Vyjedou odtud rytíři, až bude Čechám nejhůře? Tajemství českých homolí. Záhady života
26.01.2025
Foto: Se svolením Lidé a země
Popisek: Dne 9. května 869 byla u Turska svedena bitva, která rozhodovala o bytí a nebytí Čechů. Aspoň tak to popisují Václav Hájek z Libočan a Alois Jirásek v době pozdější. Čechy místo knížete Neklana vedl statečný Tyr či Styr alias Čestmír. Bitvu nepřežil ani jeden z vojevůdců a Tyrovi vojáci navršili na místě mohylu zvanou Krliš. Událost je známa jako Lucká válka.
Rovinatá česká krajina přímo volá po nějakém oživení. Postarala se o ně posvátná hora Říp a nezůstala sama. Tam, kde podobné kopce nevznikly přírodní cestou, je naši předkové neváhali navršit. Proč, můžeme jen hádat. Navíc se o nich vyprávějí legendy.
Mají v nich být pohřbeni jezdci a rytíři, kteří z hory vyjedou, až bude naší zemi nejhůř. A také mají být v kopcích podzemní síně, kde jeden den trvá našich sto let… Pomalu přichází výletní počasí, a tak se vydejme po jejich stopách. Nakonec třeba do svého snového světa zavedou i vás.
Začněme jedním méně známým kopcem, vrchem Homole v Rudné u Prahy. Podle jedné pradávné pověsti je tu pohřben jezdec na koni. Snad to byl jakýsi Helich, muž obří postavy z družiny knížete Soběslava II., který za svého knížete položil život v bitvě u Loděnice roku 1179. Podle druhé pověsti to má být nejmenovaný rytíř, který obětavě chránil zdejší kraj a jeho obyvatele proti nepřátelům a po smrti byl do mohyly pohřben s veškerou úctou. Vypráví se také o místním tyranském feudálovi, kterého do Homole rozzuření sedláci pohřbili na koni zaživa tak, že jej prostě zaházeli hlínou, přinášenou v kloboucích. V každém případě byl jezdec i s koněm pohřben vestoje, proto bylo na něj zapotřebí navršit poměrně vysokou mohylu.
Všude samé mohyly
Druhou, dnes už zaniklou mohylu, zvanou Homolka nebo též Žižkova mohyla, najdeme u Lichocevsi (okr. Praha-západ). Podle svědectví nadšených amatérských archeologů měla být asi 18 metrů vysoká a třístupňová. Její terasy byly kdysi dokonce osázeny ovocnými stromy. Dnes se tento popis považuje přece jen za trošku zveličený. S deseti metry výšky však počítat můžeme. Maximální průměr mohyly byl 50 metrů a největší možný obvod asi 170 metrů.
Homolku stihl nepříznivý osud. Někdy po roce 1875 byla v rámci zkvalitnění zdejších polností rozvezena po okolí a dnes už po ní není téměř památky. I v této mohyle měl být pohřben jezdec na koni. Podle legendy jakýsi hradní pán z nedalekého hradu Okoř.
Třetí homole je ze všech nejslavnější. Jde o legendární pahorek Žiži na Pražském hradě. Nacházel se na nejvyšším místě celé vyvýšeniny, tam, kde za chrámem sv. Víta dříve dlažbou prosvítalo skalní podloží. A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na Říp, který je v tomto výčtu již čtvrtou homolí. Co mají všechny tyto kopce společného?
Posvátné ohně
Žiži na Pražském hradě a Žižkovu mohylu u Lichocevsi spojuje staroslovanský slovní základ, žiž- čili hoření, oheň, žhnout. Jde snad o připomínku dávných pohanských posvátných ohňů? V tom případě bychom museli náš seznam homolí doplnit ještě přinejmenším o Petřín.
V předkřesťanských dobách tam šumíval posvátný háj, kde býval zapalován obětní oheň. Znovu se objevil náhodou, když si dělníci z petřínského lomu rozdělali oheň pro zahřátí. Najednou se v něm začaly objevovat různé lidské postavy a obličeje. Proti uctívání tohoto pohanského ohně tehdy ostře vystoupili sv. Vojtěch i kníže Boleslav Pobožný a výtvarné zpodobnění této události se nachází v nedalekém kostele sv. Vavřince. Dnes jeho duchovní správu zajišťuje Starokatolická církev a je jejím katedrálním chrámem.
Historik Karel Sklenář ovšem k této věci uvádí, že Žižkova mohyla u Lichocevsi byla pojmenována až po majiteli tamního dvorce. Ani tak ale nelze ohnivou souvislost mezi mohylami vyloučit. Podle pradávného lidového obyčeje, rozšířeného prakticky v celé Evropě, se na kopcích vždy zapalovaly magické ohně, například o tzv. čarodějnicích (30. 4.) nebo před svátkem sv. Jana (24. 6.). Žižkovu mohylu a Homoli u Rudné spojuje navíc ještě ona legenda o pohřbeném jezdci na koni.
Bohatýr v Krliši?
A dostáváme se k další posvátné české mohyle, ke kopci Krliš u nedalekého Turska. V něm má být pohřben dávný hrdina našich legend Čestmír (resp. popel, zbylý po spálení jeho těla), který zvítězil a zároveň padl v bitvě na Turském poli. Archeologové samozřejmě již dávno pátrali po tom, co se v mohylách skutečně skrývá. V Homoli u Rudné prokopali počátkem tohoto století sondu odshora až dolů. A nenašli vůbec nic, jen kompaktní masu zeminy. Přesto však neodešli úplně s prázdnou, hned pod dlažbou tamního kostela objevili alespoň koňskou lebku.
O mnoho lepší to nebylo ani u Lichocevsi. Na vrcholku Homolky byly sice kolem roku 1830 nalezeny velký bronzový kruh, přilba, dva náramky a keramická popelnice, uvnitř kopce však nebylo nic. O dvacet let později byly u Homolky objeveny nějaké kostrové hroby, sídlištní jámy a zlomky keramiky. To ovšem v tomto kraji s bohatou kulturní historií není nic neobvyklého. Po jezdci na koni však nebylo ani stopy.
Hrob staročeského hrdiny se nepodařilo objevit ani v Krliši. Několik tamních nálezů kostí, uhlíků a keramiky legendu o pohřbeném bohatýrovi nepotvrdilo. Krliš je navíc z geologického hlediska buližníková skalka s přisypanou hlínou, a ne mohyla v pravém slova smyslu. Co když však Turské pole neleželo u středočeského Turska, ale, jak připomíná Otomar Dvořák v knize Pole slunečního býka, v jižních Čechách, konkrétně mezi obcemi Chýnov a Turovec, kde se tyčí homolovitý pahorek, zvaný Na rytíři?
Drakobijec svatý Jiří
Naštěstí tu máme jiného velmi význačného jezdce na koni, sv. Jiří. Jeho tradice začíná v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kousíček od někdejšího pahorku Žiži. Můžeme jen hádat, proč kníže Vratislav I. vybral své nové bazilice v roce 915 za patrona právě sv. Jiřího. Neexistuje zde žádná spojitost, například relikvie, týkající se tohoto světce, jeho zázračný obraz či soška. Snad kníže Vratislav I., horlivý zastánce nové víry, křesťanství, zvolil právě sv. Jiřího jako známého bojovníka proti pohanství a temným silám, symbolizovaným zabíjeným drakem. Možná chtěl také volbou právě tohoto světce demonstrovat svůj politický odklon od Velké Moravy a přátelské styky s biskupstvím v Řezně, kde již fungoval silný svatojiřský kult.
K nové bazilice byla později celkem logicky připojena nová řehole benediktinek, založená abatyší Mladou, vnučkou knížete Vratislava I. a neteří dalšího jezdce na koni, sv. Václava. Svatojiřská kapitula měla rozsáhlé pozemkové vlastnictví, což bylo dáno významem řádu. V čele řádu například vždy stála kněžna, která měla, kromě jiného, právo korunovat české královny.
Není tedy divu, že mezi majetkem kapituly najdeme řadu středočeských vesnic včetně Lichocevsi (od založení řádu zhruba v roce 976 do husitských bouří roku 1421) a Rudné. Pod svatojiřskou kapitulu spadal i kostel sv. Vavřince pod Petřínem. Když k tomu připočteme ještě rotundu sv. Jiří na Řípu, postavenou v roce 1126 českým knížetem Soběslavem I. jako výraz vděku za vítězství nad římským králem Lotharem III. u Chlumce, Krliš u Turska s nimi se všemi spojuje ještě jeden jezdec na koni, sv. Martin, jemuž je zasvěcen zdejší kostel.
Systém, starý 4500 let
Tematika českých mohyl a jejich souvislostí se nám tedy pěkně rozkošatěla. Co když však mají společného ještě něco? O. Dvořák uvádí, že třeba mohly být stavěny podle určitého systému, snad i v souvislosti s průběhem různých telurických proudů a geopatogenních zón či anomálií, symbolizovaných někdy jako tzv. dračí žíly. Sv. Jiří jako by je pak skutečně, prostřednictvím kostelů a kaplí, postavených různě v krajině, zabíjel. Tomu by odpovídalo i podivné chování magnetické střelky kompasu na vrcholku Řípu. Neukazuje tu k severu, ale do všech možných dalších směrů, zřejmě v důsledku působení nějakého železitého podloží.
Přečtěme si však ještě, co k dalším homolím v této oblasti uvádějí archeologové V. Moucha a E. Pleslová-Štiková: „Homolka (u Stehelčevsi) patří do řady malých výšinných osad pražsko-slánské oblasti, vzdálených od sebe přibližně 10 km (Praha – Šárka, Stehelčeves – Homolka, Slaný – Slánská hora, Vraný – Čertovka). Možná se v tomto rozmístění promítá nějaký organizačně správní systém tehdejší doby (cca 2500 př. n. l.).“
Při pohledu na mapu ještě zjistíme, že první tři lokality z tohoto výčtu (Praha – Šárka, Stehelčeves – Homolka, Slaný – Slánská hora) se dokonce nacházejí v jedné přímce, která s drobnou tolerancí odpovídá spojnici mezi západem a východem Slunce o letním slunovratu. Na prodloužení linie Šárka – Slánská hora se navíc s tolerancí asi 400 metrů nachází i náš největší český menhir, Kamenný pastýř u Klobuk. A to už je přece jen příliš mnoho náhod najednou. Můžeme ale hledat ještě další souvislosti, a že jich je požehnaně. Jak souvisí mohyly s rozmístěním dalších megalitických památek v Čechách, s dalšími kostely a kaplemi sv. Jiří a sv. Martina, nebo třeba s liniemi keltských svátků?
Kouzelní koně
Další linie pátrání by mohla vést po stopách pohřbených koní. I to je dost přitažlivé a velmi magické téma. Stačí připomenout oře Šemíka, mluvícího lidským hlasem, a jeho nadpozemský skok s Horymírem přes hradby Vyšehradu. V jeho domnělém hrobě v Neumětelích ovšem žádný kůň neleží a zřejmě ani nikdy neležel.
Přes obraz stojícího jezdce na koni uvnitř kopce se snadno dostáváme k tématu Blanických rytířů, což je rovněž pověst o mnoha místních variantách včetně rytířů krále Artuše či legendárního krále Sila, čekajících na svůj okamžik v anglické mohyle Sillbury Hill. Kůň bývá také chápán jako dopravní prostředek, který svého jezdce přenese z našeho světa do jiné reality a času, jak se to stává zcela běžně těm, kdo rytíře v jejich podzemí navštíví.
Nejlépe z nich je doložen případ kameníka Václava Podbrdského, který žaloval svého mistra v roce 1886 o ušlou mzdu. Žalovaný se ohradil s tím, že dotyčný kameník je již osmnáct let mrtev, protože zahynul při dobývání základního kamene pro Národní divadlo v roce 1868. Kameník svoji nepřítomnost vysvětloval tím, že se skutečně při dobývání kamene zřítil ze skály a ztratil vědomí. Probudil se v prostorném sále, kam za ním přišla krásná dívka, navázala s ním telepatický kontakt a označila se za ochranného ducha českého národa. Ukázala mu také ostatní strážné duchy, české krále a buditele.
Podbrdský pochopil, že musí být v nitru Blaníku. Když dívka zmizela, ze sálu se nějak vyškrábal na denní světlo. Domníval se, že je pryč sotva pár hodin, ve skutečnosti se mezi své vrátil o osmnáct let později. Vyprávěl svůj příběh tak přesvědčivě, že jej vojenský soud dokonce zbavil i obvinění, že se po dobu svého pobytu v Blaníku vyhýbal vojenské službě.
Všude samé homole
Ani tím však není téma homolí, které O. Dvořák také vzletně nazývá neolitické pyramidy, zdaleka vyčerpáno. Další kopec jménem Homole, osada Homole, a dokonce i nádrž Homole se nachází u Štěchovic. Hned o kousek dál, na pravém břehu Slap, stojí kopec Homolka. Jiná Homole se nachází v Mýtě u Rokycan. Podle pověsti ji navršili vojáci Napoleonovy armády nad svými mrtvými druhy a také tu ukryli armádní poklad. Další Homole i s poutním kostelem Panny Marie se tyčí u hradu Potštejna a prý se jedná o místo, nabité velkou energetickou silou.
Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. U Krakova ve své mohyle odpočívá legendární zakladatel města Krokus. Na rakouskou mohylu u Deutsch-Alteburgu zase nanosili vojáci hlínu v kloboucích, tedy podobně jako v Rudné u Prahy. O časoprostorových přesunech se vypráví v souvislosti s majestátní horou Untersbergem, ležící nedaleko Salzburgu. A u nás nesídlí rytířské vojsko jen pod Blaníkem, ale také ve slezské Čantoryji, pod Mělníkem, v Oškobrhu, v Kunětické hoře a na řadě dalších, méně známých míst.
Logicky se nabízí otázka: Kdyby všechna tato místa skutečně tvořila jakýsi systém, bylo by možné na jednom místě do jiné reality vstoupit a na jiném vystoupit? Přesunout se třeba z Pražského hradu na Blaník? A připustit, že tam, kde tyto stanice nevytvořila příroda, jí pomohl člověk a jezdec na koni se pro něj stal stejnou značkou, jako pro nás třeba M, označující metro? V poněkud jiné souvislosti tutéž značku připomíná, a jistě ne náhodou, také Ludvík Souček ve svém románu Runa Rider – čili runa jezdec. Do trilogie ho doplňují ještě Slepí ptáci a Sluneční jezero a její hrdinové pátrají po cestě do nitra země.
I když moderní fyzika časoprostorové přesuny v zásadě připouští v podobě tzv. červích děr, valné většině z nás se rozhodně takto cestovat zatím nepodařilo. Přesto se všichni umíme přesouvat do jiných míst a časů ve snu, jiní mají zkušenosti se změnou stavu vědomí v transu, další například v rámci šamanského rituálu. Co když místa, označená jezdcem, umí právě takové změny stavu mysli efektivně navozovat?
Ale i kdyby se z výše uvedených teorií a hypotéz nepotvrdilo ani jedno jediné procento, homole stále stojí na svých místech a čekají na návštěvníky. Výlet po stopách tajemného jezdce v hoře se tak může stát zajímavým zpestřením dnů, které už rozhodně lákají do přírody. A možná tu na vás čeká i bonus v podobě změněného stavu vědomí…
Jitka Lenková
Převzato z časopisu Záhady života
_20250124.jpg "Záhady života")
Vložil: Redaktor KL