Pokuta za stáří. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štenbera

Popisek: Dle nových pravidel Velké Británie prakticky kriminálník

Na světě se toho najednou děje tolik. Mohl bych zabrousit do Rumunska, kde se láme ústavnost země. Do Sýrie, kde se vlády chopili pohrobci al-Káidy a islámského státu a porážku Asadova režimu vítají křikem allahu akbar. Do USA k Trumpovi a jeho divokým prohlášením na sociálních sítích. Ale nic, zajdeme si do Velké Británie, kde už je k vidění naprosté dno lidského rodu. Senioři, asistovaná sebevražda a daně. Zamíchejte tyto tři ingredience a na povrch vám vyleze úpadek kdysi největšího kolonizátora.

Deník The Telegraph přišel s informací o projednávané novele britského daňového zákona. V ní platí, že pokud člověk zemře před svým 75. rokem věku, jeho rodina nebude muset platit daně z příjmu po zdědění jeho důchodového spoření.

The Telegraph uvádí příklad. Pokud má důchodce našetřeno 500 tisíc liber a zemře den před svými 75. narozeninami, jeho rodina podědí 500 tisíc liber. Žádné zdanění. Naopak, nezdaněním rodina získá od státu bonus, že stařeček nebo stařenka šli ukázněně k pánu v rámci pětiletky včas. Pokud ovšem důchodce projeví natolik drzosti a zemře den po svých 75. narozeninách, čeká na rodinu pěkný dáreček, ušitý současnou vládou. Z 500 tisíc našetřených liber si stát odhryzne 225 tisíc liber na vlastní agendu. Rozdíl dvou dnů.

Dobrá, sebevražda, natož vražda, je i ve Velké Británii stále na indexu. Ale i to se s největší pravděpodobností brzy změní. Britští poslanci na konci listopadu poslali do druhého čtení zákon o asistované sebevraždě. Pro bylo 330 poslanců, proti 275. Asistovaná sebevražda má sloužit nevyléčitelně nemocným a bude moci proběhnout pouze za souhlasu dvou na sobě nezávislých lékařů. To se zdá jako dost pevná pojistka na to, aby se ve Velké Británii nezačali vraždit senioři těsně před pětasedmdesátými narozeninami.

Morální aspekt věci? V 74 letech se člověk s naditým důchodovým spořením podívá na ten svůj genealogický strom, na ty mladé větvičky, které se na jeho konci třepotají, uvidí jejich zápolení se systémem, s finančními úlitbami a přemrštěnými hypotékami. Uvidí své potomstvo pod tíhou účtů, přitom kdyby do roka umřel, všem by tím pomohl… všem by tím pomohl. Tím, že prostě umře.

Naopak, pokud přetáhne svůj díl života, začne ho společnost PENALIZOVAT. Začne penalizovat jak jeho, tak i jeho rodinu. To, co si celý život šetřil svou prací, aby měl ke stáru a jistě by rád na smrtelné posteli předal dětem, to stát očeše jako manický sadař. Stačí žít déle než 75 let. Jak takový člověk bude žít a přemýšlet? K čemu ho stát nutí? Opravdu si začne připadat jako sobec, že neumřel ve věku, který mu určil stát? Dáváme jako společnost najevo všem, kteří překročí produktivní věk, že jsou tu navíc a jen nám vyžírají budoucnost? Až na tak odporné dno jsme spadli?

K tomu nutno připočítat dědickou daň ve věci nemovitostí, firem, statků. Tam nová vláda zavedla 20% daň na zděděné. Dejme příklad. Pokud stařík či stařenka ve věku 74 let zemře za pomoci asistované sebevraždy, sice tím rodině připraví dáreček nezdaněného daňového spoření, ale stejně na rodinu hodí břímě dědické daně na majetek. Pokud tedy zemřelý vlastnil firmu o hodnotě dejme tomu milionu liber, musí dědici zaplatit daň ve výši 200 tisíc liber.

To ve výsledku vytváří na byť jen trochu movitější Brity (milionovou hodnotu má i živnost) velký tlak, aby koukali zemřít přesně v určený čas. Jinak by rodina při jejich pozdním skonu přišla nejen o 40 % z naspořených peněz na důchod, ale navíc by neměla žádný polštář pro hrazení 20 % z ceny majetku, který dědí po zemřelém.

Takže už nestačí našetřit si na penál a čtyřspřeží černých koní. Teď aby si člověk šetřil na stará kolena na zaplacení dědické daně ve výši 20 %, a navíc myslel na to, aby umřel zavčasu.

Neobohatí štědrovečerní večeři téma asistované sebevraždy? Rodič chce pomoci svým dětem. Ať už na pískovišti v dětství, nebo svou vlastní smrtí v jejich dospělosti. A sám téma asistované smrti nadhodí. A bude si za ním stát. A nakonec děti přesvědčí, protože i ty v duchu počítají, kolik je ten grunt bude na dědické dani stát. Vlastně si jej budou muset od nebožtíka skrze dědickou daň koupit znovu.

Ne, nejde to obhájit. Lze to obhájit pouze přes brýle statistických čísel, která, jak je o nich známo, někdy zapomínají zahrnout do výhledu lidský život, jeho jedinečnost.

Nenarostl ten režim už příliš do obludných rozměrů?

Úcta ke stáří mění se pomalu ale jistě v nenávist ke stáří. A k člověku jako takovému.

Vložil: Štěpán Cháb