Fronta na maso: Postavíme Stalina, ať je vidět z Kolína. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Wikimedia Commons, Fortepan, ID 7365

Popisek: Stalinův pomník na pražské Letné, přezdívaný fronta na maso

Když o adventu potřebujete uniknout z tlačenice na Staroměstském náměstí, nabízí se jako úniková trasa Pařížská ulice, kterou dojdete k Právnické fakultě u Čechova mostu. V roce 1955 by vás na této cestě sledovala jiná tlačenice a v jejím čele v nadživotní velikosti vytesaný Josif Vissarionovič Džugašvili, všeobecně známější jako Stalin.

Žulový, i když konspirační přezdívka, která jej zapsala do dějin, odkazuje k jinému materiálu. Gruzínský bankovní lupič a generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu se stal tím nejpompéznějším pražským modelem. Roku 1949 Komunistická strana za celý československý národ rozhodla oslavit sovětského lídra způsobem ve středoevropském regionu zcela unikátním. Dne 22. prosince 1949 byla v Letenských sadech slavnostně zahájena stavba Stalinova pomníku.

Ani ne pět let po konci druhé světové války nebyl pomník sovětského vůdce ničím výjimečným. Sovětský vůdce byl v té době na vrcholu moci. Stalinova moc vycházela z jeho jedinečného postavení. Když se Evropa rozdělila na západní a východní část, dosahovala jeho politika, jeho názory, jeho tužby i jeho krutost až do vlád států východního orbitu. A v Československu byli jeho následovníci již skoro dva roky neomezenými pány.

V roce 1949 slavil nejmocnější politik světa sedmdesáté narozeniny. Gratulace přicházely z celého východního bloku, podniky posílaly darem do Moskvy to nejlepší a nejluxusnější, co dokázaly vyrobit, padaly haldy závazků, slibujících překonávání nesmyslně vysokých norem a další zázraky na počkání. Celkem se do výroby darů v Československu zapojilo 9,5 milionu lidí a byl pro ně vypraven speciální vlak do Moskvy (pro dary, pro lidi ne). Dokonce byl pro Džugašviliho kulatiny v naší zemi zřízen i speciální výbor, který oslavy organizoval.

Součástí oslav se rychle stal i plán zanechat náležitý odkaz jeho velikosti přímo v Praze. Pomník, který by oslavil velikost, moudrost a zavděčil se pevné moskevské ruce. Úloha slavnostně zahájit stavbu připadla Antonínu Zápotockému, toho času předsedovi československé vlády.

Těžko říci, jak moc byl „Tonda práce“ z tohoto zadání šťastný. Celoživotní komunista a veterán dělnického hnutí, jehož přesvědčení utvrdily nejen hornické stávky na Kladensku, ale především uvěznění v koncentračním táboře, se Stalina ve skutečnosti velmi bál. Na někdejšího sociálního demokrata v Moskvě vždy hleděli tak trochu s podezřením a jeho složka v centrále Kominterny obsahovala množství výtek. Což neznamenalo nic menšího než ohrožení života při jakékoliv čistce. Včetně té velké, která už byla za dveřmi a nakonec semele mnohem kovanějšího Rudolfa Slánského.

Předseda vlády byl ale populární řečník a také legendární spisovatel, který se přesně trefil do vkusu budovatelské literatury. Právě v roce 1949 mu vyšel román o počátcích dělnického hnutí na Kladensku Vstanou noví bojovníci. O pár let později přišel ten nejznámější, Rudá záře nad Kladnem. Takže i úkol projevu na staveništi splnil velkolepě. ,,Postavíme Stalina, že bude vidět z Kolína!“ slíbil mimo jiné. Patrně myslel ten nad Labem, ne rodiště západoněmeckého kancléře Adenauera, ale i tak to byla zcela odzbrojující vize.

Ani tento velkolepý projev ale Zápotockému nepomohl, o pár let později mu Stalin vytkl, že „to se píší romány a Slánský mezitím prováděl rejdy“. Což byla jedna z nejostřejších jmenovitých kritik, kterou velký vůdce vůči československým komunistům kdy utrousil. Nakonec nebyl Zápotocký tím, na koho čekala oprátka, a generalissimovy vrtochy přežil. Infarkt 13. listopadu 1957 už ne.

Pro úplnost dodejme, že svůj literární talent uměl Zápotocký použít k propagandě, hraničící s bizárem, i ke lhaní, jako když tiskne. Posluchačům rozhlasu možná zaskočilo cukroví, když se k Vánocům 1952 dozvěděli, že československý Ježíšek z miminka v jesličkách vyrostl a zmoudřel v sovětského Dědu Mráze a na cestu mu místo jedné betlémské hvězdy svítí tisíce hvězd rudých. A 1. června 1953 pak byli zaskočeni úplně všichni, protože Zápotocký, v té době už prezident, pár dní předtím sliboval, že „naše měna je pevná“ a žádná měnová reforma se nechystá. Měnová reforma byla vyhlášena, lidé přišli o úspory a Ježíšek nevyrostl.

Ale to bude až za pár let, teď je rok 1949, Stalin je na vrcholu a pomníky se mu staví všude. Čím vyniknout? Velikostí, ale i umístěním. Útes na levém vltavském břehu byl díky poloze v centru města a velkorysému volnému prostoru již dříve uvažován třeba pro velký pomník T. G. Masaryka, ze kterého ale nakonec sešlo.

A ještě se před slávou položení základního kamene musela vybrat podoba pomníku. V prvním vyhlášeném kole se do soutěže přihlásilo jen pár nejskalnějších, což rozhodně nebylo hodno slávy generalissima osvoboditele. Bylo na čase ohlídat, aby i tady proběhlo vše ku slávě Stalinově. Takže byla založena nová komise, pod vedením ministra informací Václava Kopeckého, kterého doplnil premiér Zápotocký anebo zasloužený partajník a vykladatel světových dějin komunistickým pohledem Zdeněk Nejedlý. Nová soutěž měla podmínky přesně v duchu doby, otisknout do sousoší či sochy jedinečnost Stalina a komunistické ideologie. Co se týče velikosti, tak ta byla absolutně ohromující – generální tajemník KSSS měl na Prahu shlížet z výšky 30 metrů.

Účast sochařů v soutěži návrhů byla, jak se říká, dobrovolně povinná. Ani jeden z 55 oslovených nemohl účast odmítnout, zákaz činnosti by byl ještě mírným trestem v porovnání se třeba patnácti lety v jáchymovském uranovém lágru.

Jako vítězný byl vyhlášen návrh Otakara Švece. A mnozí zůstali v úžasu. Z důvodů, na které je třeba zvláštní díl.

Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas, Kudy z nudy, praguecityline.cz

Vložil: Radka Vosáhlo