Logika našeho systému a tušené laškování s Jendou. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením MPSV

Popisek: Marian Jurečka

Jenda od Mariana, ona familiérně nazvaná digitalizace sociálních dávek, ten se letos předře. I já, zarputile odmítající se s Jendou spustit, už si obhlížel jeho ztepilou postavu. Jenda, vlajková loď naší vlády a kamarád do deště pro příští rok.

Ceny za potraviny nám mezi lety 2022 a 24 vzrostly o 28,2 %, oblékání a obouvání o 32,5 %, bydlení a energie nám vylezly o 39,3 %, platy stagnují. Já už se pomalu začínám hlásit u církve svaté, zdali by mě ještě zaživa nezapsala na seznam všech svatých, protože se den co den intenzivně zjevuju nad účtem za nákup jídla. U elektřiny se mi mezi lety 2022 a 2024 ceny zdvojnásobily. A na Karvinsku, na Karvinsku už se objevili „zloději“ uhlí, kteří si do tamních dolů zašli nakutat svépomocí. Nejspíš neměli v plánu doma umrznout, ale ruka zákona si na ně počíhala, a dostali se tak do povědomí. „Zloději“, nechtěli umrznout. Och, jak ten systém umí být krutý.

Poslední ránu traverzou po hlavě jsem si užil u pohledu na minimální zálohy u zdravotního a sociálního pojištění. No jo, permanentně jedu jen na minimálních zálohách, vejš mi není dáno vyšplhat. Teď už si chce stát na sociálním a zdravotním pojištění odhryznout z mé skromné výplaty osm tisíc měsíčně. A tak si říkám – jak to dělat a nezačít krást? Volných osm tisíc měsíčně ve výhledu nemám. Už těch sedm, co jsem měl platit v předešlém roce, mě uvedlo do značných rozpaků, které budu řešit, až mi to na sociálce sečtou. Osm už definitivně přešláplo hranici, kterou je můj skromný rozpočet ochotný tolerovat a nezačínat se rozpadat. Naopak. Už ten včera neslavně odumřelý rok 2024 mě nahnal na okraj lopaty jistých narážek ze strany ČSSZ, která brzy přijde účtovat s jednou rukou nataženou a druhou rukou zaťatou kolem držáku exekučního pendreku. Už ji cítím za dveřmi, mrchu hladovou. To zas bude.

Ale ano, napadá mě cesta, cesta, do které asi bude tlačena spousta lidí. Přejít do šedé ekonomiky. Odkráčet mimo dohled státu. Ale nechci, moc rád bych vlastenecky platil, aby bylo na F-35 i Leopardy, ale když ono těch F-35 i Leopardů je moc. Nejde to uplatit. Hlásím, že role státu jako drába mi začala citelně přerůstat přes hlavu a jeho zmnohonásobené desátky dosáhly takové úrovně, že už to začíná likvidovat mou rodinu.

A tak se vrátím k laškovnímu tanečku s Jendou. Jenda je digitalizace žádostí o dávky sociální pomoci. Hodil jsem si do kalkulačky naši rodinu. Bezmála deset tisíc mi to vypsalo. Takovou nám Jenda slibuje měsíční apanáž. Celých šest let se tomu bráním, nepobírám přídavky, nikdy nic po státu nechci, ale teď jsme se dostali do fáze, kdy si jedno vášnivé kolečko s Jendou nejspíš zatančím. A to, co mi Jenda pošle, to mu pošlu zpátky na sociálním a zdravotním pojištění.

Ale já to chápu, na stíhačky a tanky se někde vzít musí. Sice budou od nákupu ležet v garážích a hangárech, občas je provětráme na dnech NATO v Ostravě, ale jinak nám budou dokonale k neužitku. K čemu také ty pekelné stroje, které neumí nic jiného než ničit. Vím, vím, musíme plnit limity NATO, s Trumpem u vesel pak dvojnásob. Ale nebylo by od věci, po vzoru Německa, být trochu kreativní? Němci do výdajů na obranu dávají opravy silnic, my bychom do nich mohli dávat vykrmování budoucích vojáků. Už jen tím, že jim necháme něco na jídlo.

Je to dobrá politika státu? Nahnat lidi buď do šedé ekonomiky, na úřady práce pro dávky, nebo pro obojí? Neznamená to, že nula od nuly pojde? Sice stát víc vybere, ale také víc vydá.

Novoroční komentář jako víno. Jenda bude letos na roztrhání. Někdo ty nálady z chumlu spodních deseti milionů nosit musí.

Vložil: Štěpán Cháb