Jak Karel Vlach vyčinil (manželce) Simonové a kdo na něj vylil kýbl polské krve. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
14.12.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Karel Vlach
„Tak takhle by to nešlo, paní Simonová,“ ozval se přísným hlasem pan dirigent Karel Vlach od dirigentského pultu v karlínském divadle, když odklepal orchestr (to znamená: taktovkou zaklepal na dirigentský pult, aby zastavil hraní – rozhodně nešlo o žádné násilí).
Jen tolik řekl striktní pan kapelník a ošklivě se zamračil na slavnou zpěvačku, která doběhla zadýchaná na jeviště až poté, co ji pan inspicient Václav Forejt zoufale povolával divadelním rozhlasem... Nepomohlo ani její vysvětlení, že jsme v klubu právě rozebírali choulostivou otázku pití… šaratice v případech, kdy člověka ničí zažívací potíže. Paní Simonová totiž dávala jednoznačně přednost této zničující minerální vodě, zato my darebáci jsme ji marně přesvědčovali o daleko více prospěšných účincích Becherovky. Omluva nezabrala a pan Vlach se mračil a mračil dál na celý svět, mnohem víc, než v minulé první části mého vyprávění, v němž se děly věci opravdu zlé:
To jsme ještě netušili, že tito dva stále si vykající pilíře české populární hudby jsou už nějaký čas manželé v harmonickém svazku, ve kterém se moudře vyhnuli karambolům, zažitým v předchozích manželstvích. Široširá česká veřejnost si totiž dávala paní Simonovou celkem logicky dohromady s Milanem Chladilem („viděla jste, paní, jak se při zpívání na sebe zamilovaně koukají“), přestože Milan upřímně miloval svou manželku Andulku, a myslím, že jí byl (až na menší výjimky) skálopevně věrný. O panu Vlachovi se zase tvrdilo, že ze všeho nejvíc miluje svůj orchestr a že snad soukromý život vůbec nemá. Zlí jazykové tvrdívali, že pan Vlach vlastně ani žádný dirigent není, že je vlastně jen skvělý (dnes by se řeklo) manažer, zkrátka cesťák, shánějící kšefty pro svůj orchestr, který celá desetiletí dokázal velmi slušně uživit.
Pravda, pan Vlach za svůj orchestr bojoval do roztrhání svého drobného těla, ale to není všechno. Dirigování totiž není legrace, i když se lidé domnívají, že dirigent jen tak máchá rukama a po představení dostane kytku. Samozřejmě, existují i dirigenti, kteří (jak to říkával v nadsázce dirigent Orchestru činohry Národního divadla Pavel Vondruška) poznají, že je konec skladby, až když orchestr přestane hrát. Skutečný dirigent ale velmi dobře ví, co a komu ukazuje, musí umět dirigovat i jednou rukou, protože často obrací listy partitury, a přitom musí hlídat nástupy instrumentů v orchestru, aby hráči začali hrát přesně tehdy, kdy mají, a skončit všichni stejně. Divadelní dirigent musí navíc počítat s tím, že má na jevišti sólisty, kteří dost často nevědí, zpívají-li na dvě nebo na tři doby, natož aby věděli, kdy mají začít. Také tam bývá sbor, který dílo příliš nebaví, a od toho je dirigent, aby mnohohlavého draka jménem sbor zkrotil a udržel v určitých mezích. No a „vedle toho“ – všechno, co večer diriguje, musí přes den s orchestrem, sborem, sólisty, někdy i s baletem (to vše přes nástrahy často zlomyslného choreografa s režisérem) nazkoušet…
V čase, o kterém vyprávím, byly v našem (tedy karlínském) divadle orchestry dva, jednomu se říkalo symfoňák, ten hrál operety, zatímco Vlachův swingový orchestr (někdy doplněný smyčci) zase muzikály. Když si šéfdirigent Homolka stěžoval u ředitele na vzrůstající alkoholismus v symfoňáku, obrátil se ředitel s významným pohledem na pana Vlacha, který s úsměvem odpověděl: „Já se svými chlapci takové problémy nemám.“ Ve skutečnosti jeho chlapci často odehráli představení s kalnýma očima, ale nikdy se nestalo, že by to bylo znát na výkonu Vlachova orchestru.
Pan Vlach měl zkrátka pověst toho, kdo zvládne všecko. A tak se kdysi v divadle stalo, že za ním kolem poledního přišli, aby mu oznámili, že se večer hraje Nedbalova opereta Polská krev (jak říkáme my od divadla - kláda jako kráva), dirigent Uzelac je nemocný a druhý dirigent má ten večer v Lipsku důležitý koncert.
Ani tak ostříleného kapelníka, jako byl Karel Vlach, nenapadlo, že by někdy mohl dirigovat kus, který neměl nazkoušený, navíc z úplně jiného hudebního soudku, než jaký kroužil kolem jeho kapely. Právem se domníval, že se jedná o hloupý vtip – až do té chvíle, kdy mu přinesli partituru. A tak zatímco pan Vlach, zahrabaný do not, celé odpoledne studoval partiturový scénář operety, zlí jazykové rozvíjeli sugestivní apokalyptické scénáře, co se bude večer dít.
V tomhle místě musím přerušit proud vyprávění a prozradit, že pan Vlach býval veliký elegán, nosil obleky z kvalitních látek (v oboru látkařství byl také vyučený), krásně střižené i ušité, na svém oděvovém světáctví si velmi zakládal, a my jsme mu jeho obleky dost záviděli.
Přišel večer. Zhasla světla, rozsvítil se reflektor, ozařující svým teplým světlem dirigentský pult. Pan Vlach v krásném černém smokingu a běloskvoucí košili s černým motýlkem otevřel partituru, nasadil si brýle s černými obroučkami, natáhl ruce a spustil předehru. Aby lépe viděl do partitury, musel se sehnout a rukama vysoko nad hlavou dělal všechno, co jsem popsal výše a co zkušený dirigent symfonického orchestru dělat musí. S hlavou, zabořenou do notového zápisu, dával nástupy sice jinam, než sólisté stáli, ale všechno běželo, jak mělo. Jediný problém byl, že pan Vlach se začal napětím dost potit…
…zatímco jednou rukou dirigoval, druhou si strhnul motýlek. Vedro bylo stále větší a pan dirigent ze sebe setřásl elegantní černý smoking a odhalil své veliké tajemství. Jako doplněk svého obleku nosil pod sakem šle. Pěkné, široké kšandy, ke kalhotám připjaté knoflíčky. My darebáci jsme z jeviště striptýz se zájmem sledovali a pan Vlach, když si uvědomil, že stojí před publikem s rozhalenkou a ve kšandách, si sako zkusil znovu navléknout, což v proudu hudby, kterou řídil, pochopitelně nešlo…
Nakonec prokázal své pevné nervy, když přes nepřízeň osudu v košili a šlích dokázal dodirigovat hudebně tak náročné představení do úspěšného konce. Při závěrečné děkovačce, kdy se pan Vlach se sólisty a sborem na otevřeném jevišti děkoval, nahrnuli se diváci k zábradlí, oddělujícímu hlediště od orchestru, a pořád něco ukazovali. My jsme koukali dost hloupě, ale pan Vlach pochopil. Rozepnul si smoking a ukázal vděčným divákům své krásné široké kšandy…
Potlesk dlouho nekončil a lidé se rozešli, až když elektrikáři začali stmívat hlediště. Stejná sláva se strhla i poté. V klubu jsme panu Vlachovi všichni gratulovali. Na otázku, jestli si to nerozmyslí a nebude kromě operet dirigovat také opery, odpověděl lapidárním způsobem:
„Nebudu, protože nejsem zvyklej dirigovat nahej.“
Největší potlesk za svůj husarský kousek, který dokáží ocenit jen lidé z branže, ovšem získal posléze od chlapců ze svého orchestru. Pan Vlach si totiž „svých chlapců“ vážil a oni si zase vážili jej – a plným právem mu přezdívali „táta Vlach“. A zpěváci? Ti mu pro změnu říkali „strejda“ – a po jeho smrti mu u Zdeňka Borovce objednali tuhle dodnes známou písničku:
Vložil: Jaromír Janák