Jaký je rozdíl mezi baletkou klasickou a muzikálovou. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
23.11.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Baletní střevíčky a nožky baletek v nich
Choreograf není přístroj, zapisující choré, ani záznamník sborových zpěvů, jak by si zas mohli myslet ti, co znají slovo chór. Je to název profese, které se věnují obzvlášť odvážní hazardéři, hazardérky, případně, podle současných trendů, i ti jaksi něco mezi…
V lepším případě jsou choreografové bývalí tanečníci a tanečnice, v horším absolventi podivných kurzů na umělecké vysoké škole, kteří, pokud se jim podaří uchytit u divadla, produkují Labutí jezero, ve kterém Odetta přijíždí na elektrické koloběžce a labutě jsou oblečeny do dresů, připomínajících pestrobarevné prapory sportovních vlajkonošů.
Abych dlouho nenapínal, zveřejním svou interní divadelnickou definici činnosti pracovníka v tomto oboru: Choreograf je odborník, kterého si režisér zavolá, když zjistí, že s lidmi, kterými si zbytečně zaplnil jeviště, neví co dělat, a má pocit, že by se měli nějak hýbat.
Máte pocit, že je to spíš můj aforismus? Zdaleka ne.
Kdysi na Fidlovačce, v dobách, kdy se jí říkalo Hudební divadlo v Nuslích a kdy patřila, aby se to (ne)pletlo, k Hudebnímu divadlu v Karlíně, geniální režisér, pod jehož důstojnost bylo pamatovat si naše jména, nám přidělil čísla, kterými nás oslovoval a vyvolával na jeviště. My jsme si samozřejmě čísla nezapamatovali a režisér nezapsal, a tak se stalo, že na jevišti vznikl veliký chumel lidí, do kterého se navíc z provaziště (to je prostor nad jevištěm, kde by podle názoru diváků měl být strop, ale my od divadla víme, že tam jsou zavěšené kulisy, které se o přestávkách při přestavbách spouštějí dolů, případně při představeních padají hercům na hlavu) čas od času spustil na provaze technikář, který v té komedii statoval a o svém čísle neměl ani tušení.
A to je chvíle, kdy režisér, vědom si své geniality a blbosti ostatních, vyskočí od svého pultíku v hledišti, odkud sleduje taškařici, kterou vytvořil, vyskočí a zařve: „Dost! Přiveďte choreografa!“
Za okamžik přijde choreograf. V obličeji má výraz „to je dost, že tě to napadlo“, postaví se na kraj jeviště, rozhlédne se, zamyslí, a pak zmateným umělcům řekne: „Vy tady zůstaňte, vy běžte támhle a vy na druhou stranu.“ Pak si (v místě, kde se nesmí kouřit) zapálí cigaretu, usměje se na režiséra, ten získá zpět své sebevědomí a souboru doporučí: Takhle si to pamatujte, a když to nepůjde, uděláme zkoušku na baleťáku.“
Ono to potom jde, protože baleťák (neplést se členem baletu) je baletní sál, postrach herců, kteří tam pak od brzkého rána tráví dlouhé hodiny přecházením z místa na místo, aby tuto činnost po prohlášení choreografa „tak ještě jednou“ opakovali až do konce osmihodinové zkoušky ve 14 hodin.
Pokud choreograf nezachraňuje situaci na jevišti, tak kromě pití kávy v divadelním klubu trápí baletky, aby, jak ony tomu říkají, správně „kydaly batmány“ a neflákaly se po šatnách, ale vykopávaly své krásné nohy co nejvíce vzhůru, hlavně pokud ty nohy nemají zas tak krásné, ale spíš do O. Ale to mívají většinou klasické baletky, ne ty naše operetní a muzikálové z Karlína. Říká se jim „óčky“ a klasikářky s nimi chodí i na ulici s chaplinovskými špičkami od sebe, čemuž ortopedi říkají „vytočené nohy“. S touhle poruchou totiž i ucházející nohy vypadají trochu paťaté, podle čehož snadno poznáte baletku i na ulici v hubertusu – a to nemusí mít ani hlavní znak baletky, vlasy stažené dozadu drdůlkem.
U nás v Karlíně dlouhá léta působil skvělý choreograf Fricek Fusseger, napůl Němec, napůl Čech, narozený v Bratislavě. Kromě krásných choreografií se proslavil i nechtěným výpadem proti tehdejšímu establishmentu, když při generálce muzikálu Kankán, kde vystupovali i skřítci a lehké děvy, ale kterou navštívila i delegace z MV KSČ, zavolal, nespokojen s výkonem souboru, do divadelního rozhlasu svou německou češtinou: „Trpaslyky a kurvy na sál!“, čímž zmátl delegaci, která se domnívala, že to pro ni znamená pozvání na recepci.
V šedomodrém nočním svitu tančily skřítky klasické baletky, kterým šla nejlépe tančit umírající labuť v Čajkovského slavném baletu, a ty lehké děvy pro změnu ztvárňovaly naše krásné dlouhonohé baletky se všemi proporcemi na svých místech, aby pánové v hledišti měli na co koukat a říkali si, aby manželky neslyšely: „Panebože, to by bylo!“
Jenže Fricek v divadle potom už dlouho nevydržel, a nejen proto, že zmíněná delegace po jeho hlášení vyrazila do divadelního klubu, kde místo vybraných lahůdek narazila jen na skupinu kulisáků, pospávajících po celonoční světelné zkoušce. Hladoví funkcionáři definitivně shledali, že napůl německý choreograf už nemůže přinést nic nového a je ho třeba vystřídat.
Shodou okolností tím, kdo choreografa rodem Němce vystřídal, byl Jiří Němeček, šéf baletu Národního divadla, národní umělec, který ovšem řekl něco, co ani národní umělci v té době říkat nesměli, načež ho z Národního na vlastní žádost uvolnili (vyhodili).
Do Karlína nastoupil s představou vybudování klasického baletního souboru, asi takového, jaký si v Paříži vybudoval absolvent baletu na pražské střední konzervatoři a AMU Norodom Sihamoni:
Jak by to bylo krásné, myslel si národní umělec z Národního divadla. Chtěl začít Bachčisarajskou fontánou, pokračoval by baletem Gajané, který by nazkoušel tak, aby se mu chlapci při slavném šavlovém tanci nezranili, a na Vánoce by okouzlil děti Louskáčkem.
Ta představa našeho nového choreografa brzy přešla.
Ráno, když přišel do baletního sálu, očekával rozcvičující se dívky v propocených trikotech, s nohama zabalenýma do igelitových pytlíků, což dělají klasické baletky, aby jim netloustly nohy a zachovaly si svěží podobu vyhládlých vězenkyň nacistických káznic. Místo toho seděla dámská část našeho baletu pohodlně opřena o žíněnku, některé dívky doplétaly rukávy téměř dokončeného svetru, jiné si lakovaly nehty, poškozené o skleničku při noční návštěvě vinárny, a další podřimovaly.
„Domníval jsem se, že se budete rozcvičovat, do klasického baletu se to velmi hodí,“ prohlásil roztřeseným hlasem národní umělec.
„My na klasiku moc nejsme, my musíme na jevišti spíš dobře vypadat,“ kontrovala vedoucí baletu, která měla vedle klubka angorské vlny už skoro dopitou startovací dvojku červeného vína.
Národní umělec odhodil svůj sen o uvádění celovečerních baletů až za Karlínský viadukt.
Zanedlouho se naštěstí uvolnilo místo šéfa baletu v Brně, kde své klasické umělecké sny uskutečnit mohl, protože tam byl obklopen třicetikilovými klasickými tanečnicemi a jejich praskajícími klouby. Načež pánové z Brna začali houfně dojíždět do pražského Karlína, kde jsme měli baletky krev a mlíko. A protože s nimi neměl kdo pracovat, jako v pohádce se ke svým „cholkám a chochům“ zanedlouho vrátil milovaný Fricek, Bedřich Fusseger (1918-1998), choreograf ostřílený revuálními divadly v Berlíně i ve Vídni.
A v Karlíně nám zase začaly překrásné dny...
Pomocný zdroj: Tanecniaktuality.cz
Vložil: Jaromír Janák