Proč skvělé představení s Laďkou Kozderkovou nechtěli do televize? Sobota Jaromíra Janáka
komentář
18.01.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Laďka Kozderková ve filmu Podvečer na rybářské baště
„Nerozmýšlej se, vezmi šaty sváteční, / pojď mezi lidi, pročpak se jich bát, / ve svátečním tě přejdou tuchy smuteční, / v tom oděvu je ti do zpěvu / a chceš randevú si hned dát...“
To se zpívalo v další krásné písničce v nesmrtelném muzikálu Hello, Dolly!, napsaném podle slavné hry vídeňského českého zakladatele moderní komedie J. N. Nestroye A jde se řádit, kterou kdysi pro své divadlo použili i Voskovec a Werich. V americké adaptaci podle slavného dramatika Thorntona Wildera se během času vystřídaly ty největší hvězdy, v Americe Barbra Streisand, která muzikál dokonce natočila i jako film.
Ten muzikál je opravdu nesmrtelný i proto, že má zvláštní vlastnost, že ho nezabije ani jeho nejhorší inscenace. Nepodařilo se ho zabít ani podivné produkci U Hybernů, kam jsem kdysi náhodou s manželkou zavítal. Manželka byla moje vlastní, ale inscenace nevlastní – neměla s mým mateřským Hudebním divadlem v Karlíně nic společného. Zaujalo mě na ní pouze zábradlí balkonu, kde jsme seděli a které se po setmění spustilo hydraulicky dolů, aby diváci viděli na jeviště. Dolly tenkrát předváděla paní Chýlková a ve svém chudičkém kostýmu v ještě chudší inscenaci dokazovala, že ani jinak dobrá herečka nemůže zahrát všecko.
A jak to bylo s muzikálem u nás v Karlíně, poté co jsme (vizte odkaz výše) vyprávěli minule? Nesmrtelná Dolly se na jeviště karlínského divadla vrátila téměř po dvaceti letech, režíroval ji opět pan režisér Jernek a dalo mu dost práce, aby přesvědčil Nelly Gaierovou (které, když hrála Dolly poprvé, bylo 58, ale teď už 74), že už svou někdejší slavnou roli nebude hrát. Říkalo se po divadle, že když už mu došly argumenty, řekl paní Gaierové: „Ono to bude dost špatné představení, to bych ti ublížil, Nellynko!“ A bystrá Nelly se zeptala: „A proč to tedy režíruješ, Karle?“. A pan Jernek, který už opravdu nevěděl, jak situaci vyřešit, pohotově zalhal: „Pro peníze, pro peníze, Nellynko…“ Paní Nellka potom, v kroužku svých přítelkyň, u cigaretky a při pletení, prohlásila: „Tak mi tu roli nedají, prý kvůli penězům. A já bych to hrála i zadarmo.“ A z pečlivě nalíčených očí jí po obličeji stékala začerněná slza…
Nová inscenace měla premiéru s omlazeným obsazením v roce 1982 a kdysi skvělou Dolly Nelly Gaierové vystřídaly dvě mladší alternující Carmen Mayerová a Laďka Kozderková. Paní Mayerová podala očekávaně dobrý výkon, ale Laďka Kozderková, v civilu sice pohledná, vysoká, postavou směrem dolů statnější, se objevila na první kostýmní zkoušce na jevišti v krásně ušitém kostýmu, nalíčená a v paruce, a my, co jsme byli na jevišti, jsme úžasem vydechli. Nemohli jsme ji poznat. I při pracáku (jak se říká pracovnímu světlu při zkouškách), při kterém ostatní vypadali, jako by je nevyspalé právě vytáhli z postele, se najednou jeviště rozzářilo nad krásou, která se mezi námi objevila. Potom spustil orchestr a Laďka začala zpívat, my chlapi jsme přestali hrát, jen jsme vyjeveně čuměli (chtěl jsem zvolit jiné slovo, ale to by bylo nepřesné) a holky začaly pobrekávat…
Laďka, jedna z nejkrásnějších a nejtalentovanějších hereček, které se na jevišti našeho (a asi nejen našeho) divadla objevily, hrála svou životní roli. Nepřestihla ji ani její předchůdkyně Nelly Geierová ani paní Nellkou „odstraněná Adina Mandlová“, po dvaceti letech ani její karlínská následovnice Jitka Molavcová (ačkoli ta byla skvělá zase jinak), a v Brně třeba Alena Antalová, známá jako Ludmila Arazimová z Četnických humoresek. Čeští divadelní a hudební teoretici, kteří viděli desítky různých jiných Dolly na různých kontinentech, jako byl třeba Jiří Černý, se nakonec shodli, že na Dolly-Laďku neměla žádná z nich. Včetně božské Barbry. Posuďte sami:
Dodnes nechápu, že z tak nádherného představení, jehož písničky si od Laďky vyprosily všechny existující rozhlasové i televizní zábavné programy a jehož úspěch (při vší úctě k dobré režii a ostatním účinkujícím včetně mě) stál a padal se skvělou přítomností Laďky Kozderkové, neexistuje žádný (ani rozhlasový ani televizní) záznam. Dodnes nikdo z nás kolegů nezjistil, proč se to stalo, když se točily televizní záznamy lecjakých blbostí. Že by lehkonohý hudební Karlín neměl v tehdejší televizi tu patřičnou váhu? Že by se (občas i vůči vládnoucím veličinám prostořeká) Laďka „příliš nafoukla“? Jedno z největších divadelních představení, které kdy bylo inscenováno v téhle zemi, tak žije jen v paměti několika tisíc diváků a také nás, kteří jsme měli štěstí být v té chvíli na jevišti.
Po představení, když jsme sedávali v restauraci U Kazdů, u malého stolku ve výčepu, a splachovali z hlasivek prach plzeňskou dvanáctkou, nám Laďka povídala: „No a vidíte, já pitomá jsem si myslela, že to nepůjde.“ Jednou paralelně hrála v černošském muzikálu Loď komendiantů a přihnala se ještě v masce, vyluzujíc cosi, co vzdáleně připomínalo angličtinu. Hned z hospody potom vklouzla do auta svého manžela Vlastíka (později známého jako první český hlas Homera Simpsona), se kterým objížděla Prahu a „anglicky“ žádajíc radu, jak se dostane na Karlův most, plašila hejna normalizačních Pražáků (a jejich veřejně ne-bezpečných policajtů). Dneska by kvůli korektnosti tu roli nemohla vůbec hrát – což by byla škoda, protože Laďka (a věřte mi, že i já jsem na svých cestách světem potkal dost černých umělců) byla i v téhle roli temperamentnější nežli pravá černoška.
Bylo štěstí, tohle všechno zažít. Některé štěstí bývá intenzivní, ale o to kratší. Za čtyři roky, v listopadu 1986, Laďka umřela. S touhle hořkosladkou notou dnes skončím, ale příště ještě přidám. V Karlíně se totiž po letech hrála ještě jedna inscenace, o níž jsem se tu už letmo zmínil. Trochu jiná, ale taky parádní.

Vložil: Jaromír Janák