Mír! Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Pixabay

Popisek: Holubice míru

My všichni, co chceme mír, se bojíme, že politici, kteří nám ho jediní můžou zajistit, nám ho odepřou. Ale – co když k němu lze dojít i jinak?

Minulý pátek jsme my Janáci dorazili domů s očima plnýma šťastných slz z koncertu Pražského filharmonického sboru, konaného na Žofíně, kde jsem se zatajeným dechem, vytřeštěnýma očima a srdcem plným štěstí slyšel Poulencovo Gloria, skladbu asi pětadvacetiminutovou, do které shrnul autor všechno nejkrásnější i všechno nejtěžší pro sbor, orchestr i hostující sólistku Pavlu Vykopalovou, která kdysi, než nastoupila svou sólovou dráhu, měla čest být členkou již výše zmíněného Pražského filharmonického sboru. Právě zde získala základy svého umění, které ji potom dovedlo na světová pódia, jejichž je stálicí.

(Ostatně jako dítě z hudební rodiny byla ke zpěvu vedena už i doma. Na koncertě jsem po letech uviděl její maminku, svou dlouholetou kolegyni z karlínského divadla. Boženko, kolik Ti je vlastně let, že pořád vypadáš tak krásně?)

Zpěv doprovázel orchestr Prague Philharmonia, dnes už osvědčený doprovázeč PFS, ale vlastně je spíš na místě říct: kongeniální partner světového pěveckého tělesa, o kterém jsem byl už za svého tamního třicetiletého působení přesvědčen, že byl (alespoň co do všech mých kolegů…) nejlepší na světě. A co teprve dnes!

Už první tóny Gloria in Excelsis Deo (Sláva Bohu na Výsostech) mne přikovaly do židle značně nepohodlné, ale celou dobu jsem si říkal: Neblbni, seď! Seď!, protože jsem se chtěl ubránit nucení pokleknout před tou krásou, anebo naopak vyskočit a rozběhnout se na pódium a z posledních sil s nimi coubertinovsky když už ne zvítězit, aspoň zúčastnit se. Toho svátku zpěvu, melodie, rytmu, zvuku – zkrátka vznášet se někde v oblacích na cestě k nebi.

Po přestávce jsem čekal skoro hodinové dílo mladého skladatele Jana Ryanta Dřízala, nazvané netradičně Vánoční kantáta trošku s obavami, abych si třeba nezkazil zážitek z první poloviny koncertu – ale ta krásná skladba mi při poslechu orchestru, sboru i výborných sólistů naopak utekla až moc rychle. A to jsme si pak ještě zazpívali hymnu všech křesťanů a lidí dobré vůle Narodil se Kristus Pán.

Ale to bylo vlastně už beze mě. Protože já měl pořád krk stažený a čím víc jsem poslouchal, tím víc jsem myslel na svou rodinu, na nás všechny v sále, kteří jsme měli štěstí toho všeho se účastnit, na nebeskou krásu umění těch na pódiu, na rodiny všech účinkujících i diváků, na mír v nás, na celý svět – i na velikou, velikou potřebu a touhu po míru i v něm!

Vložil: Jaromír Janák