Osudové rozhodnutí Jany Brejchové aneb Jak dospět ze dne na den. Tajnosti slavných
20.01.2025
Foto: Národní filmový archiv - Československý státní film
Popisek: Jana Brejchová jako schovanka manželů Rýdlových Jana dramatu z roku 1957 Vlčí jáma
Krásná a fotogenická, plachá a uzavřená, bezbranná… Tak vstoupila poprvé na stříbrné plátno před téměř sedmdesáti lety jedna z nejkrásnějších českých hereček. Chůva a hospodyňka, která za životní rozhodnutí zaplatila jednu z nejvyšších cen, které může osud dítěti vystavit. Ztrátou domova.
K narozeninám blahopřejeme nejraději osobně a s radostí, že jubilanta můžeme potěšit, občas ale jen se smutkem a nostalgií vzpomínáme na ty, kteří se významného dne nedožili. To dnešní přání je ale složitější. Se vzpomínkou na nádhernou ženu a skvělou herečku, jež bývala snem tisíců mužů, nostalgií, kterou vyvolávají návraty k jedinečným filmovým skvostům, v nichž zářila, i smutkem, že už ji na vlastní oči nikdy nespatříme. Jedinečná Jana Brejchová, které právem náležela přezdívka česká Bardotka, se právě dnes dožívá 85 let. Jenže je neoslaví kvůli vážnému zdravotnímu stavu, v němž se nachází už dlouhá léta.
Malá náhradnice
Narodila se 20. ledna 1940 na pražském Žižkově jako druhá z osmi dětí, z nichž se dospělosti dožilo šest, jeden syn zemřel už ve dvou letech, druhý půlroční. Otec pracoval jako řidič, matka byla v domácnosti, ve dvou místnostech s koupelnou bylo vždycky všude těsno. „Byli jsme často hladoví jako vlčata, snědli bychom cokoliv, i ropuchu. Mým nejmilovanějším jídlem byl chleba s hořčicí. Když se koupil bochník chleba, kdo si co urval, to měl. Proto dodnes tak rychle jím. Protože ti, kteří byli nejrychleji najedení, dostali porci brambor navíc,“ zapsala vzpomínky na dětství plavovlásky s krásnýma očima její dcera Tereza Brodská v knize Moje máma Jana Brejchová. „Maminka i tatínek se rozcházeli a každý někoho měl. Bylo nás šest dětí, nejstarší sestra už nebyla doma, takže jsem se o ty mladší starala já, protože naši často domů vůbec nedorazili. Třeba několik dní. Někdo musel uklidit, uvařit, někdo musel vodit děti do školky, do družiny…“ To ji ale naučilo, že je občas nutné se s nepřízní osudu poprat.
Ach, ty krásné oči
Nejspíš těmi právě zaujala asistenta režie Ladislava Helge, který hledal v roce 1953 v kobyliské základní škole děti do vedlejších rolí pro drama režiséra Jiřího Sequense Olověný chléb o brutálním potlačení dělnické stávky v Radotíně během hospodářské krize v třicátých letech minulého století. Bylo jí třináct a hereckou průpravu neměla kromě zkušeností z kroužku lidových písní a tanců žádnou, přesto dostala roli Píďalky. Už po prvním natáčení bylo jasné, že má mimořádný talent, který zřejmě zdědila po dědečkovi Vojtěchu Lorenzovi, který kdysi hrával divadlo v Malostranské besedě. Přesto na studium konzervatoře ale musela rychle zapomenout, protože ji doma čekala péče o celou domácnost a mladší sourozence.
Vlčí jáma:
Jak to bylo s holkou z mlékárny
Ve čtrnácti letech se přihlásila na inzerát, v němž pražský Laktos hledal písařku. „Vy vůbec neumíte psát na stroji. Ne, řekla jsem mu. Ale já bych se to naučila, mně se to šíleně líbí,“ vzpomínala na zavalitého pana účetního s knírkem, který ji zkoušel. Asi ho zaujala upřímností a touhou práci dostat, takže ji vzali, poslali do kurzu a časem povýšila na sekretářku hlavního inženýra. V letech její největší slávy se pak o ní říkalo, že krásnou holku bez vzdělání objevili filmaři za pultem jedné mlékárny v centru Prahy. To první sice byla pravda, bez talentu píle a pokory by se ale hvězdou nestala, to druhé už ale byla fáma. Několik dalších malých rolí dostala až po třech letech, a pak konečně přišel zlom.
Zavřené dveře domova
Jako největší talent českého filmu konce padesátých let zazářila v dramatu Jiřího Weisse Vlčí jáma. Jedna z hlavních rolí byla časově mnohem náročnější, najednou měla problém všechno stihnout. Unavená a uběhaná se svěřila vlídné a mateřské asistentce režie Věře Ženíškové, která se rozhodla, že to tak nenechá. Vypravila se k Janině matce s návrhem, že by její dcera mohla bydlet tři měsíce v hotelu, protože natáčení i péči o početnou rodinu nemůže zvládnout. Jenže narazila, představa, že přijde o hospodyni, chůvu a příspěvek na domácnost matku rozzlobila. A jestli prý Jana odejde, tak ať už se nevrací. Jana dala přednost hotelu a posílala matce většinu svého honoráře. Poté co padla poslední klapka, koupila si sukni a svetr a vyrazila domů. Dveře ale před ní zůstaly zavřené. Nakonec jí matka poslala po bratrovi kufr s pár obnošenými svršky po sestře Haně a vzkaz, že to řekla jasně… Tehdy musela Jana ze dne na den dospět.
Náhradní máma
Její životní oporou se stala o téměř čtyřicet let starší paní Ženíšková, které říkala láskyplně Žanynko. Děti neměla, takže se stala Janinou náhradní mámou, oporou a nejdůležitějším člověkem na světě. „Vzhlížela jsem k ní, obdivovala ji, chtěla jsem být jako ona. Žanynka nepotřebovala moc energie na to, aby mě ovlivnila. Patřila k těm vzácným lidem, kteří měli kromě odborné erudice i dar získat si důvěru,“ vzpomínala s láskou na inteligentní dámu s velkým srdcem, která nad ní pevně držela ochranná křídla. A když později onemocněla, Jana se o ni starala až do její smrti v roce 1994. S vlastní matkou se nestýkala, trápilo ji jen, že nevídá sourozence. Už v roce 1958 se ale stala Herečkou roku, nabídky se jí začaly hrnout a na stýskání už jí nezbýval čas.
Pokračování ve středu 22. ledna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Tereza Brodská: Moje máma Jana Brejchová, Michaela Remešová, Roman Schuster: Jana Brejchová otevřeně – Lásky mé, já stůňu!)

Vložil: Adina Janovská