Pro Hrad příliš jemná a upřímná aneb Navždy ztracený ráj Táni Fischerové. Tajnosti slavných
27.12.2024
Foto: Filmové studio Barrandov
Popisek: Táňa Fischerová jako Alena, milenka stárnoucího profesora Svozila v podání Miloše Kopeckého, v hořké komedii z roku 1984 Prodloužený čas
Krásná žena s něžnou duší a spoustou lásky a pochopení pro ty, kteří je potřebovali. S něhou a křehkostí, za nimiž se ukrývala mimořádně silná osobnost. K vybudování té vnitřní síly donutil Táňu Fischerovou nekompromisní osud. Nic jiného jí prostě nezbývalo.
Herečka, spisovatelka, moderátorka, aktivistka, politička… Možná si ji vybavíte jako spisovatelku a dramaturgyni Národního divadla Gabrielu Preissovou v životopisném dramatu o hudebním géniovi Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou, v němž zářili v roce 1986 manželé Jana Hlaváčová a Luděk Munzar, mnohem pravděpodobnější ale je, že vám utkvěla v paměti jako nezávislá politička a kandidátka v prezidentských volbách v roce 2012. Vyrovnaná dáma s nikdy nemizejícím úsměvem, která navždy odešla o vánočních svátcích před pěti lety, dokázala svou vlídností a láskyplností prozářit vše kolem a rozdávat pohodu a klid. Když to ale bylo nutné, uměla být věcná, konkrétní a velmi rázná.
Těžká sebeobrana
Narodila se 6. června 1947 v Praze a svůj přístup k životu a světu nejspíš vstřebávala odmalička od rodičů, kteří byli oba židovského původu a za druhé světové války přežili hrůzy, které je určitě poznamenaly a ovlivnily. Její otec, divadelní režisér Jan Fišer, byl ve dvaceti letech uvězněn v Terezíně, pak převezen do největšího nacistického vyhlazovacího tábora Birkenau. Během jeho likvidace přežil pochod smrti a domů se nakonec vrátil přes Košice. Matka Hana, která byla baletka, rovněž přežila Terezín a Osvětim. Konečně byli svobodní, prožité hrůzy je ale navždy změnily. Blíž jsem poznala takových lidí několik a zpočátku mi jejich vyrovnanost a klid jako by prozářený sluncem připadaly až neskutečné. Časem jsem pochopila, že to byla sebeobrana, na jejíž vybudování museli vynaložit spoustu sil. Upozornit na sebe výbuchem emocí bylo sebevražedné, kdo to nedokázal, ztrácel šanci. A po letech vysilujícího sebeovládání už pak být jiní ani nedokázali.
Kouzlo Činoheráku
Dusnou atmosféru první poloviny padesátých let ještě Táňa nejspíš naplno nevnímala. Zamilovala se do knížek a básniček a brzy začala zpívat v dětském souboru. S ním se poprvé dostala do rozhlasového studia a ve čtrnácti letech stanula poprvé před kamerou jako Kořánova dcera v dramatu o zákeřných diverzantech Kohout plaší smrt, v němž se směla vrátila na filmové plátno po propuštění Jiřina Štěpničková. Díky tomu Táňa zamířila po absolvování jedenáctiletky k přijímačkám na brněnskou JAMU, byla přijata, nakonec ale školu nedokončila. Už po dvou letech totiž dostala nabídku stálého hostování v pražském Činoherním klubu. A dostala několik prvních vedlejších rolí ve filmu, například v povídkové detektivní komedii Zločin v dívčí škole, natočené na motivy příběhů Josefa Škvoreckého Smutek poručíka Borůvky, či v černé komedii Antonína Máši Hotel pro cizince, který napsal role hercům z Činoherního klubu takzvaně na tělo.
Prodloužený čas:
Ztracený ráj
Po třech letech se Tánino hostování změnilo v roce 1970 ve stálé angažmá, dostala velké příležitosti v ruské klasice (Višňový sad, Strýček Váňa, Na dně) a současně spolupracovala i s televizí. Jenže právě nastupovala tvrdá normalizace, která dopadla především na jejího otce, jehož práce byla z politických důvodů výrazně omezena. Následky ovlivnily i Táninu kariéru, které nebyla v roce 1973 v Činoherním klubu prodloužena smlouva. „Činoherní klub a celá ta éra byla pro mě ztraceným divadelním rájem, který se už nikdy nevrátil,“ povzdychla si nostalgicky v knižním rozhovoru s rozhlasovou redaktorkou Danielou Brůhovou Táňa Fischerová: Nežít jen pro sebe, který ale vyšel v nakladatelství Portál mnohem později, v době její prezidentské kandidatury.
Nečekané komplikace
Působení v Činoherním klubu navždy změnilo i její soukromí, právě v něm totiž poznala s hudebním skladatelem Petrem Skoumalem, který se stal nadlouho jejím životním partnerem. V roce 1976 se jim narodil syn Kryštof a Tánin svět se obrátil vzhůru nohama. Na svět sice přišel v termínu, ale velmi droboučký vážil jen 1750 gramů. „Porod sice proběhl bez komplikací, ale po porodu došlo ke krvácení do mozku, takže mi ho vzali a dali ho do inkubátoru,“ zavzpomínala v roce 2006 v dokumentu České televize 13. komnata. „Mně to přišlo, že je to vlastně dobrý, že je všechno v pořádku, že to nebude žádný problém. Až v těch šesti, sedmi měsících mě upozorňovali, že to není v pořádku.“ Až časem se dozvěděla, že bude po dětské mozkové obrně celý život odkázán na invalidní vozík.
Příprava na smrt
S Kryštofovým handicapem se vyrovnávala velmi těžce, jednou dokonce situaci nezvládla, když byl ještě malý, a utekla od něj. Jeho otec Petr Skoumal ji ale tenkrát významně podržel. „Podívej se na něj, jakej je maličkej a krásnej, co blázníš. Podívej se, jakej je bezmocnej, řekl mi tenkrát a byl tady s ním to odpoledne a já jsem se tedy vrátila a už jsem ho nikdy neopustila,“ přiznala, přestože nakonec synův stav přispěl i k jejímu rozchodu se Skoumalem. Pět měsíců s ní syn žil doma, zbytek roku trávil v ústavu, protože potřeboval zvláštní péči a neustálý dohled. Rád se tam sice nevracel, jinak by to ale Táňa nezvládla. Jeho život tam byl sice náročnější, současně ale napomáhal Táně připravit ho na situaci, že s ním nebude věčně. „Myslím si, že kdybych ho neměla, byla bych jiný člověk. Byla bych horší,“ dodala. „Moje svědomí je čisté, vyrovnala jsem se s věcmi, srovnala jsem se s tím. Nikdo nemá právo mít názor na jiného, jeho bolest nesdílí.“
Bez limitů:
V novém světě
Po nepřímém vyhazovu z Činoheráku odešla do pražského Divadla Jiřího Wolkera, po Kryštofově narození začala působit na volné noze a po celá sedmdesátá léta byla pro veřejnost téměř neviditelná. Teprve další desetiletí jí přineslo významnější role ve filmech, například hlavní ženskou postavu v psychologické romanci Jaromila Jireše Prodloužený čas či v historickém dramatu o osudech českého lékaře Jesenia Svědek umírajícího času. A znovu ji oslovil i režisér Antonín Máša, s nímž natočila dramata Skřivánčí ticho či Byli jsme to my?, vycházející z Mášovy divadelní hry Noční zkouška, která měla v režii Evalda Schorma počátkem 80. let velký úspěch v Laterně magice. Na jaře 1989 podepsala Několik vět, v listopadu se aktivně zapojila do událostí, a vzápětí začala práci dělit mezi herectví a společenské aktivity v oblasti charity, ekologie i politiky. Stala se členkou různých sdružení a nadací, vídali jsme ji na obrazovce České televize s Martou Kubišovou a Janem Kačerem jako moderátorku Adventních koncertů. Herectví ustupovalo v jejím životě stále více do pozadí, velkou dramatickou rolí klavíristky Lydie se ale publiku připomněla v polovině devadesátých let v seriálu o dramatických útěcích za hranice komunistického Československa Konec velkých prázdnin.
Velké rozčarování
V roce 2002 byla díky velkému počtu preferenčních hlasů zvolena do Poslanecké sněmovny, o čtyři roky později ale v senátních volbách neuspěla a nedařilo se jí ani v roce 2010 ve volbách do sněmovny. Přesto v roce 2012 vyslyšela výzvy přátel kandidovat na prezidentský post, sbírání podpisů ale nechala na svých příznivcích. Nakonec získala 3,23 procenta hlasů, takže do druhého kola nepostoupila. Pak už si ji lidé spojovali především s charitativní činností, koncem března 2013 se stala předsedkyní Českého helsinského výboru a z politicky odcházela znechucená a zklamaná. „Z toho, co se dnes děje, jsem zděšena. Všechno, co do politiky přinesl Václav Havel, je v troskách,“ řekla redaktorovi TV Prima před prezidentskými volbami v roce 2018, v nichž už nekandidovala. Milovnice díla Antoina de Saint-Exupéryho a poezie napsala mimo jiné o povídky Lydiiny dveře a Bílý den, v nichž pootevřela veřejnosti dveře do svého vnitřního světa. Ke konci života bojovala s rakovinou, poslední týdny prožila v hospicu a 25. prosince 2019 nemoci podlehla. „Paní Táňa svým zjevem, hlasem, modulací hlasu a takovou průzračností svého myšlení, ona byla něco jako svatá žena. A víte, že jsme jí to věřili? Tak jsme ji za to měli rádi,“ dodal bývalý disident, premiér a předseda Senátu Petr Pithart v rozhlasovém dokumentu Úžasné životy: Táňa Fischerová podle Petra Vacka. „Do konce svého života se budu učit její recept na dobrou náladu, skromnost a láskyplnost, která se dá vařit z těžkých, bolavých a leckdy nesmlouvavých ingrediencí.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, CNN Prima News, Taťana Fischerová: Nežít jen pro sebe)
Vložil: Adina Janovská