Papírové peníze museli Čechům vnutit. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením České národní banky

Popisek: Rakousko-uherská stokoruna, platná v letech 1759-1918

Papírové peníze. Někteří na ně dodnes nedají dopustit a podepisují za jejich zachování petice, jiní je v časech bezhotovostního bankovnictví považují za přežitek minulého tisíciletí. Když byly právě před 225 lety zaváděny, veřejnosti se nikdo neptal.

Od Nového roku 1800 se na území císařství poprvé oficiálně začaly používat papírové peníze. Novinka, která poprvé přinášela peníze ,,na viděnou“ a na rozdíl od mincí neobnášela vlastnictví drahého kovu.

Za papírové peníze „může“ vládnoucí dynastie Habsburků stejně jako za povinnou školní docházku, katastr nemovitostí a hřbitovy za vesnicí. Císař Josef II. se aktivně účastnil už vlády své matky Marie Terezie, kromě toho se zajímal o správní otázky a procestoval v utajení celou říši. Jeho vlastní vláda po roce 1780 pak přinesla mnoho reforem. Zda měl vliv na zavedení papírových peněz, není známo, ale vzhledem k jeho nadšení pro novinky se dá předpokládat, že nebyl rozhodně proti.

Do té doby byly hlavním platidlem mince, které obsahovaly různá množství vzácných kovů, jako bylo zlato a stříbro. Podle jejich množství se počítala hodnota kupované věci a penězokazectví bylo považováno za jeden z nejtěžších zločinů. Mezi prostým lidem vedle toho fungoval starý známý poctivý barterový obchod – ty mně vajíčka, já tobě chleba.

Tahat se s mincemi není hlavně u vyšších částek moc praktické, takže se první peníze papírového charakteru objevily již ve staré Číně během sedmého století našeho letopočtu. Ano, čtete správně. V Evropě bylo průkopníkem severské Švédsko roku 1661, ve Vídni se první emise „bankovních cedulí“, které si lidový jazyk zkrátil na bankocetle, odehrála až o dalších sto let později. Dne 15. června 1762 emitovala Wiener Stadt Banco první bankovní cedule v nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých. Vídeňská městská banka byla k jejich vydání donucena. Navíc Habsburkové, jak bylo jejich zvykem, tlačili tuto inovaci ,,na sílu“, takže některé státní platby se prováděly skrze tyto primitivní bankovky povinně.

Odhodlání císařské kanceláře mělo své důvody. Reforma byla nezbytná k financování Sedmileté války proti Prusku a umořování státního dluhu. Aby lidé byli ochotni peníze přijímat, byl zaveden systém nuceného oběhu, a mimo jiné se právě proto první bankovky nazývaly jako „státovky“.  Každá z nich byla natištěna z jedné strany papíru a nesla vodoznak, kromě toho obsahovala suché pečetě, ruční číslování a podpis jednoho ze členů bankovních představitelů. Jejich velikost byla taktéž ohromující, místo peněženky se vešly jen do desek formátu A4.

Emise státovek proběhla celkem v šesti vlnách. Polovina těchto emisí nebyla určena pro širokou veřejnost, dokonce neplatila ani povinnost, aby soukromníci bankocetle přijímali. Jednalo se jen o uzavřený oběh v režii státu. Při druhé emisi v roce 1771 byly vydány i nominály 500 a 1000 zlatých, přičemž v roce 1770 stál roční pronájem pole o 28 arech 2 zlaté. Vysoké nominální hodnoty se jevily jako jeden z největších problémů pro volný oběh. Představa, že budete chtít na trhu při nákupu zeleniny a chleba zpátky na pětistovku, byla absurdní.

Vše se ovšem změnilo právě 1. 1. 1800. Vídeňská městská banka vydala z pověření rakouského mocnářství pátou emisi státovek, která zavedla papírové peníze, jak je známe dnes. Průlom znamenalo zavedení nominálů jeden a dva zlatý, které už se hodily pro běžné platby.

Obyvatelstvo, uvyklé na mince, se na tento způsob plateb dívalo zpočátku nedůvěřivě. Ale ve chvíli snížení nominálu bankovek a jejich zavedení do soukromého sektoru nakonec novinku akceptovalo poměrně rychle. Pátá emise nakonec probíhala pouze do půlky července roku 1800.

Její zavedení probíhalo v evropském kontextu Napoleonských válek. Ambiciózní dobyvačná politika francouzského císaře na začátku století zatáhla do války i Vídeň. To se podepsalo na poslední šesté emisi státovek, která začala roku 1806 a skončila na Štědrý den 1811 státním bankrotem. Objem tištěných peněz, které nebyly kryty zlatem, rozpoutal nejen inflaci, ale habsburská říše ztratila především svou schopnost splácet závazky. Papírové peníze ztratily 80 procent své hodnoty, za nominál 10 zlatých jste dostali zboží jen za 2 zlaté.

Kronika rychtáře Vaváka o státním bankrotu roku 1811 uvádí výstižný odstavec: „Ta přeukrutná a všecky lidi ochuzující a zabíjející rána zmenšení ceny těch bankocedul a zvýšení pětkrát tolik všech platů, takže kdo má své povinnosti 100 zlatých, musil dáti 500 zlatých a kdo měl 500 zlatých na hotovosti, zase z nich musil 400 zlatých ztratiti a zůstalo mu jenom 100 zlatých…“

Z inflace a kolapsu ekonomiky se Rakousko dostalo až s koncem války. Dne 1. července 1816 začala Privilegovaná rakouská národní banka ve Vídni vydávat papírové peníze, kryté drahými kovy ze státních rezerv. Toto „krytí“ dnes už opět neplatí. Ale že války a turbulentní časy vedou k tištění peněz a znehodnocování jejich hodnoty, o tom jsme se během dalších 225 let měli přesvědčit ještě několikrát.  

Zdroje: Česká národní banka, portu.cz, Národnipokladnice.cz, Wikipedia, Česká televize, Toulky přepyšskou minulostí 4/2021

Vložil: Radka Vosáhlo