Spořím, spoříš, spoříme. Už dvě stě let. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia Commons / Alfons555, vlastní dílo, CC BY-SA 3.0

Popisek: Centrála České spořitelny v Olbrachtově ulici na Praze 4. Dnes ji vlastní v článku dále zmíněná rakouská Erste. Zajímavý obrat, že?

Už nějakou dobu vás pozoruju, říká v reklamě na Českou spořitelnu populární herečka. V případě českého spořitelního ústavu, k jehož dějinám se reklama hlásí, znamená tato doba právě dnes dvě stě let. Dvě stě let, které proměnily chování českých domácností i celou ekonomiku.

František I., císař rakouský a poslední panovník Svaté říše římské, se narodil 12. února 1768 ve Florencii. Městě bankéřů, ze kterého poskytování finančních služeb udělalo jedno z nejbohatších v Evropě. 

Sám panovník rodák patřil spíše ke konzervativnějším monarchům, ale v roce 1825 se právě jeho narozeniny staly vhodnou příležitostí k tomu, aby se na mapu světového finančnictví zapíchla i česká vlajka. 

Schraňovací pokladnice pro hlavní město Prahu a pro Čechy, zkráceně Spořitelna Česká (německy Bömische Sparkasse) byla jedním z produktů průmyslové revoluce, která postupně pronikala z Británie do Evropy. 

Ta se právě vzpamatovávala z válek malého velkého císaře Napoleona. Prošel tam a zpátky a zanechal za sebou nejen spálenou zemi, ale i finančně zdecimované státy. Konkrétně rakouské císařství si po jejich skončení dalo už několikáté kolečko státního bankrotu, o kterém už jsme se v Časosběru jednou zmiňovali. Jenže tentokrát po něm nenásledovalo pokračování v zajetých kolejích. Svět stál na prahu moderní éry, a kromě průmyslu či dopravy se proměňovalo i zacházení s penězi. 

Samotné spoření je staré jako lidstvo samo. Dávno před vynálezem peněz se týkalo korálků, pazourků, zlata nebo jakéhokoli jiného akceptovaného platidla. Průlom devatenáctého století spočíval v tom, že lidé masově uvěřili, že místo hrníčku bude výnosnější svěřit úspory finanční instituci. Ta je následně může půjčovat dál, třeba na rozvoj podnikání. 

V Británii už takových ústavů fungovalo několik stovek, v Rakousku se první objevil roku 1819. Erste österreichische Spar-Casse, správně, dnešní Erste Bank. Protože alfou a omegou celého systému je důvěra, že o své peníze nepřijdete, hodila se pro nalákání klientů podpora autorit, nejlépe tím, že si tam samy uloží peníze. Ve vídeňském případě to byla hlavně podpora ministra financí Stadiona, nejvyššího kancléře Sauraua a přispěl i ředitel čerstvě založené Národní banky Eskeles. Mezi věřícími zapůsobil vklad vídeňského faráře J. B. Webera. Erste začínala s kapitálem 8 717 zlatých, do konce roku 1822 měla již 338 388 zlatých. Systém se zjevně osvědčil. 

V Praze se iniciativy spořivosti a myšlenky na založení peněžního schraňovatelského ústavu chytl policejní ředitel a guberniální rada v jedné osobě, Josef von Hoch. Roku 1823 byla v novinách zveřejněna výzva k úpisu základního kapitálu, výše fondu byla stanovena na minimálně 12 000 zlatých. 

Jako první složil 300 zlatých Rudolf kníže Colloredo-Mansfeld, zbytek šlechty se nenechal zahanbit. Z dalších 23 šlechticů jen namátkou: Augustus z Lobkowicz, Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, Filip Kinský, Jan Kolowrat-Krakowský. Ze samotné habsburské dynastie arcivévoda Karel, arcivévoda Leopold II. Toskánský a sám císař František I. Ten přispěl nejvyšší částkou 2 000 zlatých. 

Takže nic nebránilo tomu, aby na panovníkovy narozeniny 12. února 1825 začala pokladnice fungovat ve dvou pronajatých kancelářích v budově Zemského sněmu v dnešní Sněmovní ulici. 13. března 1825 se sešli vkladatelé a podporovatelé, odhlasovaly se stanovy a zvolilo vedení. 

Zvoleni byli celkem čtyři ředitelé, kromě již zmíněného guberniálního rady von Hocha to byl také Leopold von Lämmel, vlivný a důležitý bankéř celé rakouské monarchie. Jeho otec byl jedním z klíčových dodavatelů rakouské armády za napoleonských válek, syn kromě šlechtického titulu zjevně podědil i talent. Od roku 1850 vedl pražskou filiálku Rakouské národní banky, a ačkoliv byl původem německý Žid, podporoval i české národní obrození. 

Již dříve obchodně spolupracoval s Mořicem Zdekauerem, třetím z ředitelů. Bohatý pražský měšťan a pozemkový magnát již roku 1803 založil v Praze bankovní dům a roku 1822 se s dalšími finančníky a podnikateli podílel na založení Pražské paroplavební a plachetní společnosti, která měla plout po Vltavě a Labi až do Hamburku. Zrovna tenhle kšeft ale nevyšel, privilegium propadlo, když za rok nebyl schopen spustit ani jeden parník. Posledním ředitelem byl Karel August Fiedler. 

Obyvatelstvo, jehož úspory byly právě v té době zdecimovány několika státními bankroty, bylo potřeba k nové možnosti spoření přesvědčit. Zde sehrála významnou roli záruka, nad ústavem přijal nejvyšší pražský purkrabí, hrabě Karel Chotek. 

Rodina Chotkových, která je vyobrazena na nejstarší dochované české portrétní fotografii z roku 1839, pak psala české dějiny i nadále. Syn Bohuslav, narozený na Hradčanech, se sám také stal českým místodržitelem. Důležitější byla ale jeho kariéra diplomata, při níž se mu během mise ve Württembersku narodila ve Stuttgartu dcera Žofie. Ta si v jednom z nejromantičtějších příběhů konce 19. století vezme následníka rakouského trůnu. A jejich společná cesta do Sarajeva nakonec způsobí další válku a další finanční a politické otřesy… 

Pokračování zítra 

Zdroje: 

Jana Geršlová: Česká spořitelna – Bömische Sparkasse 180 let od založení, Ekonomická revue 2005

Pavel Juřík: Historie bank a spořitelen v českých zemích a na Slovensku

Wikipedia

https://www.csas.cz

Vložil: Radka Vosáhlo