Jak Karlu Vlachovi zavřeli trumpetistu a po jeho slavné znělce pojmenovali agentku z majora Zemana. Sobota Jaromíra Janáka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Karel Vlach

„Tak, pánové, připravte se,“ zvedl ruce kapelník (původně vyučený drogista) Karel Vlach, podíval se na své hráče a sykl: „Pozor! Raz, dva, tři, čtyři!“

A už to jelo.

Opojný, krásně se nesoucí zvuk, pronikající do srdce. Kdyby měl v sobě člověk nějaké zařízení, kam by si schovával to nejlepší, co v životě slyšel, tak tam by to bylo.

„Taková dechovka, to vám zahraje každej, kdo se umí nadejchnout,“ mudruje český Pivrnec. „Každý tedy ne, musí to setsakramentsky umět, a musí být spousta takových, aby to měl s kým hrát.“

A kdo uměl a uměl skvěle, přemohl strach, zašel za panem Karlem Vlachem, zakladatelem nejstaršího big bandu v Evropě (založeného už v roce 1939). Ten měl maličký kumbálek na konci dlouhé chodby v prvním patře Karlínského divadla, které se říkalo ředitelská. Nepůsobila příliš mile, protože dva tamní ředitelé odešli ze světa vlastní rukou. Mile spíš působil ten maličký kumbálek tři na tři metry, plně zarovnaný haldami not, mezi nimiž občas vykoukla kniha, a měl-li jste štěstí, tak také majitel kanceláře, který nebyl příliš velkého vzrůstu, jinak by se mezi ty všemožné partitury (které postupně všechny oddirigoval) nevešel.

Zkoušelo se v orchestrálním sále v prvním patře, což byla místnost zas akorát tak, aby se tam vešli v první řadě čtyři saxofonisté, kteří občas také museli hrát klarinety, a jeden z nich, nenápadný Pinďa Němeček, hrál taky skvěle flétnu. Nesmím zapomenout ani na nejhodnějšího z nich, pana Tymicha, který kromě saxofonu dokázal v divadle odehrát pro radost publika i nás kolegů velmi pěkné role.

Tak to by byla první řada, saxofony. Ve druhé řadě byla formace pozounistů tak dobrých, že se s vámi mohli vsadit, že zahrají jakoukoli skladbu světového repertoáru, ale nikdo se s nimi o to nesázel, protože by ho to stálo moc. Mezi těmi byl i můj přítel Vláďa Raška, později i dirigent, který neměl nejšťastnější život, ale hudba mu to vše nahradila.

Na bicí hrál Ruda Výborný a hraje myslím dodnes. Klavír hrál nenápadný pan Baur, autor spousty písniček, které tvořily velkou část repertoáru Vlachova orchestru.

Luďa Kopecký byl nejlépe oblékaný člen Vlachova orchestru, který dokázal s elegancí zkonzumovat veliké množství alkoholu, aniž to na něm bylo znát. Kdo jiný by si měl dát do velké trumpety, než trombonista…

Čímž se dostávám k trumpetistům. Snoví hráči, Mirek Jelínek, Venca Týfa, Pavel Husička a Jarda Lautner, který bohužel brzo umřel. Tenhle Jarda Lautner, pověstný svým smyslem pro pořádek, jednou při návratu domů zjistil, že v předvečer prvního máje na jeho ubytovně kdosi polepil okna jakýmisi červenými papírky. Pečlivě je oškrábal, odnesl do popelnice a už druhý den brzy dopoledne si pro něj přijelo několik pánů v melancholicky šedých sakách a stejně šedé volze. Pan Vlach svého trumpetistu několik dní hledal, než ho našel ve vyšetřovací vazbě, a jen díky Vlachově diplomatickému umění se Jarda zase mohl vrátit ke svému pultu v jeho orchestru. (Všem čtenářům radím: Neodstraňujte odnikud žádné vlajky, mohlo by se pak s vámi něco stát, a Karel Vlach už vás nevysvobodí, protože zemřel v roce 1986…)

Když všichni tito skvělí muzikanti spustili pod Vlachovým vedením svůj slavný STARDUST (který byl tak slavný, že z něj autoři Majora Zemana dokonce udělali krycí jméno i krycí melodii československé seriálové agentky 007 Hanky Bízové, kterou hrála Regina Rázlová), dámy se přitulily k pánům, pánové přestali pomýšlet na práci (ti, co se na ten večer trhli, i na své rodiny) a začali se věnovat líbeznému snění:

O tom, jak Karel Vlach převezl všechny, kdo si mysleli, že je něco nad jeho síly, si povíme příští sobotu.

Vložil: Jaromír Janák