Láska ke spořáku, říkají ekonomové. Spořím, spoříš, spoříme (2). Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením Česká spořitelna

Popisek: Ilustrační foto

Spořitelna, novinka počátku devatenáctého století, je i po dvou stech letech mezi konzervativními Čechy velmi vyhledávanou institucí. Dala našemu střádání nejen nový název, ale i nové návyky, které si značná část veřejnosti drží dodnes. „Láska ke spořáku,“ tomu říkají ekonomové.

V prvním díle jsme připojili české země ke světovému finančnictví. Nyní si vysvětlíme, jak vlastně fungovala Spořitelna česká neboli německy Böhmische Sparkasse. Jak ukázala už sestava jejích zakladatelů a prominentních klientů, šlo o záležitost českou, ovšem spíše z hlediska teritoriálního než národního. 

Ze začátku Spořitelna rozhodně nefungovala tak jako dnes. Jak poznamenává ve své knize Historie bank a spořitelen v Českých zemích a na Slovensku její autor Pavel Juřík, otevřeno bylo jen v některé dny v týdnu. Konkrétně v pondělí, středu a sobotu, dopoledne od 9:00 do 12:00 a odpoledne od patnácti do osmnácti. Otevírací doba se na celý týden rozšířila až v roce 1845, kdy se Spořitelna přestěhovala do vlastní budovy Kaiserštejnského paláce, jinak také domu U Petzoldů, na Malostranském náměstí. Pro účely České spořitelny byla budova upravena dle návrhu architekta Kašpara Předáka, včetně slavnostního sálu. 

Hlavní motivací, proč nosit úspory do Spořitelny, byl od počátku úrok. Dlouhou dobu se držel na čtyřech procentech.  Rozmezí vkladů bylo od 25 krejcarů po 100 zlatých najednou, neboť banky se už tehdy držely zásady, že žádný vklad není moc malý. Při spodní hranici platilo známé přísloví o halířích a talířích, při horní mohlo úročení vynést velmi pěknou sumu. Zájem příliš nepoznamenalo ani pozdější snížení úroku na tři procenta. 

Spořitelně se dařilo i na straně půjček, v devatenáctém století stále někdo něco stavěl nebo budoval. A už tehdy platilo, že půjčky se úročí výše než vklady. 

Spořitelna postupně rozšiřovala služby i mimo Prahu, vklad jste mohli složit na krajské pokladně a následně byl převezen do Prahy. Samozřejmostí byla komunikace v češtině i němčině. 

Jak podotýká Pavel Juřík, první střadatelé byli podnikatelé a další odvážnější nátury. Vybudovat důvěru napříč celou společností chtělo více času. Navíc po státním bankrotu docela dlouho mnozí zkrátka neměli co ukládat. Masovou záležitostí se spoření stalo až od šedesátých let. Úroky vynášely, zpronevěry a krádeže ze strany zaměstnanců byly zcela ojedinělé a systém ustál několik dalších krizí a bankrotů. 

Naopak, krach vídeňské burzy v květnu 1873 posílí důvěru ve spořitelny coby mnohem konzervativnější a bezpečnější instituce než jiní finanční žraloci. Slova „spořitelna“ a „spořit“ postupně pronikla do běžné mluvy a začala psát příběh, který o sto padesát let později někteří ekonomové nazvou jako ,,česká láska ke spořáku“. Takže když vám Jenovéfa Boková v reklamně na Českou spořitelnu tvrdí, že nás naučila spořit, tak má vlastně pravdu. 

K důvěryhodnosti banka samozřejmě potřebuje i reprezentativní sídlo. Zázemí ve stylu florentinských či londýnských finančníků si spořitelna dopřála roku 1894, kdy byl dokončen palác v Rytířské ulici dle návrhu architektů Antonína Wiehla a Osvalda Polívky. Jedná se o jeden z nejhezčích neorenesančních domů, které jsem kdy měla možnost vidět. Především monumentální schodiště s úžasnou skleněnou vitráží stojí za to. 

Od šedesátých let v českých zemích vznikají další banky, spořitelny a záložny. Průmyslové srdce rakouské monarchie potřebuje finance. Živnobanka, založená roku 1868, bude jako první financována výhradně českým kapitálem a před válkou bude ovládat téměř třetinu veškerého kapitálu v českém bankovnictví. A ještě dříve se začaly jako houby po dešti rodit menší družstevní záložny. V roce 1918 se na území nového Československa nacházelo 902 českých občanských záložen s 308 100 členy, jejichž vklady dosahovaly výše 1 201 010 000 korun. 

Český bankovní trh poznamená válka a rozdělení monarchie, v druhé polovině dvacátých let se ale opět začíná dařit. Spořitelny coby nejkonzervativnější finanční instituce mají žně i za hospodářské krize. 

Vše se mění po druhé světové válce s nástupem centrálně plánované ekonomiky. Bankovní trh je zestátněn a centralizován, hlavním úkolem se nyní stalo získávání a soustřeďování vkladů a jejich využití pro potřeby centrálně plánované ekonomiky. 

Po měnové reformě roku 1953, která zase jednou zbavila lidi úspor (tentokrát dopadla mimořádně tvrdě), mají spořitelny za úkol především „agitovat ve prospěch ukládání financí a zvýšení důvěry v měnu“. 

První a jediný pokus režimu o uvolnění centralizace je v parlamentu schválen 15.11.1989. Příští týden je ale všechno jinak. 

1. února 1992 vzniká Česká spořitelna jako akciová společnost. 40 procent akcií stále drží stát a v srpnu 2000 se většinovým vlastníkem stává rakouská Erste Bank. Uzavírá se tak příběh, zahájený před 200 lety na narozeniny rakouského císaře a českého krále. 

Zdroje:

Jana Geršlová: Česká spořitelna – Bömische Sparkasse 180 let od založení, Ekonomická revue 2005

Pavel Juřík: Historie bank a spořitelen v českých zemích a na Slovensku

Wikipedia

https://www.csas.cz

Vložil: Radka Vosáhlo