Tajemství nejen Ondřeje Havelky. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
30.11.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Smetanova Tajemství se ujal Ondřej Havelka, režisér s vynikajícím citem pro hudební divadlo, jevištní humor i vizuálně poutavý způsob vyprávění příběhu
Říkával se kdysi takový vtip. Eliška Krásnohorská dala Smetanovi Hubičku, a pak mu prozradila Tajemství. Dvě opery, dvě pěkná libreta Krásnohorské, na tehdejší dobu docela moderní a hratelná, což třeba Dvořák v některých svých operách neměl…
Potom Krásnohorská přidala Smetanovi ještě svou Violu a zlověstnou Čertovu stěnu. ČERTOVA STĚNA se mi zdá trošku nepovedená, ale zase, nejsem ten, kdo by to mohl soudit. Kromě toho ji Cimrmani ve filmu Nejistá sezóna vhodně využili ke kritice toho, jak už tehdy, v roce 1988 (!), mluvili špatně česky nejen Češi, ale i jejich média. Mluvím o scéně, v níž cimrmanolog Jaroslav Vozáb ve filmu píše slavný dopis do ČRo: „Jsem starý člověk. Až půjdu jednou přes most Karla do divadla Národa na STĚNU ČERTA, smířím se s tím, že jste zvítězili. Ale upozorňuji vás, že to bude vítězství Pyrrhy, dříve Pyrrhovo vítězství.“ (Jaroslav Vozáb, který zemřel přesně dva dny po premiéře filmu, naštěstí nezažil naši dobu, kdy by mladí, pokud by o opeře věděli, zaručeně chtěli jít na ČERTA STĚNU.)
No ale vraťme se k jednoslovnému Tajemství. Smetana je napsal jako komickou operu, a tak se díla chopil i režisér představení, které jsme minulou neděli viděli ze záznamu v České televizi. Legrace se tam režiséru Ondřeji Havelkovi (který kupodivu kromě herectví na DAMU vystudoval i operní režii na JAMU) zdálo málo, a tak trochu přitlačil na pilu ve stylu svých oblíbených swingových klipů. Někdy jsem se chechtal, až jsem slzel, někdy ale ne:
Sbor byl pěkně nalíčený ve stylu ochotnických představení, ale přesto v prvním jednání tvořící tradiční sborové „křoví v pozadí“, občas, stylizovaným krokem, lehce připomínajícím tanec svatého Víta, dělal legraci v operetním stylu, hodícím se spíše do řachandy Na tý louce zelený. Zpívali krásně, a ve chvílích, kdy je nikdo nenutil do zbytečné legrace, i pěkně hráli.
Režisérova snaha „být nad věcí“ i dále občas z představení trčela jako pověstná sláma z bot. Třeba při překrásném lyrickém zpěvu Blaženky a Vítka si to nádherná Smetanova hudba, plná citu, nezasloužila, anebo když krásně zpíval nestárnoucí Aleš Briscein (který by při trošce snahy mohl být otcem Adama Plachetky, jemuž hrál syna), mi to pitvoření vadilo. Zvlášť když jsem si představil, jak při milostném vzplanutí musel překážet Vítkovi roh (hudební nástroj), zavěšený vpředu pod pasem. Paní Kurucová, v představení panna Róza, moje tajná láska, byla skvělá, i když vím, že Kateřina Jalovcová roli také umí.
Blaženku zpívala Jana Sibera. Dříve (když jí ještě nevadilo přechýlené příjmení) se jmenovala Markvartová. Je dcerou výborného tenoristy, který v Národním divadle léta zpíval. Přišlo mi líto, že jí nebylo příliš rozumět, jinak by známá (mezi operáky interně nazývaná menstruační) árie „Tak mi to přišlo, tak mi to trvá“ vyzněla ještě lépe. Líbil se mi i Martin Šrejma, konečně jsem slyšel roli Skřivánka, která se občas přiděluje formálně zasloužilým a národním pěvcům, krásně zazpívanou. I Franta Zahradníček, jistota všech představení, byl jako obvykle výborný.
A ještě něco mám na srdci, a napíšu to teď, na konci, aby si to každý fajnšmekr, co dočetl až sem, přečetl:
Adam Plachetka byl tak skvělý, že to bylo jako sen. Mnozí ho už odepisovali, ale kdepak, je to pěvec světové třídy a snad se na mne nikdo z také skvělých ostatních účinkujících nebude zlobit, bylo to znát. A až zhubne aspoň třicet kilo, nebo, abych nebyl zlý, tak dvacet, stane se opět idolem všech roztoužených srdéček svých obdivovatelek. Navíc nebude muset mít strach, že v závěru opery (k všeobecnému úleku a nakonec radosti a veselí), celý ušmudlaný honbou za pokladem, neproleze dvířky od kamen.
Nesmím zapomenout zmínit, že dirigoval spolehlivě přesný Robert Jindra, a i díky němu to přes mé výhrady bylo moc pěkné představení, na které (na rozdíl od mnoha jiných) můžete bez obav vzít i své děti. Budou se bavit a alespoň po dobu tohoto představení přestanou vytřeštěně zírat do mobilních telefonů. Zjistí, že na světě existuje i jiná krása, než ta vycucaná z virtuální reality.
Vložil: Jaromír Janák