Velké přátelství, které ukončila facka aneb Jak věrné kamarády navždy rozdělila láska. Tajnosti slavných
05.02.2025
Foto: Bontonfilm
Popisek: Josef Kemr jako děda Dobeš v psychologickém dramatu režiséra Hynka Bočana z roku 1982 Vinobraní
Dlouhý, bohémský rozevlátý plášť a na hlavě zmuchlaný klobouček tralaláček, vražený hluboko do čela, kulaté brýle, které jako by vydoloval ze šuplíku po dědečkovi… prostě typ, který ani k důvěrnému kamarádskému objetí ženy právě neinspiruje. (Pokračování z pondělí 3. února)
Vůči ženám se vždy choval spíš odtažitě, což způsobovala jeho vrozená plachost. Na první pohled působil Josef Kemr nepřístupně a přísně, rozhodně to ale neznamenalo, že by neměl citlivou duši a netoužil po lásce. Jen prostě nebyl donchuán, před nímž davy krásek ztrácejí dech, kolegové ho ale uznávali jako morální autoritu. „To, jak myslíme a žijeme, se nám vpisuje do tváře. Když se pozorně podíváme do partnerových očí nebo do očí jakéhokoliv člověka, všecko se mu v nich zračí,“ prohlásil v dokumentu Dva chrámy Josefa Kemra, který s ním natočil před dvaceti lety pro cyklus Příběhy slavných režisér Petr Kotek.
Moudrost a humor se nevylučují
„Po představení jsme chodili do klubu, kde pan režisér Pleskot pil červené víno, pan Kemr kouřil jednu cigaretu za druhou a my mladí jsme poslouchali jejich úžasné historky,“ vzpomínala Taťjana Medvecká na vernisáži jeho fotografií z představení Národního divadla, kterou uspořádali Kemrovi kolegové k jeho nedožitým 85. narozeninám v pražském Salonu Kolowrat, a dodala: „Pak si pan Kemr nasadil na hlavu svůj pověstný tralalák, zapnul se do svého pláště, naložil nás do svého trabantu a rozvážel nás po Praze.“ Ve stáří nosil hodně silné brýle, takže jeho oči vypadaly nezvykle velké a vědoucí. A určitě dobře věděl, že u nás v Česku chutná humor i život někdy po sladkých hrozinkách a někdy spíš po hořkých mandlích.
Nepochopitelný pár
„Velmi toužil po lásce, ale nedostávalo se mu. Vyzařoval cosi, kvůli čemu se ho nejen ženy stranily. Nepamatuji si, že ho někdo jenom tak objal nebo mu dal pusu,“ vzpomínala v dokumentu Květa Fialová a sám Josef Kemr prozradil, že jeho největší životní zklamání souviselo s láskou. „Miloval jsem jednu ženu, jenže byla vdaná. Velmi jsem toužil, aby se rozvedla, ale nestalo se to.“ Mezi ženami si tedy vybírat nemohl, takže první, která opravdu opětovala jeho lásku, s ním skončila na úřadě. Herečka a divadelní režisérka Eva Fousková, s níž se oženil 13. února 1951, byla o jedenáct let starší, rozvedená a z manželství s režisérem Jaroslavem Novotným měla syna Jiřího. Jejich partnerství bylo na první pohled nepochopitelné. On celým svým bytím pravověrný křesťan, ona komunistka, která vládnoucímu režimu upřímně věřila.
Debatní manželství
Jejich diametrálně rozdílné pohledy na svět se ale občas potkávaly, dlouhé hodiny spolu dokázali diskutovat o životě, politice, náboženství, filozofii, umění i o divadle. A žili spolu spokojeně v Nerudově ulici až do Eviny smrti v únoru 1977. Osudnou se jí stala náhlá cévní příhoda a její nečekaný odchod znamenal pro Josefa obrovský šok. Nedokázal pochopit, co se vlastně stalo. Podle kolegů právě tehdy propadl spiritualismu, protože i když jeho víra v Boha byla velmi silná, najednou v ní nenacházel uspokojivou odpověď. „Účastnil se setkání s médiem, jehož prostřednictvím měl komunikovat s Evou. Zřejmě mu to přineslo uspokojení a dozvěděl se, co potřeboval, protože se najednou zklidnil,“ vzpomínala v dokumentu Květa Fialová. „Miloval tajemno a záhady, magii, ale jako křesťan nechtěl o takových věcech mluvit veřejně.“
Stáří:
Kamarád pro radost i do nepohody
Jeho dlouholetým přítelem byl Rudolf Hrušínský, s nímž se setkal před kamerou ve svém prvním filmu Lízino štěstí a který ho zachránil v roce 1942 před totálním nasazením tím, že mu vyjednal angažmá u kočovné společnosti své babičky Anny Budínské-Červíčkové. „Jednoho dne v půl páté ráno utekl Josef z domova. S sebou si vzal jen lepenkový kufr, dvoje spodky, pár kaučukových límečků, několik párů ponožek, něco knížek. Zbyl po něm pouze klíč, který vhodil otevřeným oknem zpátky do našeho bytu v Mánesově ulici,“ vzpomínal v knize Josef Kemr – Český Don Quijote jeho bratr Ludvík. Hrušínský ho také přivedl do Plané nad Lužnicí, kde postavil chatu na louce u řeky, na níž v létě roku 1945 poprvé políbil svoji budoucí manželku Evu. A okouzlený Josef tam koupil bývalý včelín, z nějž si vybudoval útulné víkendové bydlení. Místní dodnes vzpomínají, jak spolu sedávali u vody a rybařili. Tedy – rybařil Hrušínský a Kemr seděl vedle něj. „Byl velmi šikovný, spoustu si věcí si udělal sám,“ prozradila v dokumentu jeho partnerka Marika.
Osudová facka
O téměř čtvrt století mladší partnerku, která mu byla věrnou oporou, poznal až na prahu šedesátky. Herečka a asistentka režie Národního divadla Marika Skopalová, starší sestra herce Svatopluka Skopala, tehdy měla ze vztahu s kolegou Bořivojem procházkou dceru Mariku, na jejíž výchově se Kemr láskyplně podílel. Nikdy se nevzali, jako důkaz své lásky si ale vyměnili prstýnky. „Neuvěřitelně mě rozmazloval. Nedovolil ani, abych mu prala ponožky,“ vzpomínala Marika v dokumentu. A právě ona se stala nechtěně příčinou konce přátelství, který nikdo ze zúčastněných nechtěl léta komentovat. Rudolf totiž jednou plácl Mariku během zkoušky v divadle přes zadek a Josef mu za to vrazil facku. Vím, že se to otec snažil po letech urovnat, prosil Josefa, aby mu odpustil, že to byl jenom žert. Bohužel, odpuštění mu nikdy nedal. Myslím si ale, že ve svém nitru ho vzal na milost, Když jsem ho občas potkával na společenských akcích, velmi opatrně a nenápadně se mě ptával, zda je doma všechno v pořádku,“ vysvětlil Jan Hrušínský v dokumentu režiséra Kotka.
Utajený levoboček?
Děti oficiálně Josef Kemr neměl, teprve v lednu 2014 se na veřejnosti vynořil muž tvrdící, že je jeho nemanželský syn. A hercovi přátelé se rozdělili na dva tábory. Jedni tvrdí, že to není možné, druzí zase, že o existenci věděl. Vladimír tvrdil, že jeho matka hrávala v Kladně ochotnické divadlo, podrobnosti prý ale nezná. „Řekla mi, že můj otec je Josef Kemr. Chtěla ale, abych v tom nešťoural,“ svěřil se deníku Aha! muž, který žije v jižních Čechách a vypadá, jako by slavnému otci z oka vypadl. V roce 1993 konečně převzal ocenění, kterého si vážil, čestnou Cenu Thálie, a pracoval do poslední chvíle, přestože počátkem roku 1994 u něj lékaři diagnostikovali rakovinu žaludku a trpěl velkými bolestmi. Dokonce tři filmy měly premiéru až po jeho smrti. Navždy odešel 15. ledna 1995 v Praze, veškerý svůj majetek ještě stihl na poslední chvíli odkázat Marice. Odpočívá u kostelíka sv. Matěje na návrší nad Šáreckým údolím v rohovém hrobě u hřbitovní zdi, na který nechal umístit desku se svým jménem už o mnoho let dříve a o němž říkával: „Jednoho dne budu ležet na nejvyšším místě hřbitova a budu se už navždy kochat tím nádherným výhledem do kraje.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Český rozhlas, ahaonline.cz, Blesk, Milan Cais: Josef Kemr o sobě, Milan Cais: Josef Kemr – Český Don Quijote, Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, denik.cz)
Vložil: Adina Janovská