Dnes již pozapomenutý symbol - Lidice. Pořád vhání slzy do očí. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
16.11.2024
Foto: Wikimedia Commons / Autor: Michal Ritter – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0
Popisek: Pomník dětských obětí války u Památníku Lidice
Mám dojem, že někteří z nás, co spolu publikujeme v Krajských listech, jsme nějak zvláštně osudově spojení…
Minimálně jsem spojen já s kolegou Tomášem Kolocem. On v pondělí psal o tom, že Turecko má dodnes své Ležáky a Lidice – a já v Lidicích byl…
Lidice. Česká obec, která je v některých částech světa slavnější než Praha. To jsem se o Lidicích taky nedávno dozvěděl od svého zmíněného kolegy. Za španělské občanské války poslal Adolf Hitler přes Pyreneje elitní bombardovací letku Luftwaffe, která ve Španělsku (tak jako později u nás vypalovala vesnice, kde lidi pomáhali partyzánům) vybombardovala řadu vesnic protifrancovských antifašistických bojovníků, v čele s baskickou vesnicí Gernika-Lumo, kterou dřív, než uplynul rok, proslavil obraz Pabla Picassa Guernica – a taky hra Karla Čapka Matka, která byla zakončena rozhlasovou zprávou o vybombardování španělské vesnice. Zejména španělsky a portugalsky mluvící svět, plný emigrantů z Frankova fašistického Španělska a Salazarova Portugalska, na Čapkovu hru, proti níž tehdy ostře protestoval německý tisk, nikdy nezapomněl, stejně jako nezapomněl na pomoc světových interbrigadistů v čele s Čechoslováky, jako byli MUDr. František Kriegl nebo zuřivý reportér Egon Ervín Kisch. Takže když o pět let později Hitler podobným způsobem jako Guernicu srovnal se zemí jednu vesnici na Kladensku, byla jménem LIDICE (kromě jednoho města v USA a později i v Izraeli) pojmenována města v Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii a toto slovo, podobné tamním jménům Candice či Felice, se ve Střední a Jižní Americe stalo i ženským jménem, které nese například kubánská sochařka Lidice Gonzáles Blanco nebo moje ekvádorská kolegyně, operní zpěvačka Lídice Róbinson, sólistka Státní opery v Buenos Aires...
Za našeho mládí, kdy se o zločinech nacismu mluvilo nějak víc než dnes, byly Lidice pojem i u nás. Bohužel pojem devalvovaný různými soudružkami Anežkami Hodinovými-Spurnými a Gustami Fučíkovými, které si v padesátých letech účastí na všelidových lidických demonstracích upevňovaly kariéru. Pro politika, kynoucího v bezpečném závětří, je tragédie za všech režimů výnosný podnik.
Proto se mně do Lidic nikdy moc nechtělo. Alespoň ne samotnému. Jenže kamarádi, když jsem je zval na výlet zrovna do Lidic, říkali, že jsem se zbláznil, a nepomohly ani kamarádky, které jinak mé výstřední nápady tolerovaly.
Až teď po letech, v manželství…
„Když chceš někam na výlet, tak pojeď do Lidic. Je to kousek a je hezky,“ navrhl jsem manželce. Čekal jsem ze zvyku zuřivý odpor, ale kupodivu žádný nenastal. Vyrazili jsme.
Do Lidic se jede jako na Kladno, kousek před ním ale odbočíte směrem, kde prodávají buřty a zmrzlinu. U toho pohledu se mi ulevilo. Výlet jako každý jiný, řekl jsem si. I tady se žije.
Brzy mne to ale přešlo.
Hned za vstupní branou bylo muzeum. „Jen tam nakouknem, a pak se půjdeme projít,“ navrhl jsem. Koupili jsme si lístky a vešli do strohé betonové budovy.
Velký prostor byl rozdělen hrubými betonovými stěnami a hned na začátku, jak vejdete, je na jedné stěně řada fotek lidických dětí. Tehdy ještě nic netušících. S panem učitelem a s panem farářem. (S tím, co v Lidicích TEHDY už nemusel být, protože už byl vlastně v důchodu, a taky jediný z obce dostal možnost odejít, ale nevyužil ji.) Pod fotkami byla jména.
Asi tam byl špatný vzduch. Začal se mi stahovat krk a suchem jsem nemohl polknout. Také jsem měl nějak divně zamlžené brejle. Vidíte, teď, když o tom píšu, se to zase vrací.
Ty děti odvezly německé jednotky 192 tátům a starším bráchům, které předtím zabili (zavražděni byli všichni „muži“ nad 15 let, a dokonce i jeden čtrnáctiletý), a 196 matkám a babičkám, které byly ve stejné době odvezeny do lágrů. Sedm dětí, kterým bylo méně než rok, dali do sirotčince, dalších deset starších, které byly uznány „rasově perspektivními“, bylo dáno do německých rodin a zbývajících 81 dětí bylo o dva týdny později odvezeno do koncentráku, kde většinu z nich týž den naložili do náklaďáků, kouř z výfuku zavedli do utěsněné korby – a tak je zabili. Byl mezi nimi i bratranec herce Petra Kostky. Kdybych se narodil o čtyři roky dřív a o pár kilometrů dál, mohl jsem být mezi nimi třeba i já.
Viděl jsem dopisy, kde děti neumělým písmem psaly mrtvým rodičům, jak se jim stýská, a prosily, aby jim poslali třeba jen kůrky chleba a něco teplého na sebe.
Nacistická důkladnost byla neúprosná. Aby mohly být Lidice vymazány z mapy, vypáleny a vyhozeny do povětří, byly všechny lidické stavby zničeny, všechny stromy byly pokáceny, rybník zavezen a pramen potoka, který ho napájel, byl vyhozen do povětří. Ota Pavel, který s maminkou (jeho židovský otec a bratři byli tehdy taky v koncentrácích) prožil dětství v sousedním Buštěhradě, vzpomínal, že když voda v potoce z Lidic přestala téct, namísto do školy šel „proti proudu“ vyschlým korytem, dokud ho na hranicích Lidic nevrátila zpět německá policie.
To celé o dva týdny později nacisti zopakovali u Pardubic v obci Ležáky. A o tři roky později na Valašsku v obci Ploština. Na Slovensku hned v několika vesnicích. A v mnoha obcích po celé Evropě. V Bělorusku bylo takových obcí nejvíc. Celkem kolem 5000. Za ně za všechny svět symbolicky oplakal Lidice.
Z Lidic přežili jen tři muži. Jeden z nich, protože byl v té době ve vězení za vraždu (zatímco ti, co nespáchali nic, museli umřít!), a dva místní občané, kteří byli v té době členy československé zahraniční armády. Ty si nacisti vzali jako záminku, proč po Heydrichově smrti vyhladili právě Lidice.
Žen z Lidic přežilo válku 136. Většina z nich měla děti. Těch se ale podařilo vypátrat jen sedmnáct. Řada přeživších žen a dětí se už do nových Lidic, které byly postaveny o něco dál ze sbírek lidí z celého světa, nevrátila. A většina dětí, které se ke svým matkám po válce vrátily, se s nimi nikdy nesžila, protože některé z nich, vychovávané Němci, si své původní rodiče ani nepamatovaly. Taky se těžce učily češtině a jinému, „neněmeckému“ stylu života.
Vyšli jsme ven, prošli jsme pěkným růžovým sadem. Paní zahradnice dala mojí manželce ustřiženou růži. Došli jsme až k sousoší. Před ním se vesele fotili turisté a ty děti, ty jim dělaly pozadí. Pak jsme přešli potůček a dívali se na krásnou krajinu. Stál tam kříž s trnovou korunou.
Když se stmívalo, uviděli jsme obrázek, který mi přišel z nějakého mého snu. Místní skauti položili na všechna místa, kde měly neexistující domy vchody a okna, svíčky. Jako by někdejší Lidice chtěly připomenout stovky usednuvších světlušek...
Bylo ticho. Ticho až divné. Chvilku jsem poslouchal a najednou jsem snad slyšel cinkání zvonců krav, které se vracely z pastvy, veselé volání dětí a zvuk varhan z kostela.
„Slyšelas to taky?“ zeptal jsem se manželky.
Udiveně se ke mně otočila.
„Ty jsi něco slyšel? Já ne. Já myslím na ty děti,“ řekla a podívala se na mne ubrečenýma očima.
Vložil: Jaromír Janák