Mimořádné dědictví, první velké drama už v peřince a spousta dárků místo špetky každodenní lásky. Tajnosti slavných
13.01.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Klára Jerneková jako Věra Lukášová v televizní inscenaci z roku 1966, ve stejné roli, v níž o více než čtvrt století dříve zářila její matka na jevišti i ve stejnojmenném filmu E. F. Buriana o opravdovosti mládí a pokrytectví stáří
Aby byl herec dobrý, musí se umět do své postavy vcítit, prostě s ní na jevišti či před kamerou žít. Současně se ale musí naučit vybudovat si jakousi vnitřní stěnu, která ho před dopady velkých dramat a trápení ochrání. Jenže co když to nedokáže?
Mimořádně nadaná herečka, která to nedokázala. Tou právě byla krásná a navenek i uvnitř až přespříliš křehká Klára Jerneková, která by zítra oslavila 85. narozeniny. Bohužel už si ji ale můžeme připomenout pouze ve vzpomínkách. Právě proto, že každou postavu prožívala naplno. A tím sama sebe systematicky ničila. Jednou z jejích nejkrásnějších rolí se stala v roce 1967 princezna Pampeliška, které jedna z nejkrásnějších a nejsmutnějších českých princezen, které vdechl „život“ český básník, dramatik a divadelní režisér Jaroslav Kvapil už roce 1897. Hladem a nedostatkem na útěku za láskou tak zeslábne, že ji nakonec odfoukne vítr stejně jako bělostné chmýří kouzelné jarní květinky. A Kvapilova pochmurná elegie jako by předurčila i neblahý osud krásné, křehké a nešťastné Kláry.
Mimořádné dědictví
O jejím mimořádném talentu svědčí i fakt, že se stala členkou souboru činohry Národního divadla už v pouhých jednadvaceti letech. Talent měla po kom zdědit. Matka Jiřina Stránská zářila v Burianově divadle D 34, milovníci filmů pro pamětníky si ji jistě vybaví jako Věru Lukášovou v stejnojmenném lyrickém dramatu E. F. Buriana z roku 1939. Otec Karel Jernek působil mimo jiné déle než čtvrt století jako režisér opery pražského Národního divadla. Klára se jim narodila 14. ledna 1945 shodou náhod v Brně, vzápětí se s ní matka ale vrátila do rodné Prahy. A aniž si to tenkrát mohla uvědomit, pouhý měsíc po příchodu na svět prožila s matkou velké drama, které je málem obě připravilo o život.
Když „úřaduje“ náhoda
Během největšího náletu spojeneckých vojsk na Prahu byla Jiřina právě na procházce s kočárkem v parku na Žofíně. Když se rozezněl děsivý tón sirén, který varoval, že se blíží smrtelné nebezpečí, v panice přeběhla mostek na nábřeží a málem vrazila do bezejmenného zachránce. Kdosi z kolemjdoucích jí totiž poradil, aby se schovala v budově Národního divadla, a nikoli v krytu na Karlově náměstí, kam měla namířeno. Poslechla, a to jí i Kláře zachránilo život. Protiletecký kryt na „Karláku“, do kterého původně mířila, totiž dostal přímý zásah, který nikdo uvnitř nepřežil. Takže jen díky radě neznámého čeští diváci nepřišli o mimořádný talent. Kromě něj ale sudičky nadělily Kláře do vínku i přehnanou citlivost a velmi nízké sebevědomí. A to se stalo jejím celoživotním prokletím.
Případ pro začínajícího kata:
Sen malé tanečnice
Narodit se tak slavným rodičům zpravidla nebývá snadné, a když navíc vykročíte v jejich šlépějích a zvolíte si stejné povolání, čeká vás neustálé srovnávání. Kdekdo číhá na sebemenší klopýtnutí, jen aby vám ho mohl vzápětí pořádně osladit, kdekdo vás podezřívá z protekce. Nebo od vás naopak očekává, že budete ještě mnohem lepší než ti, kdo vás zplodili. „Už odmalička mi říkali cizí lidé, že budu dělat divadlo. Já jsem však chtěla tančit. Hlavně proto, že to nedělal ani tatínek ani maminka. Lásku k divadlu jsem získala až v Hellichovce – v Nerudově gymnáziu, kde byl dramatický soubor…“ prozradila Klára kdysi v jednom z prvních rozhovorů, který při psaní své knihy Herecké balady vypátrala v archivech Blanka Kovaříková. Dá se říct, že její dětství bylo šťastné, přestože se rodiče brzy rozvedli. Poněkud excentrická krásná maminka totiž našla oporu v právníkovi Jaromíru Kučerovi, který stál pevně nohama na zemi a dokázal rodině vytvořit klidné zázemí.
Jak by měl vypadat otec?
Bydleli v krásném bytě na nábřeží a říká se, že právě z jejich oken byl fotografován Pražský hrad pro tehdejší stokorunu. Maminka začala působit jako profesorka herectví na lidové škole ve Voršilské ulici, a právě její zásluhou se zrodili tak velcí herci, jako Taťjana Medvecká, Jaromír Hanzlík či Jan Hartl. Otec režíroval činoherní a operní inscenace nejen v Národním divadle, ale také ve Vídni, Miláně či v Buenos Aires. A tak byl na cestách mnohem častěji než doma a dceři vozil z velkého světa dárky, o které prý nestála. Tatínkovu lásku si představovala úplně jinak, marně snila o tom, že budou žít všichni pohromadě. K tomu, že byla přijata na DAMU ke studiu herectví, nakonec nepřispěl ani jeden z rodičů. „Provedla by strašnou scénu, kdyby zjistila, že jí někdo zametá cestu. Ona byla v tomto směru v té době naprosto čistá a otevřená a ve své otevřenosti také snadno zranitelná,“ prohlásil kdysi kolega Jan Bartoš, do něhož se bláznivě zamilovala a prožili spolu několik bouřlivých let.
(Zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Blanka Kovaříková: Herecké balady, Český rozhlas, Česká televize)
Pokračování ve středu 15. ledna
Vložil: Adina Janovská