Fronta na maso: Letenské „záp*delí“. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Stalinův pomník byl opravdu gigantický, jen hlava generalissima vážila 52 tun. Když režisér Viktor Polesný natáčel v roce 2016 o jeho autorovi Otakaru Švecovi životopisný film Monstrum, vyrobili filmaři částečnou repliku pomníku. Přestože nebyla ze žuly, ale z polystyrenu, vážila jen Stalinova hlava zhruba 300 kilogramů.

„Otec spolupracoval na stavbě jakéhosi velkého pomníku na Letné a švagr ho boural,“ vtipkovali v jedné povídce Šimek s Grossmannem. Monument Josifa Vissarionoviče Stalina, v padesátých letech bombasticky odhalený a v šedesátých potajmu odstraňovaný, byl bizarním příběhem československých dějin.

V předchozích dílech Časosběru jsme se věnovali lidem, kteří byli zodpovědní za Stalinův pomník, od politické reprezentace až po jeho návrh. V závěrečném dílu si představíme, čím bylo těch 30 metrů výšky naplněno.

Prvním a tím největším ve frontě byl Stalin, který logicky musel vyčnívat nad všemi ostatními. V souladu s ideologií marxismu leninismu stál za bývalým gruzínským bankovním lupičem dvojstup pracujících. Po levici měl generalissimus věrné zástupce sovětského lidu – dělníka, vědce, kolchoznici a rudoarmějce. Vědec měl podobu největšího ze zázračných východních vědců, legendárního Mičurina, konajícího dechberoucí botanické zázraky, zpochybňující přírodu i samotnou vědu.

Po pravici Josifa Vissarionoviče se našlo místo i pro zástupce československého lidu. Dělník, rolnice, intelektuál (dobově též „novátor“) a voják. I na straně satelitního státu měla jedna z postav konkrétní podobu, reprezentant inteligence nesl tvář Julia Fučíka. Pozorný čtenář si jistě pamatuje, že postavy obou novátorů tyto postavy do fronty prosadil nestor komunistické ideologie, profesor Zdeněk Nejedlý.

O to, z čeho bude pomník vysochán, se také vedl spor. Vyhrál snad ten nejhorší možný materiál – žula. Její výběr byl příčinnou vzniku další komise, tentokrát pro výběr vhodného lomu na dodávku materiálu. Pomyslné klání o tuto jedinečnou čest vyhrála liberecká žula, objem určený k vylámání byl vypočítán na 7000 metrů krychlových v podobě 235 mnohatunových kvádrů. Vedlejším efektem byla modernizace mostů na trase Liberec – Praha, které musely být vyztuženy, aby se pod náporem plně naložených vojenských tahačů neporoučely k zemi.

Do letenského svahu byla zapuštěna patnáctimetrová železobetonová konstrukce, v jejích základech byly kameny z 23 míst Československa, od čedičové hory u Řípu až po kámen z Velehradu. Kameny se nacházely zhruba v polovině podstavce. Samotné sousoší nabylo úctyhodných rozměrů – Stalin měřil 15,5 metru, byl ze všech postav nejvyšší. Šířka dosahovala dvanáct metrů a délka fronty byla dvacet dva metrů.

Ohromující je i množství materiálu. Celkově ho bylo použito sedmnáct tisíc tun, z toho na kámen připadlo čtrnáct tisíc tun, jen hlava Josifa Vissarionoviče vážila padesát dva tun. Po dobu 495 dní na Letenské pláni pracovalo na šest stovek dělníků a 23 kameníků.

Práce na největším skupinovém sousoší v Praze nezastavila ani smrt samotného Stalina a hned poté následující úmrtí největšího československého proletáře, komunisty Klementa Gottwalda. K desátému výročí osvobození Československa Rudou armádou dostal 1. května 1955 československý lid ten největší dárek – odhalení pomníku, ze kterého zrak přecházel.

I když gigantický stavební počin myslela komunistická reprezentace smrtelně vážně, lidová tvořivost neznala hranic. A tak se do posměšného pojmenování, které plně vystihovalo stav zásobování obchodů po celé zemi, vžilo označení Fronta na maso. I Letná se dočkala díky českému humoru mazlivé přezdívky – Záprdelí. A vše vyšperkoval svou jedinečnou laskavou pointou Jan Werich, když sousoší označil za tlačenici.

A pak přišel problém, který komunistická garnitura nedomyslela. Jen necelý rok po odhalení pomníku se v Moskvě „otočily větry“. Nový sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov po Stalinově smrti rychle odstranil své hlavní rivaly a začal upevňovat svou moc i mezinárodně. Na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR se pustil do svého předchůdce J. V. Stalina v doposud nevídaně kritickém projevu s názvem O kultu osobnosti a jeho důsledcích. S přímočarostí sedláka zde zkritizoval zločiny svého předchůdce. Projev pro straníky měl být tajný, ale v Sovětském svazu se, stejně jako u nás, všechno rozkecá.

Světové komunistické hnutí si našlo nové heslo „kult osobnosti“ a nastala doba odhalování stalinských zločinů, od Velkého teroru přes gulagy až po nucená vysídlení. A z Prahy na to vše shlížel Josif Stalin v patnáctimetrovém provedení.

I československým komunistům došlo, že doba pokročila. Po nějaké době nevyhnutelně nastal čas pomník odstranit. Tak diskrétně, jak je to se sedmnácti tunami materiálu v centru města jen možné. Mezi 19. říjnem a 6. listopadem 1962 tak nastal konec fronty. Likvidace probíhala odstřelem, jen Gruzíncova hlava zůstala ušetřena, byla odříznuta ručně. Nějakou pietu nad padlým velikánem soudruzi přece jen chtěli zachovat. I když byla snaha utajit demolici pomníku, přesto výbuchy slyšela celá Praha.

Tak nastal konec jednoho monumentu, který stál československý lid úplně nesmyslné peníze a umělecký svět přišel o talentovaného sochaře. S nadsázkou se dá říct, že jediným pozitivem byl vynucený přesun fotbalové Slavie z Letné do Vršovic, protože kvůli úpravě okolí pomníku bylo nutné zbourat i zcela nový fotbalový stadion.

Na rozdíl od Stalina vršovickému Edenu jistě odstřel nehrozí.

Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, Kudy z nudy, praguecityline.cz, Národní galerie, Obec Nová Ves, Novinky.c, e15.cz

Vložil: Radka Vosáhlo