Dvě výpovědi z Národního divadla, odmítnutá Babička a jak důstojná matróna řádila s Hašlerem. Tajnosti slavných
06.12.2024
Foto: Národní filmový archiv - Lucernafilm
Popisek: Růžena Nasková jako starostlivá matka Anna Svojanová ve filmové komedii Hugo Haase z roku 1937 Kvočna
Doma o ni nikdo nestál, a tak nakonec vyrazila za stálým angažmá stovky kilometrů. A když si jí konečně všimli i v Praze, musela se dokonce soudit. (Pokračování ze středy 4. prosince)
Důstojnost se smyslem pro humor ruku v ruce. Tak lze charakterizovat nepřehlédnutelnou Růženu Naskovou, která velmi dbala na kulturu jevištní řeči a stala se mistryní v umění deklamace. Na jevišti i před kamerou vynikala jako představitelka moudrých, vyrovnaných zralých žen, režiséři v ní zkrátka viděli jen důstojné matróny, tetičky či babičky. Přesto občas vykoukl navenek i její nezničitelný smysl pro humor a mimo divadlo se uměla i pořádně odvázat.
Výpověď pro nadbytečnost
Hraní pro české publikum se Růžena nechtěla vzdát, takže se každé prázdniny se vracela z Lublaně do Čech a hostovala na menších pražských scénách. V roce 1907 konečně získala angažmá v právě dokončeném Vinohradském divadle a souběžně dál hostovala v holešovické Uranii. Tam konečně zaujala šéfa činohry Národního divadla Jaroslava Kvapila, jenž jí nabídl angažmá. Přijala, přestože ji kvůli tomu čekal soud s Vinohradským divadlem pro nedodržení smlouvy. V Národním divadle začínala jako host a současně se dál zdokonalovala pod vedením skvělé realistické herečky Marie Hübnerové. Po druhé sezoně, v níž hrála jen malé vedlejší role, dostala výpověď pro nadbytečnost, díky Kvapilovi byla ale její smlouva nakonec o rok prodloužena a konečně také mohla prokázat svůj talent. Přesto se dál hledala, takže ochotně střídala romantické dívky s patetickými stařenami.
Hašlerova šansoniérka
V roce 1910 se provdala za malíře, dekoratéra a ilustrátora Františka Xavera Naske, který ji namaloval v mnoha divadelních rolích a také pro ni navrhoval kostýmy. Nejprve se vzali na Staroměstské radnici a teprve o třicet let později ještě v kostele sv. Štěpána na Novém Městě pražském. Za první světové války Růžena dokonce občas vystupovala jako šansoniérka v slavné pražské restauraci U Medvídků na Pernštýně s legendárním písničkářem Karlem Hašlerem. A málokdo už dnes ví, že je autorkou kabaretních písní Svatební cesta a Ballada o smutné princezně a pancéři s trojím zámkem.
U pěti veverek:
Konečně před kamerou
Premiéru na stříbrném plátně si odbyla v roce 1915 jako bohémská malířka Sidonie po boku Karla Hašlera v krátkometrážní komedii Jaroslava Kvapila Ahasver. Od počátku dvacátých let se postupně přehrála ze svůdnic k charakternímu herectví, kvůli „zastaralému projevu“ jí přesto v sezóně 1927/28 zase hrozila výpověď. Nakonec angažmá uhájila a vyzrála v představitelku moudrých a rozšafných žen. Občas si odskočila ke komedii a za svoji carevnu Alžbětu ve hře Kateřina Veliká dostala v roce 1931 Státní cenu v oboru dramatického umění. Na další filmovou příležitost přesto čekala až do roku 1937, kdy ji Hugo Haas obsadil jako starostlivou matku Annu Svojanovou v komedii Kvočna. A pak už ji před kamerou čekaly jen důstojné matróny, tetičky či babičky. Kdo by neznal třeba její přísnou a staromódní babičku Růženu v komedii Miroslava Cikána Příklady táhnou.
Odmítnutá Babička
Už v roce 1939 se díky Otakaru Vávrovi stala její životní rolí Vilemína Balvínová v dramatu Kouzelný dům a díky jejímu výkonu jí František Čáp nabídl hlavní roli v připravovaném filmovém zpracování slavné Babičky Boženy Němcové. Růžena mu ale místo sebe doporučila kolegyni z Národního divadla Terezii Brzkovou, kterou pro film objevil Vávra teprve v roce 1939. Růžena se pak navždy zapsala do paměti publika například jako teta Berta v strašidelné komedii Martina Friče Tetička, paní Jandová ve filmu se zbožňovaným komikem Jindřichem Plachtou Karel a já, matka Satranová v na svou dobu technicky velmi náročném dramatu Tanečnice či hodinářka Betty Mráčková v komedii U pěti veverek. Před kamerou stanula naposledy v roce 1948 jako rozšafná farní hospodyně Růženka v dnes již téměř zapomenutém dramatu Léto, natočeném pode stejnojmenné divadelní hry Fráni Šrámka.
Odložená penze
Její další velkou láskou se stal vedle divadla rozhlas. Pro posluchače četla díla klasiků české literatury, přednášela verše, nejraději ale četla pohádky dětem, které milovala a velmi ráda pro ně i s nimi pracovala. Už v roce 1941 vydala knížku svých vzpomínek, nazvanou Jak šel život, a v roce 1947 knížku Malá kronika dnů 1934-1946. Po válce jí další působení v Národním divadle zkomplikovaly zdravotní problémy, přesto v roce 1947 oslavila čtyřicáté výročí na jevišti Národního divadla postavou Jiráskovy M. D. Rettigové a dostala titul Národní umělkyně. Pak už se ale musela divadla vzdát a v dubnu 1949 podal režisér Jindřich Honzl návrh na její penzionování. Nakonec k tomu sice nedošlo, přesto se už ale na jeviště nemohla vrátit a koncem srpna 1955 odešla oficiálně do důchodu. Mimořádná herečka Růžena Nasková, která mívala často problémy skloubit role se svým vzhledem, zemřela 17. června 1960 v Praze.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká divadelní encyklopedie, Encyklopedie Prahy 2, Česká televize, Český rozhlas, Národní filmový archiv, Jan Kopecký: Růžena Nasková, Růžena Nasková: Jak šel život)
Vložil: Adina Janovská