Co všechno se mohlo stát, když jste nezdravili Čest práci! aneb Unikát, který se nevešel do žádné kolonky. Tajnosti slavných
30.12.2024
Foto: Rodinný archiv Vladimíra Dvořáka
Popisek: Na soukromém snímku v knize Pavla Lukeše Vladimír Dvořák o chutích a lidech
Co věta, to perla, která vždy spolehlivě „zazvonila“. Navíc je říkal s takovou lehkostí, že nikoho ani nenapadlo, že byly důkladně promyšlené do nejmenšího detailu. Zavedená pravidla mu nikdy nedělala těžkou hlavu, a když šlo o srandu, i bez ohledu na případné následky.
Elegán v perfektně ušitém obleku a s kamenným výrazem, který dokázal mistrně udržet, přestože se davy kolem válely smíchy. Ztělesnění klasické výchovy, občas s poněkud delším „vedením“, který dokázal proměnit ve vtip snad úplně všechno, problémy a průšvihy politické reprezentace nevyjímaje. Vše dělal tak, jak to vyhovovalo jemu a bez ohledu na případné následky a diváci ho brali jako zdroj dobré zábavy. Bavič, konferenciér, herec, scenárista, novinář, textař… Ke všem těmto oborům „přičichl“, vzdělání či odbornou průpravu ale neměl v žádném. A prý s tím měl i problémy, obzvlášť při vyplňování osobních dotazníků. Vladimír Dvořák byl současně vším a ničím, unikát, který se nevešel do žádné kolonky. Leckdo ani netuší, že stál i za dlouhou řadou pořadů včetně nesmrtelných silvestrů z Kavčích hor s Vladimírem Menšíkem, a k jeho zábavným televizním pořadům se ochotně vracejí dodnes, přestože už uběhlo čtvrt století ode dne, kdy nás právě během svátečního týdne zábavy a odpočinku navždy opustil.
Gentlemanská dohoda s matkou
Nezapomenutelný bavič se narodil 14. května 1925 v jihočeském Písku do železničářské rodiny. Po přestěhování do Prahy jeho otec vypravoval vlaky z Denisova nádraží, které sloužilo déle než sto let na pomezí Karlína a Nového Města pražského Florenci a v sedmdesátých letech muselo ustoupit výstavbě magistrály. A v budově na Těšnově také rodina bydlela. U Vladimíra se velmi brzy projevilo kreslířské i literární nadání. V pouhých jedenácti letech si ušetřil na první psací stroj a napsal fejeton, který otiskly Písecké listy, a v Mladém hlasateli mu vyšla povídka Lovci orchidejí. Odmaturoval ve válečném roce 1944, na další studium si ale vzhledem k uzavřeným vysokým školám musel počkat až po osvobození. Původně se chtěl stát malířem, maminka ale trvala na vysokoškolském titulu, takže se nakonec dohodli na kompromisu – stane se profesorem kreslení.
Žádná škola mu nevoněla
Studium na výtvarné akademii ale slušně vychovaného synka nebavilo, a tak přešel na Fakultu žurnalistiky Vysoké školy politické a sociální. Jenže ani tam nebyl s lecčím spokojen a už po prvních dvou semestrech přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se pokoušel studovat sociologii a estetiku. Ani to ale jeho touhu po vzdělání zjevně neuspokojovalo, takže po dvou letech definitivně se studiem praštil. „Když to tak vezmete, mám vlastně ukončené bakalářské studium, tak co…!“ komentoval po letech studentské lavírování ve své autobiografii Všechny náhody mého života. V roce 1946 skončil třetí v soutěži o rozhlasovou hru a hned nato napsal pohádku, v níž dokonce dostal roli, o kterou si ale prý sám řekl. A vzápětí napsal s kamarádem Petrem Poustkou kabaretní scénář Nuda útočí.
S našinci kolem Evropy:
Werich záchranářem
Na podzim 1946 mu v Československém rozhlase nabídli místo, a tak se stal redaktorem zábavných pořadů. Začal psát scénáře, účinkoval a učil se takzvaně za pochodu. Jenže poté co na něj přišel v roce 1950 posudek místní organizace KSČ, že nenavštěvuje schůze a nezdraví Čest práci!, dostal výpověď. Jeho bývalý profesor z gymnázia, hudební skladatel Jan Seidel, mu sehnal místo v Gramofonových závodech v Loděnici u Berouna, kde pracoval půl roku jako úředník. Pak ho ale i tam dostihla reorganizace. Naštěstí se za něj přimluvil Jan Werich, kterého poznal v rozhlase, a dostal místo v národním podniku Československé cirkusy, varieté a lunaparky. Zpočátku uváděl artistická vystoupení v cirkusu Praga na Karlově náměstí, pak vzal zavděk uváděním zájezdových estrádních představení.
V ráji flamendrů
V Praze se stala jeho hlavním působištěm Alhambra, legendární kabaret, varieté, divadlo, bar, noční klub… prostě ráj flamendrů. Dnes bychom řekli, že šlo o klasický music hall, v němž vystupovali velmi kvalitní a populární umělci. V něm Vladimír uváděl až do roku 1956 zábavné programy. Současně také poprvé „přičichl“ k dalšímu svéráznému světu v Divadle estrády a satiry, díky němuž si poprvé vyzkoušel nejen jeviště, ale také kameru. Dostal pár vedlejších rolí ve slavných snímcích, jako byla komedie režiséra Miloše Makovce podle scénáře Vratislava Blažka Návštěva z oblak, legendární hudební komedie Jána Kadára a Elmara Klose Hudba z Marsu či další, tentokrát povídková komedie Martina Friče Zaostřit, prosím!, s hudbou bohužel dnes již téměř zapomenutého Ludvíka Podéště. Díky tomu si mohl vychutnat i spolupráci s tak významnými profesionály, jako Danou Medřickou, Josefem Kemrem, Jaroslavem Marvanem či velkým mistrem herectví Janem Pivcem.
Pokračování ve středu 1. ledna
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, iDnes.cz, Reflex, Supraphon, Vladimír Dvořák: Všechny náhody mého života, Pavel Lukeš: S Vladimírem Dvořákem o chutích a lidech)
Vložil: Adina Janovská