Jak jsme nadělovali a bylo nám naděleno. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Asociace nezávislých médií

Popisek: Tomáš Koloc při převzetí Krameriovy ceny

U nás na vesnici se dějí věci. Otevřelo se peklo a vysypalo na to naše nevelké katastrální území velkou hromadu rohatých. Je zvláštní, že nebe zůstalo němé a ukáplo jen pár okřídlených nesmělých jedinců. Ale nadělovalo se i mimo náš katastr. Den před Mikulášem jsem byl dotlačen jet do Prahy. Tomáš Koloc totiž přebíral Krameriovu cenu. Redakce je nadšena, já osobně vysekávám poklonu naší paní šéfredaktorce Aničce Vančové, že stále drží redakci živou a svobodnou. A to i přes mnohé odsudky a kopance, kterých se jí za to dostává.

Krameriova cena je pro média, která neslouží ničemu jinému, než boji za zachování důstojnosti médií jako takových. Neprodejných a nezaprodaných, médií, která neslouží servilně moci, která nemlčí o problémech, o nichž mainstreamová média mlčí tak nějak programově a po dohodě s mocnými. Informační dálnice, kterou i v té naší době lze nazvat informační tišinou. S pařezy po pokácené pluralitě, se zbytkovými pahýly svobody mluvit, kterou nahradilo programově řízené být a nebýt vidět, tedy být odsunut na periferii. A tam je ten úhelný kámen. Nemluvení o tématech. Krameriova cena je pro ty, kteří prostě mlčet neumí, i když se tím dostanou na černou listinu jakéhokoliv režimu. Protože mluví o lepší cestě. Nebo alespoň lepších botách, v kterých by se mělo jít.

A samozřejmě platí a nejspíš platit bude, že takoví remcalové budou vždycky davem neoblíbení. Mají často tendence křičet, že císař je nahý, a takoví většinou miláčky davů nejsou. A když po dlouhém čase davy postupného prozření začnou s posměchem skandovat, že císař je skutečně nahatý, remcal s brbláním odchází hledat dalšího naháče s modrou krví a jeho brblání – já to říkal – je odbývané ustrašeně posměšným – no jo, pořád. Dav si pak vyvolí dalšího císaře. A do nadšeného skandování jeho jména se ozve tak, tak hrozně předčasné, ale tak potřebné – ale vždyť je nahatý. V davu se sem tam někdo rozhlédne, na chvíli zapomene tleskat a rozhlíží se po okolí. Hledá toho remcala, aby mu výchovně nafackoval. Vždyť teď skandujeme, voláme sláva, dáváme své životy v plen dalšímu nudistovi. Ten remcal nejspíš bude mít Krameriovu cenu. Nebo ji brzy dostane.

Tomáš Koloc přesně takový je. Hledí do minulosti a vidí budoucnost. Vzácné, tak vzácné umění. Číst v minulosti věci příští a se srdcem naplněném sice platonickou, ale láskou (jako nejspíš všichni ocenění Krameriovou cenou), volá – proboha, tudy ne, tudy ne, budou padat hlavy, budou padat majestáty, padne kultura, padne obyčejný člověk, dáme si úplně zbytečně na držku. Následované po letech již tradičním – já to říkal.

Jak kdysi pravila Marina Cvetajevová, parafrázuji – básníkům by společnost měla po ránu chodit i zatopit v kamnech, takovou pro ni mají nedocenitelnou hodnotu. Dovolím si dodat – nejen básníkům, ale jmenovitě Tomáši Kolocovi rozhodně (já vím, má nejspíš ústřední topení napájené teplem domova z nějaké královéhradecké teplárny, ale to na smyslu snad nic nemění).

Tomáš Koloc, od středy nejen krásným člověkem, ale také držitelem Krameriovy ceny. Třikrát sláva mu a štěstí. Kořím se a klaním před tvou existencí, milý Tomáši, děkuju ti, že jsi. Vedle velikánů české a slovenské publicistiky, kultury a moudrosti, kteří byli oceněni stejnou cenou, ti to bude moc slušet.

Vložil: Štěpán Cháb