Akademie věd: Od stavitele Hlávky pro české hlavy. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Josef Hlávka a jeho manželka Zdeňka, před rokem 1902

Josef Hlávka byl stavitelem, který se zapsal do dějin rakouské monarchie. Ještě více se ale zapsal jako sponzor a organizátor vědeckého života. Jeho životní dílo má právě dnes, ve čtvrtek, 135 let.

Posledních čtvrt století před katastrofou první světové války je označováno jako Belle Epoque. Krásná doba víry v pokrok a rozvoje umění, vědy, techniky. V českých zemích jí na samém počátku tohoto období dala rámec úctyhodná instituce, která od té doby provází naše poznání časy lepšími i horšími. Vždy si držela respekt a úctu a často patřila i ve světě mezi špičku.

Zvídavost a touha objevovat fungování světa patří mezi základní lidské vlastnosti. Jsou ale časy, kdy se jí daří lépe. Období před 135 lety takovou érou bylo.

Byla to na konci 19. století ale také doba potýkání mezi českým a německým živlem. Tehdy se dva národy české kotliny nestřetávaly zbraněmi, ale přes literaturu, divadla a noviny. A také přes zakládání institucí, které by v tomto souboji mohly pomoci.

České bádání v devatenáctém století určovala Královská česká společnost nauk, fungující už od roku 1769 a převážně německá. Ale tak jako jsme si pár let předtím založili Národní divadlo, a také Národní muzeum, vznikla i poptávka po samostatné české vědecké instituci, která by navíc byla strukturována moderněji.

Dostala název Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a prosadit ji nebylo jednoduché. Hlavní zásluhu, že se jednání o Akademii vůbec rozjelo, má Josef Hlávka. Jeho jméno nese kolej i most a život by vydal na pěkně tlustý román.

Budoucí mecenáš se narodil roku 1831 v západočeských Přešticích, tatínek byl purkmistrem (tedy představitelem místní samosprávy) a maminka pocházela ze šlechtického rodu Stachů. Není divu, že se v rodině dbalo na vzdělání, sám Josef se už od mala vyznačoval zvídavostí a otec si povšiml jeho nadání pro architekturu. Prošel si klatovským gymnáziem, pražskou reálkou a polytechnikou. Vystudoval zde stavitelství, obor architektura ještě v Praze neexistoval.

Ve Vídni už to ale možné bylo a Hlávka si šel za svým snem velmi odhodlaně, i přes náklady, které studium na Akademii výtvarných umění obnášelo. Vydělával si jako zedník, u vídeňského stavitele přitom získal nejen výuční list, ale i mistrovské vysvědčení.

Nadaný student ale už tehdy mohl získat podporu. Hlávka roku 1855 dostal tříleté stipendium známé jako Římská cena. Na něj jste měli procestovat Evropu a nasávat nejnovější architektonické trendy.

Když se po evropském vandru zapojil do práce, objevil v sobě i manažerské nadání. Stavitel Šebek jej zaměstnal jako ředitele své kanceláře, kterou mu poté při odchodu do důchodu odkázal. Koncese na jméno Josef Hlávka architekt – městský stavební mistr ve Vídni nese rok 1859.

Ve stejném roce Rakousko drtivě prohrálo v bitvě u Solferina a ztratilo území v dnešní severní Itálii, což byl impuls k zahájení reforem. Vedle průmyslové revoluce to znamenalo i budovatelský boom a mladý stavební mistr byl připraven.

Hlávkovu mimořádnou stavitelskou kariéru můžeme při procházce Vídní pozorovat dodnes. Začít můžeme u Votivního kostela, dnes poblíž dopravního uzlu Schottentor nedaleko univerzity. Votivkirche nechal vystavět císařův bratr Maxmilián, pozdější mexický císař, jako dík, že jeho bratr přežil atentát na hradbách. Autorem vítězného návrhu byl Heinrich Ferstel a stavitelem Hlávkova firma.

Já osobně Votivní kostel považuji za jednu z nejkrásnějších staveb, francouzský vliv je zřejmý na první pohled. Nasvícený kostel je úchvatný.

Procházka po Vídni může pokračovat u radnice. Populární zejména v časech adventu, každý rok se před ní rozkládají nejen stánky se svařákem, ale i kluziště. Slavnostně vyzdobený park a nasvícená stavba vytvářejí neopakovatelnou atmosféru. I zde může dunajská metropole vděčit Josefu Hlávkovi.

No a na závěr vídeňská opera, legendární stánek můz nedaleko galerie Albertina. Jeden z neoblíbenějších „vchodů“ z okružního bulváru do historického centra. Jedinečnost dodává místu i vyhlášený hotel Sacher se svou neméně věhlasnou kavárnou, který najdete jen přes ulici. Jestli můžu radit, místo turistického magnetu bych raději zašla do neméně atraktivního prostředí obchodu Julius Meinl, kde dostanete pravou vídeňskou kávu bez čekání. Přímý výhled na dílo stavitele Hlávky zaručen.

Kromě značného jmění vynesla Opera Hlávkovi také titul dvorního stavitele. Jeho talent ale zazářil i jinde po Evropě. Na dnešní Ukrajině byla v letech 1864 až 1882 vystavěna majestátní Rezidence bukovinských metropolitů. Vizi investorů z pravoslavné církve promítl do velmi originálního mixu stylů, který ale překvapivě fungoval. Osobně vybíral materiály a do Bukoviny si sehnal nejlepší zedníky v císařství. Dnešní budova Černovické univerzity je památkou UNESCO a odolala i zemětřesení.

Ale i v Praze najdeme stavbu, která u zahraničních turistů budí údiv, když se dozvědí, že se jedná o porodnici. Budovou bývalé Královské české zemské porodnice u svatého Apolináře se křik miminek rozléhá již od roku 1875. Hlávka se tehdy snažil i přes částečné ochrnutí na stavbu dohlížet konzultačně. Při jejím navrhování myslel i na padlé ženy, traduje se, že osobně nakreslil nejen postýlky pro miminka, ale i nenápadný vchod pro diskrétní případy.

Životnímu postoji úspěšného stavitele odpovídal i jeho autentický vztah k dobročinnosti. Byl proslulý svou podporou českých umělců, Josefa Václava Sládka několik let vyživoval, aby se mohl v klidu věnovat psaní, výtvarníku Hynaisovi zase zajistil ateliér.

A poučen vlastní brigádnickou zkušeností vždy mohutně podporoval studenty. Idea pražské Hlávkovy koleje byla jednoduchá: Podpořit zajištěním bydlení nemajetné studenty a tím i jejich rodiny. Své krédo studentům zformuloval v roce 1904: „První vaše úspěchy vám zajistily pobyt v tomto ústavu. Snažte se, aby to nebyly úspěchy poslední. Jen v práci tkví záruka všeho zdaru.“

Ve stejném roce založil i „Nadání Josefa, Marie a Zdeny Hlávkových“. Hlávkova nadace funguje přes všechny dějinné zvraty dodnes a podporuje studenty i badatele.

Hlávka pomáhal i jako poslanec Říšské rady, kterým byl od roku 1883, od roku 1891 pak v Panské sněmovně. Do jeho agendy patřila velmi významně národnostní otázka a také podpora vědy. Zasloužil se o založení Národního muzea, ale nejvíce všechen svůj vliv a konexe nasadil pro založení Akademie.

Nakonec se stal jejím prvním prezidentem a tuto funkci vykonával až do smrti v roce 1908. V té době už mohl vidět u svého životního mecenášského projektu první výsledky. 

Zdroje: https://www.earch.cz/architektura/clanek/viden-josef-hlavka-co-nas-spojuje

https://www.obec-luzany.cz/obec/slavni-rodaci-a-osobnosti/josef-hlavka-75cs.html

https://www.praguecityline.cz/osobnosti-prahy/josef-hlavka-architekt-a-mecenas-ktery-rozdal-vse-co-mel

http://www.hlavkovanadace.cz/o_nadaci.php

https://www.avcr.cz/cs/o-nas/historie/historie/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Votivn%C3%AD_kostel_(V%C3%ADde%C5%88)

https://apolinar.eu/

Vložil: Radka Vosáhlo