Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč skvělé představení s Laďkou Kozderkovou nechtěli do televize? Sobota Jaromíra Janáka

komentář 18.01.2025
Proč skvělé představení s Laďkou Kozderkovou nechtěli do televize? Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Laďka Kozderková ve filmu Podvečer na rybářské baště

„Nerozmýšlej se, vezmi šaty sváteční, / pojď mezi lidi, pročpak se jich bát, / ve svátečním tě přejdou tuchy smuteční, / v tom oděvu je ti do zpěvu / a chceš randevú si hned dát...“

To se zpívalo v další krásné písničce v nesmrtelném muzikálu Hello, Dolly!, napsaném podle slavné hry vídeňského českého zakladatele moderní komedie J. N. Nestroye A jde se řádit, kterou kdysi pro své divadlo použili i Voskovec a Werich. V americké adaptaci podle slavného dramatika Thorntona Wildera se během času vystřídaly ty největší hvězdy, v Americe Barbra Streisand, která muzikál dokonce natočila i jako film.

Ten muzikál je opravdu nesmrtelný i proto, že má zvláštní vlastnost, že ho nezabije ani jeho nejhorší inscenace. Nepodařilo se ho zabít ani podivné produkci U Hybernů, kam jsem kdysi náhodou s manželkou zavítal. Manželka byla moje vlastní, ale inscenace nevlastní – neměla s mým mateřským Hudebním divadlem v Karlíně nic společného. Zaujalo mě na ní pouze zábradlí balkonu, kde jsme seděli a které se po setmění spustilo hydraulicky dolů, aby diváci viděli na jeviště. Dolly tenkrát předváděla paní Chýlková a ve svém chudičkém kostýmu v ještě chudší inscenaci dokazovala, že ani jinak dobrá herečka nemůže zahrát všecko.

A jak to bylo s muzikálem u nás v Karlíně, poté co jsme (vizte odkaz výše) vyprávěli minule? Nesmrtelná Dolly se na jeviště karlínského divadla vrátila téměř po dvaceti letech, režíroval ji opět pan režisér Jernek a dalo mu dost práce, aby přesvědčil Nelly Gaierovou (které, když hrála Dolly poprvé, bylo 58, ale teď už 74), že už svou někdejší slavnou roli nebude hrát. Říkalo se po divadle, že když už mu došly argumenty, řekl paní Gaierové: „Ono to bude dost špatné představení, to bych ti ublížil, Nellynko!“ A bystrá Nelly se zeptala: „A proč to tedy režíruješ, Karle?“. A pan Jernek, který už opravdu nevěděl, jak situaci vyřešit, pohotově zalhal: „Pro peníze, pro peníze, Nellynko…“ Paní Nellka potom, v kroužku svých přítelkyň, u cigaretky a při pletení, prohlásila: „Tak mi tu roli nedají, prý kvůli penězům. A já bych to hrála i zadarmo.“ A z pečlivě nalíčených očí jí po obličeji stékala začerněná slza…

Nová inscenace měla premiéru s omlazeným obsazením v roce 1982 a kdysi skvělou Dolly Nelly Gaierové vystřídaly dvě mladší alternující Carmen Mayerová a Laďka Kozderková. Paní Mayerová podala očekávaně dobrý výkon, ale Laďka Kozderková, v civilu sice pohledná, vysoká, postavou směrem dolů statnější, se objevila na první kostýmní zkoušce na jevišti v krásně ušitém kostýmu, nalíčená a v paruce, a my, co jsme byli na jevišti, jsme úžasem vydechli. Nemohli jsme ji poznat. I při pracáku (jak se říká pracovnímu světlu při zkouškách), při kterém ostatní vypadali, jako by je nevyspalé právě vytáhli z postele, se najednou jeviště rozzářilo nad krásou, která se mezi námi objevila. Potom spustil orchestr a Laďka začala zpívat, my chlapi jsme přestali hrát, jen jsme vyjeveně čuměli (chtěl jsem zvolit jiné slovo, ale to by bylo nepřesné) a holky začaly pobrekávat…

Laďka, jedna z nejkrásnějších a nejtalentovanějších hereček, které se na jevišti našeho (a asi nejen našeho) divadla objevily, hrála svou životní roli. Nepřestihla ji ani její předchůdkyně Nelly Geierová ani paní Nellkou „odstraněná Adina Mandlová“, po dvaceti letech ani její karlínská následovnice Jitka Molavcová (ačkoli ta byla skvělá zase jinak), a v Brně třeba Alena Antalová, známá jako Ludmila Arazimová z Četnických humoresek. Čeští divadelní a hudební teoretici, kteří viděli desítky různých jiných Dolly na různých kontinentech, jako byl třeba Jiří Černý, se nakonec shodli, že na Dolly-Laďku neměla žádná z nich. Včetně božské Barbry. Posuďte sami:

 

 

Dodnes nechápu, že z tak nádherného představení, jehož písničky si od Laďky vyprosily všechny existující rozhlasové i televizní zábavné programy a jehož úspěch (při vší úctě k dobré režii a ostatním účinkujícím včetně mě) stál a padal se skvělou přítomností Laďky Kozderkové, neexistuje žádný (ani rozhlasový ani televizní) záznam. Dodnes nikdo z nás kolegů nezjistil, proč se to stalo, když se točily televizní záznamy lecjakých blbostí. Že by lehkonohý hudební Karlín neměl v tehdejší televizi tu patřičnou váhu? Že by se (občas i vůči vládnoucím veličinám prostořeká) Laďka „příliš nafoukla“? Jedno z největších divadelních představení, které kdy bylo inscenováno v téhle zemi, tak žije jen v paměti několika tisíc diváků a také nás, kteří jsme měli štěstí být v té chvíli na jevišti.

Po představení, když jsme sedávali v restauraci U Kazdů, u malého stolku ve výčepu, a splachovali z hlasivek prach plzeňskou dvanáctkou, nám Laďka povídala: „No a vidíte, já pitomá jsem si myslela, že to nepůjde.“ Jednou paralelně hrála v černošském muzikálu Loď komendiantů a přihnala se ještě v masce, vyluzujíc cosi, co vzdáleně připomínalo angličtinu. Hned z hospody potom vklouzla do auta svého manžela Vlastíka (později známého jako první český hlas Homera Simpsona), se kterým objížděla Prahu a „anglicky“ žádajíc radu, jak se dostane na Karlův most, plašila hejna normalizačních Pražáků (a jejich veřejně ne-bezpečných policajtů). Dneska by kvůli korektnosti tu roli nemohla vůbec hrát – což by byla škoda, protože Laďka (a věřte mi, že i já jsem na svých cestách světem potkal dost černých umělců) byla i v téhle roli temperamentnější nežli pravá černoška.

Bylo štěstí, tohle všechno zažít. Některé štěstí bývá intenzivní, ale o to kratší. Za čtyři roky, v listopadu 1986, Laďka umřela. S touhle hořkosladkou notou dnes skončím, ale příště ještě přidám. V Karlíně se totiž po letech hrála ještě jedna inscenace, o níž jsem se tu už letmo zmínil. Trochu jiná, ale taky parádní.

 

QRcode

Vložil: Jaromír Janák