To je, když to umělec umí, nesmírně atraktivní dárek publiku.

Už když jsem viděl člověka, který vstal, s obavami jsem v něm poznal bývalého nervově labilního kolegu z Národního (tuším, že člena jisté dnešní politické strany). A co teprve, když se zhluboka nadýchl a spustil mohutným hlasem: „Dobré je, dobré je, že už není pána, že nám neporůčá, že nám neporůčá, starodávný gazda.“ Kdo ví, jak to myslel, ale víte – to byla v 50. letech u na ideologickou objednávku ve stylu slováckých lidových verbuňků uměle napsaná písnička, oslavující kolektivizaci československého zemědělství. Měla tak trochu za účel nahradit ty verbuňky, které byly málo angažované, a sakumprásk byla tak pitomá, že si ji pamatuji dodneška. Nesmrtelnou a světoznámou se ale stala, jen když si z ní v románu Žert udělal legraci Milan Kundera:

Na rozdíl od Kundery paní Montero raději ani nežertovala a radši zahrála variace na píseň Kočka leze dírou, při níž každému Čechovi (alespoň tak starému jako já) proběhne duší vzpomínka na Smetanovu Mou vlast a každému Židovi na izraelskou hymnu. Zahrála ji v různých hudebních stylech, od baroka přes romantismus a zakončila pěknou swingovkou. Lidé ji málem nepustili od klavíru.

O přestávce jsme vystáli čtvrthodinovou frontu na předražené občerstvení, které vonělo míň, než ta smažená cibulka v koncertní síni (letitá atrakce Smetanovy síně, kde se podařilo patrně vyvést klimatizaci z kuchyně přímo do koncertního sálu), a pak znovu spěchali si ve vůni cibulky poslechnout Dvořákovu 7. symfonii d moll. Kdyby to šlo, klidně bych si ji nechal ten večer zahrát znovu.

Abych svá dvě dnešní tematicky oddělená vyprávění na závěr opět spojil, musím konstatovat: Profesor Nejedlý byl sice čelný ideolog Gottwaldových 50. let, ale takový nevkus, jako přát si od světové hudební virtuosky propagandistickou častušku, to by nikdy nepředvedl. V tom, musím říct, dnešní politici se svým nevkusem někdy předčí i staré pány stalinisty…

Vložil: Jaromír Janák