Když hřmí zbraně, mlčí múzy, jak se vrátit, když už není kam, a poslední premiéra. Tajnosti slavných
19.02.2025
Foto: Aerofilms
Popisek: Jiří Voskovec s operní pěvkyní Soňou Červenou, která hrála a zpívala v roce 1948 v Divotvorném hrnci Káču. Vzpomínkový snímek je z dokumentu Červená, který natočila v roce 2017 režisérka Olga Sommerová.
Na poslední chvíli se slavné trojce podařilo uprchnout před nacisty do Spojených států, jenže se jim nedařilo. Krajané, kteří nepocítili houstnoucí atmosféru a nacistickou rozpínavost na vlastní kůži, jejich humoru nerozuměli. Ani nemohli. (Pokračování z pondělí 17. února)
V lednu roku 1939 odplul Jiří Voskovec s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem na lodi Aquitania do Spojených států. Ježek se stal sbormistrem amatérského Československého pěveckého sboru, vyučoval hudbu a založil ženský pěvecký sbor Zpěvokol, na Nový rok 1942 ale postihla populární dvojici komiků nenahraditelná ztráta. Jaroslav Ježek podlehl chronickému onemocnění ledvin.
Záchranné lano
Voskovec s Werichem chtěli hrát divadlo, jenže část americké veřejnosti s Hitlerem sympatizovala, například světoznámý pilot Charles Lindbergh, který přeletěl Atlantik, dostal dvě vyznamenání od Hermann Göringa, zakladatele gestapa a velitele Luftwaffe. Intelektuální humor byl pro ně navíc nepochopitelný a krajané nerozuměli ani Ježkově hudbě, protože zůstala zakonzervovaná u Kmochovy dechovky a v době Rakousko-Uherska. Navíc neuměli anglicky, tak na tom začali pracovat. Rozhlas, v němž komentovali dění v protektorátu, pro ně tudíž představoval záchranné lano. Posluchači z protektorátu jejich humor milovali, kromě něj je ale také neustále vyzývali k sabotážím a více či méně skrytému odporu vůči okupantům a na události doma dokázali reagovat neuvěřitelně rychle.
Když múzy zmlknou
Například už 28. května, tedy jen den poté, komentovali ve svém pořadu atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Následný nacistický teror a masové popravy je ale přiměly změnit rétoriku. Zatímco předtím si z nacistů dělali legraci, pak začali vyzývat k poválečné „očistě“. Zprávám o dopadení atentátníků nevěřili, považovali je za nacistickou propagandu stejně jako informaci, že byli odhaleni kvůli zradě. A přestože byly jejich pořady pro domácí posluchače pohlazením po duši, sami po válce několikrát řekli, že nepatřily umělecky právě k nejsilnějším. A Jan Werich k tomu dodával, že když hřmí zbraně, mlčí múzy. Postupně se zlepšovali, v Clevelandu hráli Těžkou Barboru a Osel a stín. A nakonec se v roce 1945 dostali i na Broadway v Shakespearově Bouři.
Čochtan vypravuje:
Vrátit se nebylo kam
S koncem druhé světové války sláva Osvobozeného divadla skončila. Werich chtěl domů, protože jeho manželka Zdena ve Spojených státech být nechtěla, navíc tu měl milovanou maminku, takže dorazil do Prahy už v září 1945. Voskovce ale k návratu nic nemotivovalo. Jeho maminka zemřela už v lednu 1939 a příbuzní mu to dlouho tajili, aby mu emigraci ještě neztížili, otec zemřel koncem dubna 1945. Takže vlastně ztratil kořeny. Bratr se sestrou byli v internačním táboře pro příbuzné aktivních emigrantů ve Svatobořicích, a právě se rozváděl s první manželkou, Francouzkou Madelaine Main. Na podzim navíc dostal nabídku nastudovat jako režisér pro vojenský kampus armádní umělecká představení, s nímž pak jezdili za americkými vojáky po Evropě a Tichém oceánu. Řešení partnerských neshod mu přidělalo nejen finanční, ale i psychické problémy, s nimiž mu pomáhal psychoanalytik.
Američanka v Praze
Teprve v dubnu 1946 byl konečně rozveden a do Prahy dorazil v červnu, už se svou druhou ženou, divadelní herečkou Anne Gerlette. Mohli se nastěhovat do přízemí vily na Kampě, v jejímž prvním patře bydleli Werichovi, nebyl si ale vůbec jistý, jak Američanka zvládne život v Praze, navíc v soužití s další rodinou. Werichovi totiž poznali Anne ještě během Voskovcova prvního manželství a příliš nadšení prý z ní nebyli. I proto se snažil udržet si americké povolení k legálnímu pobytu i možnost i práce pro vládní rozhlasový odbor. Zpočátku se s Werichem snažili obnovit Osvobozené divadlo, odmítli finanční pomoc od státu, protože si chtěli zachovat nezávislost, a obnovili poslední předválečnou hru Pěst na oko. Brzy ale zjistili, že navázat na předválečnou éru se jim už nepodaří.
Poslední premiéra
Po několika menších rolích na divadle se pustil do překladu muzikálu Finian's Rainbow (Divotvorný hrnec), který sklidil velký úspěch v roce 1947 na Broadwayi, a získal svolení k jeho přepracování. První americký muzikál, který byl uveden v Československu, měl premiéru v pražském divadle ABC 6. března 1948, Voskovec ho režíroval, Werich hrál vodníka Čochtana. Na jevišti zářili mimo jiné operní pěvkyně Soňa Červená, zbožňovaný zpěvák Rudolf Cortés, Jiřina Salačová, Ljuba Hermanová či sestry Allanovy. Představení, které doprovodil orchestr Karla Vlacha, bleskově dodalo nesmrtelné písničky, kterých se chopili populární zpěváci a znějí dodnes, od Jakpak je dnes u nás doma přes Tam za tou duhou po S čertem si hrát či Nedostatek. Hlavní postavou a pilířem ale je Čochtan, kterého Werich stvořil pro sebe. Jen o pár dnů dříve ale došlo ke komunistickému převratu, který přinesl nové problémy.
Pokračování v pátek 21. února
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní filmový archiv, Reflex, Britské listy, Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, František Cinger, Jaromír Farník: V & W – Jiří Voskovec & Jan Werich, Michal Schonberg: Rozhovory s Voskovcem)
Vložil: Adina Janovská