Nebezpečný pirát silnic a Menzelova finta, která u soudruhů nakonec musela zabrat. Tajnosti slavných
03.02.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josef Kemr jako děda Jan Komárek v nesmrtelné rodinné komedii Na samotě u lesa, kterou natočil Jiří Menzel v roce 1976 podle scénáře Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka
Legendární projekt málem odstřelila ze dne na den smrt, a pak nastalo náročné „ladění“. Navíc dával svérázný představitel Bohouše Císaře pořádně zabrat nejen štábu, ale i celé vesnici. (Pokračování z pátku 31. ledna.)
S Jaroslavem Marvanem se poprvé setkal Josef Kemr před kamerou už v roce 1937, v hudební romanci Václava Binovce Lízin let do nebe, a za dlouhá léta se skvěle sladili. Naplno to prokázali v komediích z padesátých let Dovolená s Andělem a Anděl na horách, takže plán obsadit je jako ústřední dvojici v Chalupářích byl sázkou na jistotu. Jenže necelé tři měsíce před první klapkou Marvan náhle zemřel a nastalo rychlé hledání náhradníka. Nejprve dostal nabídku Jan Pivec, jeho zdravotní stav byl ale už tak vážný, že by tak velký pracovní nápor neustál. Šuškalo se však, že ho režisér František Filip prostě nechtěl. Nakonec padla volba na Jiřího Sováka, kterému se ale moc nechtělo.
Vyděšený Evžen Huml
Skvělý profesionál Jiří Sovák byl podle režiséra Filipa zpočátku jako vykolejený, zaražený, že jeho partnerem bude právě Kemr. „Doslova se toho zalekl. Bál se, že to asi nepůjde dohromady. Byly rozdílné typy, ale ve výsledku to hodilo svoje. Oba dva byli špičkoví,“ vzpomínal po letech ahaonline.cz. Zpočátku si ale opravdu moc nesedli a cestu k sobě hledali složitě. Projektu to ale spíš pomohlo než ublížilo. „Byli jsme každý úplně z jiného těsta. Kemr navíc počítal s tím, že tam bude hrát s Marvanem, na kterého už byl zvyklý. Řekl bych to takhle, nehledali jsme se, ale našli,“ vysvětlil později pro idnes.cz Sovák, kterému role prudérního bývalého revizora sedla jako šitá na tělo.
Postrach řidičů a silnic
Josef Kemr prý ale dával pořádně zabrat nejen Sovákovi, ale i celému štábu a vesnici. Byl totiž stejný kutil a všeuměl jako jeho seriálový Bohouš Císař, takže využíval každou volnou chvilku, aby prošmejdil kdejaký kout. Ve stodolách, kůlnách a na půdách objevoval neuvěřitelné „poklady“ a řidiči se děsili, co zase večer přitáhne. Jednou dokonce vezl televizním taxíkem z Višňové do Prahy starý trakař. Ve volných chvílích ale brázdil republiku a jako řidič byl spíš postrach, protože se pravidly silničního provozu nikdy moc neřídil. „Dvakrát mu vzali řidičák, ale on přesto pořád řídil dál. Měl trabanta a byl to ohromný provokatér a exhibicionista,“ vzpomínal herec Václav Knop v talk show 7 pádů Honzy Dědka. V kufru vozíval srp a vápno, kterým natíral kapličky u silnic, opravoval na venkově boží muka a po Praze rozvážel jídlo seniorům, kteří potřebovali pomoc.
Chalupáři:
Menzelovy finty
Díky obrovskému úspěchu Chalupářů se pomalu začal vracet i před filmovou kameru, alespoň ve vedlejších rolích, o tu hlavní se mu ale postaral až v roce 1976 režisér Jiří Menzel. Dopředu počítal s tím, že jeho představa Josefa Kemra jako dědy Komárka nepůjde soudruhům pod nos, a tak měl připravený argument, že rád svého hlavního hrdinu přeobsadí, když mu najdou herce, který umí kosit trávu a hrát na violu. Věděl, že se to nemůže podařit. Navíc je třeba připomenout, že svérázného dědu Josef Kemr bravurně vystřihl, když mu bylo teprve čtyřiapadesát. Dlouhým zdržováním nakonec Menzel dostal před kameru i Jana Třísku, který měl tehdy absolutní zákaz. Jeho lékaře Oldu ale nakonec předrevoluční cenzoři z televizní verze filmu stejně vystřihli.
Mlčet prostě nedokázal
I když v televizi na něj pamatovali s vedlejšími rolemi pravidelně a po „restartu“ díky Menzelovi začaly přibývat i ty filmové, do střetu s režimem se Josef Kemr dostával opakovaně. Když byl v polovině osmdesátých let navržen na titul Zasloužilý umělec za působení v Národním divadle, v dopisu, který poslal na Ústřední výbor KSČ, ho odmítl slovy: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“ A když počátkem roku 1986 zemřel básník Jaroslav Seifert, jeden z prvních signatářů Charty ’77 a jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, promluvil na jeho pohřbu a dal jasně najevo, co si myslí. V únoru 1989 reagoval na pomlouvačný článek Kdo je Václav Havel, zveřejněný v Rudém právu. Deník sice jeho dopis neotiskl, o pět měsíců později ho ale vysílala Svobodná Evropa. V roce podepsal prohlášení Několik vět a v listopadu se stal jedním z ustavujících členů Občanského fóra.
Pokračování ve středu 5. února
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká televize, Český rozhlas, FTV Prima, ahaonline.cz, Milan Cais: Josef Kemr o sobě, Milan Cais: Josef Kemr – Český Don Quijote, Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských)
Vložil: Adina Janovská