Německý margarín a české sudičky. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
08.02.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Nožičky
Osudy lidí prý určují sudičky. Jak jsem to měl s nimi já, jsem se zapomněl rodičů zeptat, a jako oboustranný sirotek se to už nedovím. I když nějakou představu samozřejmě mám...
Narodil jsem se v Nymburce a zdravý, což se kupodivu vzájemně nevylučuje. Tři sudičky na mne před osmdesáti lety ve sklepě nymburské nemocnice koukaly do uzavíratelné bedny, kam mne z důvodů možného bombardování nymburského nádraží umístili, protože tradiční cíl bombardování, nádraží, je v Nymburce jen kousek od nemocnice. Aby se o tom nevědělo, do mé bedny strčili i holčičku Věrušku, ani ne proto, abychom se v bedně spolu míň báli, ale protože Věruška měla drzost narodit se židovské mamince, a tak ji bylo nutné schovat. Její maminku schovávali jinde, a tak Věruška řvala hlady, a tím náš úkryt neprozřetelně prozrazovala.
Dnes se říká nacisté, ale tehdy se říkalo nekorektně Němci (ti, co si to nezasloužili, tehdy cítili vinu za všechny, takže se na nás nezlobili), najednou skoro všichni někam zmizeli, do sklepa nechodili, takže nás moje maminka, jakmile letadla byla chvilku pryč, vyndala z bedny a oba kojila, a to samozřejmě ne proto, aby Věruška neřvala, ale aby vydržela do jara, kdy všichni doufali, že skončí válka a Němce vezme čert (což si tehdy přáli i ti Němci, co si to nezasloužili).
Jak jsem v té bedně polehával a z dlouhé chvíle sledoval pavouky na stropě a Věrušku, nacpanou mlékem, o které jsem se s ní kamarádsky dělil, všimnul jsem si těch třech, co kolem poletují. Byly krásné, jenom v průsvitných bílých řízách. Dívaly se na mne, mluvily na mne, skoro se vtíraly, říkaly, že mi musí něco říct, ale že je to tajemství o mé budoucnosti, a zvědavá Věruška miminkovskou řečí hned vyzvídala, jestli jí také řeknou tajemství o její budoucnosti, ale sudičky to v jejím případě dost odflákly – slovy: „Přestaň se pořád ptát, ty budeš zubařka!“
Nade mnou poletovaly dlouho, usmívaly se a domlouvaly, jaký osud mi určí, a přitom odhadovaly mé schopnosti. Nebylo to jednoduché; když jedna něco navrhla, ostatní vrtěly hlavou, obracely oči v sloup a ucpávaly si uši. Neměly ve mě důvěru a už se chystaly odletět do kotelny, kde na ně čekala další spousta dětí, také schovaných v krabicích od nechutné německé náhražky margarínu. Ta sudička, co mi přála, ale najednou prudce zabrzdila a posadila se na zohýbaný okraj naší krabice:
„Už to vím, šoupneme tě do divadla, a tam si dělej, co chceš, třeba si zpívej!“ řekla, ušklíbla se a odletěla za kolegyněmi vedle do kotelny. Odpověděl jsem spokojeně „gugugu“ a podíval se na svou spolunocležnici, budoucí zubní lékařku, která zatím marně hledala v mých bezzubých dásničkách, cože to vlastně bude léčit.
A protože sudičky musíte poslouchat, tak mi tam vedle nádraží nezbývalo nic jiného, než se životem plazit na dráhy jménem Divadlo, Hudba, Opera, Opereta, Muzikál, a vůbec mě nenapadlo, že bych mohl dělat něco jiného než to, co mi ve svých průsvitných řízách přikázaly.
Ve škole jsem udiveně pozoroval spolužáky, jak se moří s logaritmickými tabulkami a pravítkem, aby si posuvným koncem nevypíchli oko, mordují se s podivnými zkratkami, jako H2SO4, HNO3, a biflují místo Nezvalových veršů ný, natý, itý, ičitý, ičný-ečný, ový, istý, ičelý. (Což jen během našeho života byly koncovky nejprve kysličníků, později oxydů a nakonec oxidů!)
Já jsem místo toho odmalička znal zpaměti Prodanou nevěstu, věděl jsem, jak se jmenují části Smetanovy Mé vlasti, už v předpubertálním stavu jsem obdivoval nekalé spády Dona Giovanniho a houslisty Paganiniho, a když v rozhlase uváděla Anna Hostomská operní pořady, poslouchal jsem Beno Blachuta, Eduarda Hakena a Marii Podvalovou. Vážné hudbě jsem se zpronevěřil jen jednou, když jsem vyhrál soutěž, na kterou mne ze školy poslali, zpěvem populární písně Pod jednou střechou jsme mládí prožili, kterou kromě mě proslavil tehdejší idol dívčích a dámských srdéček, zpěvák Standa Procházka (vzhledem k mému věku samozřejmě ze dvou onoho jména ten starší).
Pokud jste dočetli až sem, vězte, že ač to tak nevypadá, tohle všechno měl být jen úvod ke článku o současném stavu české opery. Ale protože se mi to ňák vymklo z ruky, na článek samotný si budete muset počkat až do příště.
Vložil: Jaromír Janák