Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Děkuji za sebe i za dějiny, Vašek. Výročí Jakuba Vosáhla

30.12.2024
Děkuji za sebe i za dějiny, Vašek. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením Post Bellum / Mikuláš Kroupa

Popisek: Václav Havel

Historici a politologové mohou vést dlouhé debaty, co bylo rozhodujícím momentem Listopadu 89. Symbolem změny, který si pamatuje veřejnost, je ale hlavně prosincová volba nového prezidenta. „Sametová revoluce“ byla do značné míry politickým dílem Václava Havla a jeho volba hlavou státu se tak stala logickým a pro mnohé tím nejpřirozenějším završením.

Kdysi jsem tu napsal, že Listopad 89 by v nějaké podobě proběhl i bez Václava Havla. Poválečný režim a generace jeho tvůrců se po čtyřiceti letech u nás i ve světě vyčerpaly a minimálně posledních pět let výrazně stoupala poptávka veřejnosti po něčem novém. A bylo čím dál zjevnější, že strana nárokující si mocenský monopol toho není schopna. Otázkou bylo, jak tato změna proběhne a co bude jejím výsledkem. 

Když se 17. listopadu na Albertově scházela studentská demonstrace, od které se bude vše odvíjet, bylo už hotovo skoro ve všech ostatních „spřátelených“ zemích. V Polsku se v tamní tradici sedláckých bouří stala nositelem změny armáda nezávislých odborů, v Maďarsku přestaly limity marxistické ideologie bavit samotné komunistické funkcionáře, kteří už několik let byli největšími kapitalisty v zemi, v Německé demokratické republice režim dojel na svou snahu udržovat neprostupnou hranici mezi dvěma propojenými částmi jednoho národa. V Československu se nejpřirozenější cestou zdálo oprášení myšlenek „Pražského jara“ 1968, pozoruhodného pokusu sloučit socialismus s politickými svobodami a nějakou formou tržní ekonomiky. 

Fakt, že dvacet let vládnoucí „normalizační“ elita odvozovala svůj mandát od srpnového potlačení těchto myšlenek, a právě jejich nositele považovala za své největší nepřátele, dodávala experimentu rozehnanému tanky trochu mytický odér, do kterého si mnozí vkládali i to, o co Alexandr Dubček a jeho kolegové nikdy neusilovali. 

Vyloučení „osmašedesátníci“ byli před Listopadem poměrně pevnou skupinou, která dokázala jako v podstatě jediná dát dohromady cosi jako politický program. A jejich lídr byl v prvních dnech nejpopulárnější postavou opozice. Během šesti týdnů do prezidentské volby ale dokázal tento politický kapitál zcela promarnit. A s ním odešly do zapomnění i myšlenky „Pražského jara“. 

Místo Dubčeka se hlavní hvězdou stal lídr nekomunistické opozice Václav Havel. Normalizační „čert číslo dva“, kterého ale na rozdíl od šedesátkové politické hvězdy skoro nikdo neznal. Potomek úspěšné podnikatelské rodiny, která bohatla na boomu průmyslové revoluce a trochu si smočila i s nacistickou diktaturou, byl pro režimní propagandu ideálním symbolem poražené kapitalistické moci. 

V komunitě disentu měl neotřesitelnou autoritu, kterou si vybudoval dvaceti lety systematické opoziční práce, včetně ochoty nechat se na čtyři a půl roku zavřít a odmítnout všechny nabídky na odchod do ciziny. Jenže hlavní problém československé opozice byl v tom, že se jí z patnácti milionů obyvatel aktivně účastnilo sotva několik stovek lidí. 

Dubčekova muška 

Mezi ostatními měl na začátku jednoznačně silnější pozici Dubček. Podle Havlova životopisce Daniela Kaisera byl ale v listopadu 1989 jejich rozdíl takový, že „dobrotivý Saša“ ve skutečnosti nebyl pro Havla soupeřem. Ukázat jej měla už první společná tiskovka obou opozičních lídrů. Přesně týden po rozehnání studentské demonstrace na Národní třídě přijel Dubček z Bratislavy do Prahy a sklidil ohromující aplaus plného Václavského náměstí. 

Večer s Havlem v divadle Laterna Magika společně usedli před západní novináře. Po půl osmé k nim na pódium přiběhl hudební kritik Jiří Černý ve vytahaném modrém tričku, který nesl aktuální zprávu, že na probíhajícím jednání ÚV KSČ se předsednictvo strany rozhodlo složit své funkce. 

Západní novináři samozřejmě od obou přítomných lídrů okamžitě žádali aktuální reakci. Dubček poskládal několik klasických politických frází, že je třeba chvíli počkat, nemáme mušku, která by mohla přímo na zasedání poslouchat, a tak podobně. 

Havel, který předtím galantně dal staršímu Dubčekovi přednost, se chopil mikrofonu a spustil: „Nemám žádné zvláštní iluze o pánech, kteří přijdou po těch, co odešli. Přesto to považuji za nesmírně důležité. Žábou na prameni ve vývoji této země byla skupina stalinistů, pučistů, kteří spiknutím s Brežněvem připravovali okupaci naší země. Nevrátí-li se v novém předsednictvu zase zpátky, otevírají se dveře. Zdá se být jisté, že do těchto dveří vrazí společnost a dosáhne toho, po čem touží, to znamená demokratického Československa.“ 

Dubček si pak ještě jednou vzal mikrofon a pokusil se vlastními slovy nepříliš zdařile reprodukovat to, co řekl Havel. Podle vzpomínek tehdy přítomných novinářů kontrast ve způsobilosti tajemníka za zenitem a dramatika v plné síle bil do očí. 

Tiskovka nasvítila, co zúčastněným bylo jasné už předtím. Václav Havel byl v centru dění, Občanské fórum jako hlavní revoluční platforma byla jeho dítětem a v jeho čele působili lidé, ke kterým měl blízko. 

Den za dnem se v revolučním čase ukazoval jako politický talent. Nakonec, byl synem pražského developera, synovcem filmového magnáta, který si dokázal v parlamentu vylobovat mnoho podpor a z matčiny strany vnukem Hugo Vavrečky, diplomata, poté v podstatě lobbisty největších průmyslníků a nakonec ministra. Lze se divit, že s touto výbavou věděl, kudy běží zajíc? 

Už dříve v disentu dokázal odložit sentiment a chovat se pragmaticky. Když se v roce 1983 vrátil z dlouhého vězení jako největší autorita a mezinárodní hvězda, zareagoval tím, že výrazně omezil své každodenní aktivity v Chartě 77 a stal se v podstatě vlastní institucí, stojící nad všemi opozičními skupinami. Tato pozice mu umožňovala mnohem širší možnosti, které pak v Listopadu dokázal velmi obratně pospojovat. 

Finta s Adamcem 

V knize Jiřího Suka Labyrintem revoluce z přepisů porad vedení OF, které Havlův asistent Vladimír Hanzel důsledně nahrával na magnetofon, vyniká hlavně jeho schopnost shrnout názory ostatních do všemi akceptovatelného kompromisu, který současně dával smysl a fungoval. 

Mimo jiné v těchto diskusích brilantně vystihl strategii Občanského fóra jednat místo Jakešova vedení KSČ s ochotnějším premiérem Ladislavem Adamcem. „Jednáme s vládou republiky, ne s nějakou stranou, která je zrovna náhodou její součástí,“ vysvětloval. Dnes to zní banálně, ale po čtyřiceti letech, kdy se vše podstatné rozhodovalo ve straně a vláda byla pouze administrativní pákou její vůle, to byla myšlenka mířící za roh. 

Až do Listopadu 1989 se k potřebným změnám stále hledělo na ÚV u Vltavy a skoro nikdo si vlastně ani nedovedl představit, že by se mohly začít provádět někde jinde. Parlament, formálně suverén nad mocí zákonodárnou i výkonnou, fungoval jako hlasovací automat, který se scházel na pár dní v měsíci. 

Kořeny tohoto Havlova průlomu lze najít už v jeho předlistopadových textech, zejména ve fejetonu o setkání s Michaelem Gorbačovem. Při pražské návštěvě sovětského lídra v dubnu 1987 disident pozoroval nadšení Čechoslováků nad „carem reformátorem“ a skepticky poznamenával, že stále věříme, že nám naši svobodu přinese někdo zvenku. Rozhodnutí, že je místo satelitní strany smysluplnější jednat s ústavními činiteli, je v podstatě praktickým domyšlením této úvahy. 

Jednání s premiérem Ladislavem Adamcem bylo pro Občanské fórum i politicky výhodnější. Premiér nebyl ve vedení strany oblíbený, už před Listopadem probíhaly v „baráku“ úvahy, jak se ho zbavit a opozice tím velmi úspěšně rozkládala jednotu stranického vedení. To si nakonec jako minimalistický kompromis za nového generálního tajemníka vybralo jihomoravského železničáře Karla Urbánka, kterého Václav Havel zpětně popisoval jako „hodné trdlo, které mluvilo zcela od věci a nic nechápalo“, což už viděli i občané. Ale nápad obejít všemocné politbyro patřil k těm, které určovaly běh dějin. 

Nezapomeň, že on je herec 

Podobně se dokázal postarat i o zajištění vlastní prezidentské kandidatury a odstavit všechny případné konkurenty. Někde to bylo velmi snadné, třeba v případě osmašedesátníka Čestmíra Císaře, kterému ke stažení stačila jedna Havlova domluva na recepci italské ambasády. O Hrad ale velmi stál hlavně Alexandr Dubček, který viděl nástup na Husákovo místo jako odvetu za sesazení z nejvyšší stranické funkce v dubnu 1969. 

Gustáv Husák, stále ještě komunistický prezident, si ale přesně tuto satisfakci svého rivala přál ze všeho nejméně. A měl možnost, jak výběr ovlivnit. Spočívala v nepsané zásadě nazývané „federální parita“, podle které měly být dvě nejvyšší funkce v zemi, prezident a předseda vlády, rozděleny mezi Čechy a Slováky. Když dostal návrh nové federální vlády, byl na premiéra jeden kandidát Čech a jeden Slovák. A Husák zvolil slovenského Mariana Čalfu. 

Ten se pár dní poté sešel s Václavem Havlem ke schůzce na Úřadě vlády, na které mu nabídl přesný plán ke zvolení prezidentem ještě do konce roku. Jako právník znal věci, které Občanskému fóru unikaly a jako premiér si mohl dovolit třeba i zamknout celý poslanecký klub KSČ do podzemní zasedačky a čtyři hodiny „masírované“ poslance nepustit ani na záchod. 

Nominant mezitím v čase Vánoc dokázal zapracovat na svém veřejném obraze. Pomohl k tomu i štáb OF, který zaplavil republiku plakáty a plackami s heslem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. 

Veřejné vystupování bylo na počátku Havlovou nejslabší stránkou. Menší postava a projevy přednášené s charakteristickou řečovou vadou jej nepředurčovaly k roli vůdce davů, jeho první listopadové televizní vystoupení bylo spíše fiaskem. 

Na druhou stranu třeba Havlův rozhovor pro Rudé právo, vedený poslední listopadový den se zjevně nabroušeným redaktorem Janem Lipavským, byl velmi povedeným „hardtalkem“, ve kterém dokázal na ostré otázky zdatně reagovat a v případě potřeby redaktora jedinou větou usměrnit. 

Především si ale v médiích dokázal budovat síť svých sympatizantů, takže jeho předvolební rozhovory pro Svobodné slovo, vedené Havlovi blízkou redaktorkou Irenou Gerovou, jsou spíše tím, co bychom dnes nazvali jako „PR článek“. 

A nakonec se v mediálních výstupech nový prezident našel. Havel byl totiž nejen talentovaný politik, ale také umělecká duše. Což kromě schopnosti nacházet kreativní řešení politických problémů znamenalo i jistou dávku divadelnické ješitnosti. Když se Olga Havlová v listopadu 1989 vyjádřila k prezidentské kandidatuře svého manžela negativně, vysvětlila to prý lapidárně: „Hrozí, že se mu to začne líbit. Nezapomeň, že on je herec.“ 

Před prezidentskou volbou se Havel „schoval“ před lidmi do ateliéru výtvarníka Josky Skalníka. Když 29. 12. odcházel, zanechal mu na stole vzkaz, jehož sebevědomí pobízí k úvahám: 

„Děkuji za sebe i za dějiny, Vašek.“ 

Zdroje: Kaiser Daniel: Václav Havel. Disident. Martinus, 2009

Sedláček, Robert, Procházka Radim: Tenkrát. Televizní dokument, Česká televize, 1999

Suk Jiří: Labyrintem revoluce. Prostor, 2003

Žantovský Michael: Havel. Argo, 2014

 

 

Vložil: Jakub Vosáhlo