Z jedné strany ústav choromyslných, z druhé kostlivci aneb Jak se žilo v Americe za císaře pána. Tajnosti slavných
04.12.2024
Foto: Se svolením Národního divadla
Popisek: Růžena Nasková v prosinci 1920, jako Roxana v představení slavné hry francouzského dramatika Edmonda Rostanda Cyrano de Bergerac
Důstojná a spravedlivá, snadno si získávala respekt a úctu a vždy byla nepřehlédnutelná. Přispívala tomu i výška, která byla u ženy její generace opravdu mimořádná. Měřila totiž téměř 180 centimetrů, s nimiž měla celý život problém. Většinu kolegů totiž přerostla a i vedle těch vyšších působila mohutně.
Skvělá herečka a recitátorka, která se narodila před 140 lety, sice natočila jen třináct celovečerních filmů, přesto byla nepřehlédnutelná. Růžena Nasková sice byla napohled důstojná a majestátní, smysl pro humor jí ale rozhodně nechyběl, přestože vždy a všude vyčnívala. Milovníci filmů pro pamětníky si ji určitě vybaví jako tetu Bertu v strašidelné komedii Martina Friče Tetička či jako přísnou a konzervativní babičku Růženu Bártlovou v nestárnoucí komedii Příklady táhnou, kterou sice divocí, ale slušní a spolehliví studenti přimějí nejen ke změně názorů na mlado generaci, ale dokonce i ke změně životního stylu.
Neobvyklé dětství
Narodila se 28. listopadu 1884 na pražských Královských Vinohradech a dětství prožila v zahradním domku Michnova letohrádku zvaného Amerika, v prostředí, plném nevšedních zážitků. Z jedné strany ústav choromyslných, v němž prý obdivovala krásnou Viktorku, která se přivazovala za vlasy k mřížím a zpívala operní árie, z druhé patologický ústav, kde v létě sušili venku kostlivce. „Stávali nebo seděli si tam jako na besedě a já se jich nikdy nebála. Vypadali, že jsou šťastní a že se na mě dokonce smějí,“ napsala ve své knize vzpomínek Jak šel život. Nedaleko bylo také shromaždiště takzvaných šupáků, kteří pak byli posíláni „šupem“ zpět do rodných obcí. „Potulní muzikanti, cikáni, poběhlice s dětmi nesenými jako ranec v šátku na zádech, šlejfíři, žebráci, a dokonce tam jednou přenocovali dva vousatí řečtí mniši.“ A na nedalekém Bojišti měla partu kamarádů. „Nemohlo být krásnějšího dětství nad ono, jež jsem si žila v Americe!“
Utajený bouřlivák
Matka Josefa byla dcerou řeznického mistra z Chocerad, otec Josef Nosek už sice tehdy působil jako důstojný magistrátní úředník, správce a účetní dobytčího trhu (dnešního Karlova náměstí – pozn. autorky), v mládí byl ale vyhlášený bouřlivák, literát a spolupracovník Jana Nerudy, vůdčí osobnosti májovců, literární skupiny básníků a prozaiků druhé poloviny 19. století, která navazovala na odkaz Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena. Rodák z Vysokého nad Jizerou, které je výchozím bodem do Krkonoš, Jizerských hor i Českého ráje, zůstal celý život horalem a v jeho kraji trávily pravidelně prázdniny dcery Růžena i o třináct let starší Helena, pozdější spisovatelka Helena Malířová. U strýce, který byl nadšeným hudebníkem, a otcovy tety, pamětnice novoveských lidových her.
Příklady táhnou:
Zrozena pro manželství?
Obě dcery zdědily otcovy umělecké sklony a později nejraději tvořily pro děti a velmi je milovaly, přestože vlastní neměly. Přísný Josef byl ale zásadně proti. Do výběru literatury jim sice nezasahoval, dokonce jim povolil i výuku hudby a občas i návštěvu divadla. Jejich budoucnost ale viděl v manželství, nikoli v „neseriózním“ světě umění. A o jeho bouřlivém mládí neměly až do jeho smrti ani ponětí. „Tatínek sám o své minulosti nikdy nevyprávěl a z jeho úst, která se dovedla jen moudře a shovívavě usmívat, neboť hlasitě se smát jsme ho nikdy neslyšely, byla by zněla neuvěřitelně historie o divochu a bouřliváku.“ Sklon k napodobování a karikatuře projevovala Růžena už odmalička, zdědila ale i hudební talent. Učila se hrát na klavír, později i začala zpívat pod vedením profesorky konzervatoře Leontine von Dötscher.
Dívčí sen
Rodina pořádala pro přátele pravidelné hudební večírky, které doprovázela na klavír a zpívala písně populárních skladatelů. Noskovi měli předplacenou lóži v Národním divadle, chodili na představení do legendárního Kravína a do Pištěkovy arény, slavnostně otevřené 30. dubna 1893, která byla prvním stálým divadlem na pražských Královských Vinohradech. Růžena, tíhnoucí k umění a literatuře, se časem stala i pravidelnou návštěvnicí Společenského klubu Slavia a Dělnické akademie a stýkala se i se sestrou Helenou s anarchisticky orientovanými spisovateli. První herecké zkušenosti získávala s ochotníky, hraním a recitací v různých akademiích. Na profesionální scéně stanula poprvé v listopadu 1900 v Libni, o rok později vystoupila v Umělecké besedě. Herectví se ale mohla začít věnovat naplno až po otcově smrti.
Ostříhaná naivka
V sedmnácti letech ji spisovatelka Růžena Svobodová představila jako adeptku tehdejší nejslavnější herečce Haně Kvapilové, která ji ale upozornila, že pro herectví je příliš vysoká a nevýrazná, má slabý hlas a špatnou artikulaci. Růžena se ale nenechala odradit, začala chodit na hodiny k historicky první tragédce českého divadla Otilii Sklenářové-Malé a současně si své pokroky prověřovala v předměstských divadlech. Získat stálé angažmá na profesionální scéně se jí ale přesto nedařilo, a tak se nakonec v roce 1904 přihlásila do konkurzu slovinského divadla v Lublani. Díky fotografii s dlouhými vlasy byla přijata pro role naivek, do Lublaně už ale dorazila ostříhaná, takže zpočátku dostávala chlapecké role. Díky pěvecké průpravě dostala několikrát příležitost i v opeře, teprve ve třetí sezóně se ale dočkala významnější příležitosti.
Pokračování v pátek 6. prosince
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Národní divadlo, Česká divadelní encyklopedie, Encyklopedie Prahy 2, Česká televize, Český rozhlas, Národní filmový archiv, Jan Kopecký: Růžena Nasková, Růžena Nasková: Jak šel život)
Vložil: Adina Janovská