Podezření ze špionáže, rok za zadkem Sochy svobody a stesk smutného klauna Jiřího Voskovce, na který nebyl lék. Tajnosti slavných
21.02.2025
Foto: Columbia Pictures
Popisek: Jiří Voskovec jako profesor Klaus Bechner v sci-fi dramatu z roku 1957 The 27th Day (27. den)
První americký muzikál v Praze Divotvorný hrnec měl obrovský úspěch, gramofonové desky s nahrávkami šly na dračku, slavná dvojka V + W už ale najednou nebyla jednou duší ve dvou tělech. Každý mířil jiným směrem. A to doslova. (Pokračování ze středy 19. února)
Zatímco Jan Werich se po ukončení druhé světové války domů těšil, Jiřího Voskovce zavalila nejistota. A brzy se ukázalo, že právem. K problémům, který vnesl do života vládní převrat v únoru 1948, se na pražské Kampě začaly kupit i potíže se soužitím dvou rodin v jedné vile, sladění Američanky s českou realitou se obával už předem a právem. Naštěstí měl z dřívějška kontakty v Paříži, díky nimž měl možnost získat místo v sekretariátu UNESCO. Ještě v březnu 1948 ale stále ještě nebylo nic rozhodnuto, takže se snažil co nejdřív dostat oficiální pozvání na pohovor, aby mohl žádat o výjezdní povolení. V hektické době po převratu to nebylo snadné, díky známostem na ministerstvu kultury nakonec mohl v polovině dubna odjet.
Americké divadlo v Paříži
V Paříži dostal nejprve roční smlouvu, brzy ale zjistil, že ho úřednická práce prostě nebaví, a tak s manželkou Anne Gerlette založil na Montmartru komorní American Club Theatre (pozdější American Theatre of Paris). Jako dramaturg, překladatel, scénograf a občas i režisér v něm nabídl publiku klasický divadelní repertoár v angličtině, divadlu se ale příliš nedařilo. Situaci nezachránilo ani titulkovací zařízení, které mělo přilákat francouzské publikum, a v roce 1950 bylo z finančních důvodů uzavřeno. Navíc nebyla Voskovcovi prodloužena smlouva v UNESCO, takže se manželé rozhodli vrátit do rodné země Anne, kde si Jiří každoročně obnovoval domovské právo, měl tam bankovní konto a také tam platil daně. Podruhé přijel do USA 16. května 1950, jenže když chtěl domovské právo obnovit i v roce 1951, byl v New Yorku zadržen pro podezření ze špionáže pro komunistický režim.
Rudé nebezpečí
Ve Spojených státech totiž právě začínalo neblahé období mccarthismu, nazývané druhá rudá panika (Second Red Scare), proslulé cíleným šířením strachu a politickými represemi proti levici. Postupně se vztahovala na vše „neamerické“, podezřelými se postupně stali nejen komunisté, ale také umělci, učitelé, cizinci či homosexuálové. Tisíce úředníků přišly o práci, zhruba tři stovky umělců se ocitly na hollywoodské černé listině, takže mnozí raději emigrovali do Evropy, mimo jiné například i Charlie Chaplin. Z komunismu byly podezříváno několik milionů lidí, o nichž FBI vedla složky. A v roce 1953 byli popraveni manželé Rosenbergovi, obvinění ze špionáže pro Sovětský svaz a ukradení plánů atomové bomby.
Dvanáct rozhněvaných mužů:
Beznaděj u Sochy svobody
Není divu, že v této atmosféře „narazil“ i Jiří Voskovec, jenž prožil jedenáct měsíců v internačním táboře na Ellis Islandu, přestože byl ženatý s Američankou. Musel vyvracet, že hry Osvobozeného divadla a předválečné filmy nepropagovaly komunismus, ale měly dávat naději a chuť do života obyčejným lidem. Jeho žádost o vstup na území USA přistěhovalecká komise zamítla, hrozil mu návrat do Československa, kde se právě rozjížděly politické procesy. Na poslední chvíli mu pomohl vedoucí československého oddělení Svobodné Evropy Ferdinand Peroutka. Z cely měl prý po celou dobu výhled na sochu Svobody, takže se pak na ni už nikdy nešel podívat. „Co bych tam chodil – z okna jsem celých jedenáct měsíců koukal na její p***l,“ říkával.
Odříkaného chleba největší krajíc
To lze říct o jeho vztahu k herectví. Díky publicitě své kauzy se stal známým, takže zatímco po krachu pařížského divadla byl rozhodnut jako herec definitivně skončit, po propuštění z vazby se jím začal živit. Hned v roce 1952 si zahrál ve třech filmech, další rok už debutoval na Broadwayi. Poté co z jeho každodenního života zmizel Jan Werich, vymizelo prý z něj i jeho dříve milované klaunství a z komika a glosátora se proměnil v charakterního herce. Třikrát si zahrál dokonce i Alberta Einsteina, poprvé na Broadwayi v představení Fyzikové, pak v životopisné televizní inscenaci Výjimeční muži a v televizní hře Dr. Einstein před obědem. To už ho ale publikum znalo jako George Voskovce. Evropský akcent ho předurčoval pro role cizinců, díky němu se ale stal hvězdou čechovovských představení a ta Strýčka Váňu získal v roce 1956 prestižní cenu OBIE. A také se po dlouhých osmi letech znovu setkal v Londýně s Janem Werichem a od té doby si alespoň psali. A dopisů si vyměnili až do smrti zhruba 560.
Odcházení v poušti
V roce 1955 získal americké občanství, sen o dětech se mu ale ani s Anne nesplnil. V roce 1956 konečně mohli adoptovat malé sestřičky Vicky a o dva roky mladší Gigi, krátce nato ale lékaři u Anne našli zhoubný nádor a v roce 1958 zemřela. Jiří se stal samoživitelem, takže hrál v divadlech i televizních seriálech, zahrál ve třech desítkách filmů, české publikum ho mohlo znovu spatřit na plátně jako jedenáctého porotce v kriminálním dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů, který byl v roce 1957 nominován na Oscara. Časem se seznámil s Christine McKeown, s níž se v roce 1961 oženil, která ovládla celý jeho život včetně příjmů a dala mu ultimátum – buď ona, nebo dcery. A tak sestry putovaly do pěstounské rodiny do Philadelphie, Jiří se ale bez nich trápil. Nakonec ho přiměla k stěhování do Pearlblossom v Mohavské poušti, odkud bylo na Broadway i do Hollywoodu daleko, a podařilo se jí narušit i jeho vztah s bratrem Prokopem. Poslední rok prožil Jiří Voskovec v Kalifornii, kde prodělal léčbu rakoviny plic, krutou ránu mu ale zasadila v roce 1980 smrt Jana Wericha. Zemřel o pouhých osm měsíců později na infarkt, 1. července 1981 v Pear Blossom. Vdova Christine rozdělila podle přání v závěti jeho popel na dvě půlky, jedna byla uložena na pražském Olšanském hřbitově k Janu Werichovi a druhá rozptýlena do moře na Long Islandu.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní filmový archiv, Reflex, Britské listy, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, František Cinger, Jaromír Farník: V & W – Jiří Voskovec & Jan Werich, Michal Schonberg: Rozhovory s Voskovcem)
Vložil: Adina Janovská