Hlava v oblacích a kapsy neustále prázdné aneb Život Jirky Pomeje jako zběsilá jízda na horské dráze. Tajnosti slavných
13.12.2024
Foto: Bontonfilm
Popisek: Jiří Pomeje jako Honza v komedii o fantaziích tří kamarádek z textilní průmyslovky Čekání na Patrika
Mistr velkých citů a emocí je sám také naplno prožíval. Uměl ale s nimi mistrně zacházet. Věřil, že své sny, touhy a fantazie jednou promění v realitu, a dokázal o tom přesvědčit i okolí. A především své partnerky.
Fanfarón a nevyléčitelný romantik, především ale jedinečný gentleman jako z filmu pro pamětníky, který dokázal ženě dopřát mimořádný pocit, že je jediná a jedinečná. Právě dnes by oslavil šedesátiny Jiří Pomeje, který se chtěl stát slavným hercem a producentem. Od jeho předčasné smrti už uplynulo pět let a jeho průšvihy a skandály už dávno překonali jiní, takže smutné výročí přešla média bez povšimnutí. Je to ale trochu nefér, protože jako herec byl opravdu dobrý. Poprvé jsme se potkali už v dobách studia, protože „damáci“ a „filozofové“ to k sobě měli na pražském Starém Městě kousek, takže chodívali do stejných hospod. Se svými 191 centimetry byl nepřehlédnutelný, pěkný kluk, dobrý tanečník, gentleman a fajn společník, jako životní partner měl ale jednu „vadu“, o které kdysi můj dědeček se svým typickým humorem občas říkával: „Chlap má v rodině řešit strategicky významné problémy, například naše vztahy s Biafrou (stát existující v letech 1967-1970 na jihovýchodě Nigérie – pozn. autorky). A úkolem ženy je každodenní provoz, jako je placení účtů, jídlo, nákupy, bydlení…“ A tak bral každodenní život i Jirka.
Od baletu na DAMU
Narodil se 13. prosince 1964 v Českých Budějovicích, jeho otec Jiří byl inženýr, matka Jaroslava porodní asistentka. Už na gymnáziu začal chodit do stepařského kroužku, tanci se pak věnoval léta, z toho celé desetiletí dokonce závodně. Dokonce účinkoval i ve slavném klasickém baletu podle poemy ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina Bachačisarajská fontána, v němž ztvárnil dvojroli Poláka a Tatara. ‚Jeviště mu učarovalo, a tak se přihlásil na pražskou DAMU. Na první pokus přijat nebyl, protože měl v kádrovém profilu pomyslný černý puntík kvůli otci, jenž byl počátkem normalizace vyloučen z komunistické strany. Nakonec mu ale pohovory přinesly štěstí, protože se na poslední kolo přijelo podívat i několik ředitelů oblastních divadel. Jirka přijal nabídku angažmá ze Šumperka a hned získal role v šesti představeních.
Dvojnásobná klika
Tu měl v roce 1984 hned dvojnásobnou kliku. Nejenže mohl konečně studovat vysněné herectví, ale současně poprvé stanul i před filmovou kamerou jako jeden z chasníků ve slavné pohádce režiséra Hynka Bočana S čerty nejsou žerty. Vzápětí po něm sáhla i televize, poprvé se objevil na obrazovce v jedné z vedlejších rolí ve válečné trilogii Jiřího Adamce Dlouhý čas naděje. Pak už dostával nabídky stále častěji, a přestože šlo stále ještě o „štěky“, bylo jich čím dál víc. Studium úspěšně ukončil v roce 1988 a krátce nato dostal také první filmovou hlavní roli, postavu inženýra Marka Paara v poetickém dramatu režiséra Vladimíra Drhy Muka obraznosti, natočeném podle stejnojmenné románové předlohy Vladimíra Párala. Současně zúročil i taneční zkušenosti a podílel se jako choreograf na komedii Čekání na Patrika, která byla druhým celovečerním snímkem Petra Tučka po úspěšném debutu Copak je to za vojáka.
Muka obraznosti:
Nejkrásnější pár
V roce 1989 nastoupil povinnou vojenskou službu v Táboře, jako vysokoškolský absolvent pouze na rok. A mezitím došlo k listopadové revoluci a všechno bylo rázem úplně jinak i v showbyznysu. Počátkem devadesátých let odstartovalo naplno soukromé podnikání, počet firem narůstal jako v lese houby po dešti. Představě velkolepé budoucnosti podlehla i řada známých osobností a Jirka nebyl výjimkou. V roce 1992 založil producentskou firmu Fronda film, o dva roky později se poprvé dohodl na spolupráci s režisérem Zdeňkem Troškou a produkoval jeho slavnou pohádku Princezna ze mlejna. Současně se setkal během natáčení komedie Playgirls s o čtyři roky mladší Michaelu Kuklovou. Byla z toho láska jako trám a vzápětí i svatba. Byli jedním z nejhezčích párů českého showbyznysu, Jirka byl ztělesněním velkého a dominantního chlapa, který má mimo jiné i přirozenou nadvládu nad svou partnerkou. Míša přiznávala, že se jí líbí, jak ji hýčká a váží si jí. Na druhou stranu ale doma rozhodoval úplně o všem, dokonce i o její kariéře. Veřejně to nikdy nepřiznal, všichni okolo o tom ale byli přesvědčeni.
S andělem do pekel
Osudový zlom pro Jirkův život i jeho první manželství znamenal příliš velkoryse pojatý projekt, s nímž přecenil své možnosti. Romantického dramatu podle knihy Anny Marie Körnerové Andělská tvář, jehož rozpočet byl sedmdesát milionů, se v roce 2001 chopil režisér Zdeněk Troška. Podle plánu se měl stát bombou, o kterou se i v zahraničí všichni doslova poperou, manželé Kuklová a Pomeje v něm samozřejmě hráli hlavní role. „Tenhle film nám změní život! Z tebe udělá světovou hvězdu a já na něm vydělám miliony,“ stavěl Jirka vzdušné zámky před svou ženou. Už během natáčení se ale začaly projevovat problémy s nedostatkem financí, Jirka do projektu investoval vše, co měl, půjčil si, kde se dalo. A vstup projektu na filmová plátna se proměnil v ránu z milosti. Z velkolepého snu se stal propadák, přestože ho Zdeněk Troška považoval za nejzdařilejší, co kdy natočil. O další Angeliku, byť v českém vydání, prostě diváci, unavení kdejakou romantickou slátaninou, nestáli.
Pokračování v pondělí 16. prosince
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Marie Formáčková, Jiří Pomeje: Jak se plave ke dnu, FTV Prima, Blesk, iDnes.cz)
Vložil: Adina Janovská