Jak paní Gaierová upadla, pan režisér neupadl a Adina Mandlová nám ukázala záda. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
04.01.2025
Foto: Národní filmový archiv - Slavia Film
Popisek: Adina Mandlová v komedii z roku 1940 Dva týdny štěstí
Hello, Dolly, well hello, Dolly, už jsi tu, už jsi se vrátila, a víš, že patříš k nám, Dolly, jenom k nám, Dolly, že jsi konečně tam, kam už dávno náležíš…
Tak zněla ústřední melodie slavného muzikálu Hello, Dolly!, který se v už dost liberálním roce 1966 podařilo prosadit do repertoáru karlínského divadla. Nebylo to snadné, ale tehdejší ředitel divadla Ludvík Žáček, mimo jiné i zakladatel a vynikající režisér dabingu v dobách, kdy se to slovo ještě psalo dubbing, si prosadil své. A začal odvážně. Do role dohazovačky Dolly Leviové pozval už dlouho v zahraničí žijící prvorepublikovou, a zejména protektorátní hvězdu Adinu Mandlovou.
Netušil, co rozpoutá. Paní Mandlová, jistě výborná filmová herečka, neměla s hraním na jevišti téměř žádné zkušenosti a my, tehdy mladí a zlomyslní kluci, v divadle čerstvě angažovaní, jsme se zájmem sledovali nejisté pokusy kdysi slavné herečky bez úrazu přejít veliké karlínské jeviště. Jak by jí mohlo jít tam ještě navíc promluvit, nebo nedejbože zazpívat…
Navíc, jak se tvrdilo v kuloárech, jiná karlínská herečka měla o roli Dolly enormní zájem a rozpoutala proti skoro dvacet let v exilu žijící dezorientované Mandlové spoustu akcí, od návštěv tehdy všemocného Ústředního výboru KSČ až po organizování protimandlovských článků, ve kterých se psalo, že když už paní Mandlová žije na Maltě, u malty by jí to slušelo mnohem víc.
Pokud bude někdo pátrat po zdrojích mého vyprávění, může si být jist, že jsou to ty nejerudovanější. Jak mi vyprávěl náš divadelní vrátný pan Řídký, který byl u vyústění tohoto obsazení, když si paní Mandlová uvědomila ztracenou situaci, nahlas vzkázala všem v divadle, ať jí políbí určité partie, a odjela zpět za hranice. (Kdyby totéž řekla zamlada, bylo by to mile na pováženou, ale v jejím věku 56 let už myšlenka na doslovné vyplnění jejího přání pozbyla erotickou dráždivost.)
Zoufalý režisér Karel Jernek nakonec rád využil nabídku tehdy již taktéž nemladé Nelly Gaierové, která byla původně připravena jako záloha Mandlové, že roli dostuduje. Paní Nelly si dala jedinou podmínku – že se nebude s nikým střídat.
I když jsme neměli paní Gaierovou příliš rádi (na rozdíl od jiných hvězd totiž dávala dost značně najevo, jaký je rozdíl mezi jedničkou, jako je ona, a námi kandrdasy), museli jsme uznat, že v roli dohazovačky Dolly byla herecky úžasná. Navíc ve dvojici s Otomarem Korbelářem, legendárním hercem, kterému se stalo karlínské divadlo domovem v době, kdy se ho na mateřských Vinohradech dost ošklivě zbavili.
Jejich dialogy byly asi tím nejlepším, co jsem kdy v našem divadle slyšel, taky proto, že spolu nikdy nezpívali. Paní Gaierová totiž měla alt, který byl už tak ochraptělý, že to byl spíš baryton, zatímco Otomar Korbelář měl hlas jako zvon, jenomže drobátko puklý. Když pak byla paní Gaierová oceněna (mimo jiné i za Dolly) titulem zasloužilá umělkyně, my drzouni, kterým nebylo nic svaté, jsme kolegyni, která se denně trénovala povinnými padesáti amerikami, jmenovali umělkyní národní – ale v chrchlání.
Nejdůležitější část muzikálu se odehrává v Harmonia Garden, přepychové restauraci, kde se hlavní postavy hry všechny sejdou. Dolly má krásné entrée (ántré). Vzadu na jevišti se rozhrne sametová červená opona a Dolly sestupuje po deseti schodech (no, možná po osmi, aby to nevypadalo, že si vymýšlím), na kterých jsme byli rozestavěni my kandrdasové a zpívali ústřední píseň, kterou jsem začal v úvodu. Na předposledním schodu si ale Dolly přišlápla dlouhé šaty, zakopla a na schodech se posadila tvrdě na holou, načež jsme my, právě ve chvíli, kdy jsme zpívali „teď jsi konečně tam, kam už dávno náležíš“, paní Gaierovou dle aranžmá zvedli a božská Dolly elegantně dokončila svůj výstup.
Jenže po představení přijela k divadlu sanitka a paní Gaierovou odvezla do nemocnice s nalomeným kotníkem. Další představení odehrála s nohou v sádře, která naštěstí nebyla pod dlouhou sukní vidět. Taky odtančila několikaminutový valčík s kluky z baletu, kteří jí potom v zákulisí, když pololežela-poloseděla na židli a na obličeji měla kyslíkovou masku, otírali líčidlo, rozteklé od slz bolesti, aby se za chvíli mohla vrátit na jeviště a pokračovat v představení tak, aby diváci nic nepoznali.
Nakonec musím říct, v čem ono představení bylo důležité pro mě osobně:
Tehdy jsem ještě nebyl „Jernekovým hercem“, ale stopky do chvíle, kdy jsem se jím měl stát, už tikaly. Pan režisér Jernek, který přišel z Národního divadla, otec Kláry Jernekové, přitažlivé služky Rozálie ze seriálu Byli jednou dva písaři, člověk nabitý obrovskou energií a ještě větší láskou k divadlu, za námi totiž běhal po jevišti, skákal po schodech, a kdybychom viseli na lanech, houpal by se tam s námi, aby nám mohl stále radit, jak na to. Občas si ale musel odskočit ke svému stolku v hledišti, kde měl poznámky. Tam se vracel z jeviště přes lávku, která se dávala přes černou díru orchestřiště na zídku, pak už bylo jen pár schůdků a pan režisér se mohl posadit ke svému stolečku, od kterého stejně za pár vteřin zase vyletěl jako střela na jeviště. Po cestě zpět pan režisér udělal pár kroků z jeviště, a kdybych právě nestál na forbíně (tedy hned na kraji nad orchestřištěm) a nezachytil ho, pan režisér by tam tak nešikovně zahučel, že by v přestávkách mohli zasádrovaní dýchat kyslík spolu s paní Dolly Nelly Gaierovou.
„Zachránil jsi mi život! My to máme v Národním na druhé straně! Ale já ti to oplatím, neboj se. Jak se jmenuješ?
Tak jsem se stal Jernekovým hercem.
Nebylo mi moc co závidět. Když byl na jevišti zapotřebí černoch, černil jsem se já, a když byla na jevišti bitva, zatímco všichni ostatní hned po ní běželi domů, já jako padlý ležel na jevišti ještě hodinu. Zvlášť když měl někdo někam spadnout, koukal jsem se ztratit, abych unikl bdělému zraku pana režiséra, který mě obyčejně ohodnotil slovy: „V tom ty se přece vyznáš, Janáku.“ Často se mi ale stalo, že jsem neunikl, a potom jsem padal z praktikáblu z dvoumetrové výšky na slamník.
To jsem se o té své první Hello, Dolly! nějak rozepsal. Příště napíšu ještě něco o „HAllo, Dolly!“ – tak se totiž psala ta vůbec první a nejlepší Dolly v mém milovaném Hudebním divadle v Karlíně…
Vložil: Jaromír Janák