Nechme Slováky zpívat, co si zvolili! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Noviny

Chtěl jsem být novinářem. Obcházel jsem redakce a nabízel své články. Jediný výsledek byl, že jsem se pěkně prošel. Tak trochu jako z filmu Evžen mezi námi. Včetně pointy…

Přišel jsem ale na geniální nápad, co mě proslavil. Přečetl jsem si noviny a začal jsem upravovat pohádky podle toho, co se v nich psalo.

Známou pohádku o Červené Karkulce jsem šikovně upravil tak, že vlk byl vlastně dobrodinec dětí a jejich ochránce před babičkou, která je balamutila svými zastaralými názory, a tak je sežral pro jejich dobro a babičku s nechutí vyplivl.

Jeníčka a Mařenku hodná čarodějnice, v mém podání inkluzní učitelka, šoupla do pece, aby jim předvedla, jaké horko je v rovníkové Africe. Děti byly pečené a nesmírně vděčné.

Po velikém ocenění z nejvyšších míst jsem byl vyzván, abych napsal článek o konci druhé světové války. To už bylo něco jiného než pohádky. S chutí jsem se pustil do práce.

Pěkně jsem popsal statečný boj Spojenců a jejich konečné vítězství nad nacistickou rozpínavou hydrou. Zavolal si mě šéfredaktor a měl nějaké připomínky: „Hele, takhle by to nešlo, podívej se do novin, jak píší ostatní, a trošku to uprav.“ Nakonec, proč ne; vidina pětikila byla lákavá.

Připsal jsem pár větiček o spojenecké brutalitě. Také jsem tam šoupl pár větiček o tom, že Poláci si dost nevážili německé pomoci a proti nositelům kultury v tancích vyrazili se šavlemi a na koních, čímž jim způsobili nemalé ztráty.

„No je to trošku lepší, ale nějak jsi zapomněl, že to byla světová válka,“ téměř mě už pochválil šéfredaktor.

Připsal jsem tedy pár řádek o drzosti Korejců a Číňanů, kteří nechtěli poskytnout japonským mírotvůrcům tolik potřebný životní prostor, a o hrdinství armád, které se statečně bránily zákeřným útokům Spojenců. Nakonec jsem vymyslel nový název: „Muselo to být?“

„No vidíš, to je vono!“ řekl šéfredaktor.

Mé dílo vyšlo ve všech národních periodicích a televizní stanice ho vysílaly každé dvě hodiny.

Stal jsem se celebritou. Můj článek byl citován ve všech debatách politologů na TV stanicích. Televizní hlasatelky i moderátorky lehce za zenitem mi nabízely své legendární profesní i sexuální zkušenosti, zatímco politické strany od dvouprocentních do čtyřprocentních mi nabízely čestné členství.

Byl jsem na roztrhání.

Jen jednou v noci mi někdo kameny vymlátil všechna okna. Během toho jsem se konečně probudil a pochopil, co víceméně čestnému člověku, jímž jsem do doby tohohle snu víceméně byl, takový sen říká: PRAVDU NEOPRAVOVAT = NELHAT!

Když jsem pak otevřel noviny, rádio a televizi, došla mi další zásada: DRUHÝM, AŤ UŽ UPRAVUJÍ ČI NEUPRAVUJÍ COKOLI, DO NIČEHO NEKECAT!

Příklad:

Nad Tatrou sa blýska, překrásná píseň i krásná hymna, a pro mne, stále ve skrytu duše Čechoslováka, po trochu uspávající české části státní hymny přinášela do naší hymny vzruch a důstojnou gradaci.

Je pravda, že ani mně všechny rysy nové úpravy slovenské hymny nepřipadají nejšťastnější. Jde možná o zvyk, anebo je to první pokus o úpravu a přijdou ještě jiné, lepší. Jenže po uvedení nového zpracování slovenské hymny se na ně snesla smršť českých posměšků, rad, odsouzení a urážlivých odsudků, především od těch, kteří o hudbě nemají ani zdání. Před časem, pokud si vzpomínám, se upravovala i česká hymna, a nevšiml jsem si, že by od Slováků byly nějaké připomínky, natož odsudky.

A tak bych se odvážil všem kritikům, ať už se ke slovenským úpravám vyjadřují na sociálních sítích, na ulicích nebo náměstích, dát malou radu:

Slováci si zcela jistě poradí sami a naše názory jsou jistě cenné, ale v této záležitosti naprosto zbytečné. A pokud si hymnu chtějí přepracovat, mají spoustu výborných hudebníků, kteří s jejich hymnou mohou pracovat.

Pro mě je důležité, že si písně Nad Tatrou sa blýska jako takové vážím – protože ji zkrátka mám rád.

Vložil: Jaromír Janák