Fronta na maso: Smrt talentovaného sochaře. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia, Piotrus, CC Attribution-Share Alike 4.0 International

Popisek: Sochař Otakar Švec s návrhem Stalinova pomníku

Když byla v roce 1949 vyhlašována soutěž na provedení Stalinova pomníku na Letné, nikdo nečekal, že vyhraje talentovaný Myslbekův žák Otakar Švec. Nejméně pak sám autor, který dílo kreslil tak, aby vyhrát nemohlo. Jakoby tušil, že jej letenský monument nakonec zničí.

Otakar Švec se narodil 23. listopadu 1892 v pražské rodině uměleckého cukráře. Tatínka při práci prý rád pozoroval, ale místo ingrediencí na pečení se stal mistrem ve zpracování materiálů nejedlých. V letech 1908 až 1911 studoval na Uměleckoprůmyslové škole, na Akademii výtvarných umění v Praze byli jeho vyučujícími dva velikáni – Josef Václav Myslbek a Jan Štursa. V jeho ateliéru byl pomocníkem, následně asistentem a po smrti mistra převzal jeho speciálku na AVU. Povolání do První světové války se vyhnul předstíráním nervové choroby, kterému se nelze příliš divit, neboť na frontě mu padl bratr.

Švec byl bezesporu velmi talentovaný a stáž v Paříži v roce 1920 mu otevřela umělecký svět. Jeho díla se dostala na výstavy v Benátkách, Paříži i Filadelfii. Je autorem futuristické sochy jezdce na motocyklu, která vznikla v roce 1924. Sluneční paprsek – Motocyklista. Dnes je ve sbírkách Národní galerie Praha.

„Ve dvacátých letech sochařskou tvorbu Otakara Švece, inklinujícího k proudu sociálního civilismu, ovlivnil zájem o fenomény moderní doby, mezi něž nepochybně patřil motorismus a sport. Plastické ztvárnění dynamického pohybu motocyklisty na závodním stroji, vyznačující se vynikajícím sochařským zvládnutím skloubení figury se strojem, můžeme číst jako symbol nadšení z rychlosti technického pokroku a rozmachu technické civilizace po první světové válce,“ můžeme se dočíst na stránkách Národní galerie.

Podílel se i na výstavbě pomníků, zobrazujících prezidenta Masaryka, a svou stopu zanechal i v Národním památníku na Vítkově, je autorem soch Statečnosti a Věrnosti.

V kasárnách na Pohořelci byl odhalen jeho pomník jmenovci Josefu Jiřímu Švecovi, legendě československých legií. A po válce realizoval pomník obětem nacismu v Domažlicích, odhalený roku 1948, v den třetího výročí osvobození města americkou armádou. Asi si lze představovat, jak se na to tvářila čerstvě ukotvená komunistická moc.

O rok později byla vyhlášena soutěž na narozeninový pomník Josifa Vissarionoviče Stalina, a když se první kolo soutěže nesetkalo mezi výtvarníky s velkým zájmem, bylo před tím druhým umělcům vysvětleno, jak se věci mají. Švec tedy soutěž obeslal, s návrhem, který mezi ostatními jednoznačně vybočoval. Jednalo se o ten nejmonumentálnější, nejmegalomanštější a na postavení nejnáročnější možný návrh. Švec, který sám nebyl komunistou, poslal komisi dílo, které považoval za nerealizovatelné. Dokonce se traduje, že jej kreslil po dvou flaškách vodky.

Jak jsme psali v prvním dílu, velikost a pompa k oslavě Stalinovy historické jedinečnosti byla přesně tím, co komise pod vedením ministra Kopeckého žádala. Takže se Švecova megalomanie přesně trefila do jejich představ. Z vítězství byl nejvíc šokován sám umělec. Ale odmítnout se to za daných okolností nedalo v žádném případě.

I když byla výstavba pomníku zahájena v prosinci 1949, k realizaci došlo teprve v letech 1950 až 1955. Švec spolupracoval s architekty Vlastou a Jiřím Štursovými, manželský pár měl na starosti monumentální podstavec a okolí sousoší. Hrubá podoba pomníku byla na světě v roce 1952 a jen model, který autor zhotovil, měl na výšku neskutečné tři metry.

Jak postupovaly práce, rostl i děs Otakara Švece. Když podával svůj návrh, rozhodně netušil, do jak bombastického projektu se zapletl. Původní vyčíslení nákladů nabobtnalo ze 140 tisíc korun československých na odhadem 140 milionů korun československých. Součástí jeho práce byly i neustálé zásahy komise do podoby díla, od výběru žuly jako hlavního materiálu až po výběr vytesaných tváří.

Samotní sochaři poukazovali na složitost práce s tímto tvrdým kamenem a obtížnost modelování. Ale nejvíc toho ideologové měli k podobě lidí ve frontě. Základem pro „frontu“ bylo klasické marxistické dělení společnosti na dělnictvo, rolnictvo a inteligenci. Rozhodně také nebylo možné, aby soudruh osvoboditel Československa byl stejně velký, jako lid za ním. Ovšem nejoriginálnější nápad se ve vládní komisi zrodil v hlavě profesora Nejedlého, který prosadil, že sovětský vědec bude mít podobu sovětského inovátora botaniky Mičurina a československý intelektuál na sebe vezme podobu Julia Fučíka. Švec se prý naštval tak, že se v ateliéru neukázal celé dva měsíce, před odchodem výše řečeným osobám udělal místo hlav jen koule. Ale moc dobře věděl, že jak Mičurina, tak Fučíka prostě musí vymodelovat a odevzdat.

Sochařský mistr Švec se slavnostního odhalení pomníku nedožil. Ze světa se rozhodl odejít dobrovolně, stejně jako jeho o šestnáct let mladší žena Vlasta. Oba manželé si zvolili i stejný způsob sebevraždy, kombinaci prášků na spaní, alkoholu a otravy svítiplynem. Jako data úmrtí je uváděn buď 3. březen, nebo 4. duben roku 1955.

Obecně se má za to, že se Švec nedokázal vyrovnat se svým největším dílem, Stalinovým pomníkem. A to ještě netušil, jaké budou další osudy sousoší, poté co v roce 1955 konečně došlo k jeho velkolepému odhalení.

Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, Kudy z nudy, praguecityline.cz, Národní galerie, Obec Nová Ves, Novinky.cz

Vložil: Radka Vosáhlo