Čím nejlíp zaujmout holky aneb Jak se zrodil jeden z největších českých bohémů Petr Hapka. Tajnosti slavných
03.01.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Legendární skladatel populární a filmové hudby, zpěvák a dirigent v životopisném dokumentu režiséra Jana Mudry z roku 2002, nazvaném prostě Petr Hapka
Na svém milovaném Harleyi, v černé kůži a s vlající bílou hřívou… Prostě vždy výstřední, jako by pro něj žádná pravidla neplatila. Jedinečný hudebník a skladatel byl stejně mimořádný a nezapomenutelný jako jeho tvorba.
Nikdy se nedokázal podřídit pravidlům a život s ním byl stejně divoký jako on sám. Všude chodil pozdě, jeho denní rytmus se plně podřizoval momentálnímu tvůrčímu rozpoložení. Kdo s ním pracoval, míval zpravidla nervy nadranc, přesto se k němu rád znovu a znovu vracel. Kdo s ním či v jeho blízkosti žil, míval dost často chuť ho zastřelit, přesto mu vždy odpustil. Zlobit se na něj zkrátka nešlo. Je to až neuvěřitelné, že nás jedinečný hudebník, skladatel populární a filmové hudby, zpěvák a dirigent Petr Hapka navždy opustil už před deseti lety.
Kumšt a pravidla
Narodil se 13. května 1944 v Praze a jen málokdo vůbec tuší, že se ve skutečnosti jmenoval Petr Josef Lehár a mezi jeho příbuznými opravdu najdeme i autora slavných operet Veselá vdova či Země úsměvů Franze Lehára. Petrova matka, operetní zpěvačka rakouského původu Jiřina Dinesenová, zpívala v pražské Velké operetě a v Divadle Urania, otec Břetislav Lehár byl klavírista. Petr ale přijal jméno svého otčíma, akademického malíře Josefa Hapky. „Světlo světa jsem spatřil v Praze, v posledním roce války, na schodech Zemské porodnice, protože nahoru už se mnou maminka nedoběhla,“ vyprávěl ve své autobiografii, nazvané prostě Váš Petr Hapka. A zatímco maminka byla láskyplná rozevlátá umělecká duše, která ho hýčkala, měla pochopení pro všechna jeho přání a splnila mu bezmála vše, co mu na očích viděla, otčím zastával názor, že bez cílevědomosti a píle se v životě nikam nedostane, a vštěpoval mu pracovitost a pevnou vůli.
Odpor k diktatuře
Odmalička vyrůstal v lásce k hudbě, k níž ho nevedla jen maminka, ale i otčím, pod jehož dohledem začínal hrát na klavír, a právě tehdy se zrodila jeho nechuť k povinnostem a diktatuře. „Když se z něčeho stane povinnost, začne vás to otravovat. Ale pokud k něčemu přistupujete s vášní, vydržíte u toho klidně celý život,“ prohlásil. První melodie začínal vybrnkávat už ve třech letech a ve čtyřech složil první písničky. „Když mi bylo asi třináct roků, tak jsem zjistil, že zaujmu holky daleko víc tím, že zahraju ve třídě na pianino, než kluci, co venku hráli fotbal,“ prozradil. Později přidal ještě hru violu, kterou začal studovat v roce 1960 na konzervatoři. Pak si přibral zpěv, a nakonec přešel do hereckého oddělení k Oldřichu Novému. Na violu tehdy už hrál i ve své skupině Tornádo a začal se uplatňovat i jako pianista v malých divadlech.
Bude mi lehká zem:
Zrození bohéma
První opravdové písničky napsal pro studentské představení, které sklidilo v Divadle Paravan (dnešní Reduta Jazz Club na pražské Národní třídě) obrovský úspěch, takže mu ředitel vzápětí nabídl spolupráci. Který šestnáctiletý kluk by na jeho místě nepropadl dojmu, že mu může být nějaká škola ukradená, a nezačal by ji flákat, když se mu do kapsy sypou velkorysé honoráře? Hapka nebyl výjimkou. Začal vést bohémský život se vším všudy vyjma drog, které tehdy naštěstí byly nedostupné, takže bylo jen otázkou času, kdy ho ze školy vyhodí. Hlavu si s tím ale nelámal. S nalepovacím knírem, aby vypadal starší, hrál v kavárnách a v nočních barech, časem ještě začal pracovat v továrně, by vylepšil „kádrový profil“. A díky působení v divadle se také začal vážně a naplno věnovat scénické hudbě. Skládal ji pro všechny možné divadelní scény, od Prahy po Ostravu.
Úspěšná dvojka
Odstartoval skutečně úspěšnou kariéru, o čemž svědčí fakt, že mu už ve třiadvaceti letech bylo nabídnuto místo dirigenta v legendárním pražském Divadle Za branou. Opravdový úspěch mu ale vynesla až populární hudba. Počátkem šedesátých let se dal dohromady s textařem Petrem Radou a hned jejich první společné dílo Malá píseň nazpíval v roce 1964 Karel Gott, opravdu velkolepě zabodoval ale až o dva roky později, s písní Obraz Doriana Graye. Nazpívala ji Hana Hegerová a zrodila se populární umělecká dvojice, která spolehlivě přinášela publiku radost a potěšení až do Hapkovy smrti. V roce 1967 složil pro československý pavilon na světové výstavě EXPO ‘67 v Montrealu hudbu k programu Girotron a scénická hudba mu brzy přinesla další zajímavou nabídku, skládat pro film. Není skladatel, který by si tuhle „disciplínu“ nechtěl vyzkoušet, a Hapka si ji nejen vyzkoušel, ale také zamiloval. Především pro možnosti, které mu nabízela. „Najednou jsem mohl psát třeba pro stočlenný orchestr a nikomu to nevadilo, zatímco v divadle jsem mohl použít pět lidí, a ještě na ně neměli peníze,“ dodal.
Pokračování v pondělí 6. ledna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, Český rozhlas, idnes.cz, Město Holice, Supraphon, Národní divadlo, Česká televize, David Laňka: Váš Petr Hapka, Michal Horáček: Horáček vzpomíná na Hapku)
Vložil: Adina Janovská