Poslední rytíř velkolepé éry aneb Kdy chlapi nebrečí a nechtějí ponožky. Tajnosti slavných
15.11.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Radovan Lukavský v hlavní roli v detektivní komedii režiséra Štěpána Skalského z roku 1971 Touha Sherlocka Holmese, v níž rozehrál opravdový herecký koncert s Václavem Voskou coby doktorem Watsonem
Inteligentní a vzdělaný gentleman s mimořádně vyvinutým smyslem pro mravnost, chlap s velkorysým srdcem, jeho příjmení se stalo v uměleckých kruzích právem synonymem dokonalosti. Do rakve si přál láhev dobrého vína a smuteční hosté se směli zúčastnit posledního rozloučení jedině v bílém. (Pokračování ze středy 13. listopadu)
Snil o velké rodině, nakonec se Radovan Lukavský dočkal jen jediného syna Ondřeje. Když byla jeho manželka Ludmila podruhé těhotná, musela kvůli vážným komplikacím podstoupit interrupci, a pak u ní lékaři diagnostikovali rakovinu. Po ozařování agresívního nádoru už další dítě mít nemohla, rakovinu ale přežila, přestože jí lékaři předpovídali jen pár týdnů života. „Modlil jsem se, prosil jsem za záchranu. Tehdy, kdykoliv jsem šel kolem kostela, tak jsem se tam stavil. Jednou při bohoslužbě jsem najednou pocítil intenzivní ubezpečení, že Ludmila bude žít,“ prozradil v knížce pamětí Rozhovory s dědečkem, které zaznamenala vnučka Klára. „Také Ludmila vzala tu svou věc do svých rukou. Jednou jsme už večer leželi a ona se mi najednou tak svěřila – víš co? Já jsem se rozhodla, že budu žít. Já už se ničeho nebojím. Operovali ji, ozařovali. Chodila na kontroly. Nejprve každý měsíc, potom jednou za dva měsíce… Řekli, že to je neuvěřitelný, že se z toho dostala.“
Nejlepší Hamlet
Štíhlá, vysoká postava, ostře řezaná tvář s rýhami u úst a pevný pohled se staly základem jeho mužného hereckého projevu, díky Stanislavského metodě se stal skvělým představitelem moderního mužného herectví s neokázalostí, určitostí, úsporností i sdělností. Legendární ruský herec, režisér a pedagog Konstantin S. Stanislavskij nahradil okázalé patetické herectví projevem, založeným na práci s hlasem, úsporným pohybem a mimikou. Důraz kladl především na psychologii a souznění herce s postavou. V USA ji zpopularizovaly Group Theater a newyorské Actor's Studio, v kterém hrál například Marlon Brando, u nás právě Radovan Lukavský. V roce 1950 přešel do souboru Městských divadel pražských a od 1. listopadu 1957 hrál až do smrti v pražském Národním divadle. Od komických postav se postupně propracovával přes romantické mladíky po velké dramatické hrdiny, vyznačující se znělým hlasem, úspornými jasnými gesty i smysluplnou prací s rekvizitami. Jeho životní rolí se stal na jevišti Národního divadla díky svéráznému pojetí Shakespearův Hamlet, o němž odborníci říkají, že byl nejlepším Hamletem v historii našeho divadla.
Padouch i hrdina
Před filmovou kamerou začínal v roce 1946, jako unterscharführer ve válečném dramatu režiséra Václava Wassermana Nadlidé a jako velitel popravčí čety v Čápově dramatu z doby heydrichiády Muži bez křídel. Zahrál si v Němé barikádě, Bílé tmě či Revolučním roku 1848, první větší příležitost mu ale nabídl až v roce 1951 Václav Krška, jenž ho obsadil jako dramatika Ladislava Stroupežnického v historickém životopisném dramatu Mikoláš Aleš. Hrál nacisty i ušlechtilé hrdiny, z nichž je nejvýraznější nebojácný profesor Vondráček v slavném filmu o zradě, kolaboraci a morální odpovědnosti Vyšší princip, který natočil v roce 1960 Jiří Krejčík podle stejnojmenné povídky Jana Drdy. Menších či významnějších filmových i televizních postav najdeme v jeho filmografii více než dvě stovky. Velmi početní jsou v ní pohraničníci, kriminalisté, vyšetřovatelé, pracovníci rozvědky a armádní důstojníci ve válečných, dobrodružných, detektivních a špionážních filmech, nejznámější z nich je právě poručík SNB Václav Kot v dobrodružné kriminálce Karla Kachyni z roku 1959 Král Šumavy.
Cesta řeky k moři:
Bible pro malé i velké
Nevyhýbal se ani komediím, mimo jiné si zahrál i hlavní roli v detektivní komedii z roku 1971 Touha Sherlocka Holmese. Další jeho doménou byly postavy, procházející složitým duševním vývojem, a zahrál si i ve dvou sci-fi filmech, obyvatele Modré planety Adama v Muži z prvního století a zástupce velitele vesmírné lodi v Ikarii XB 1. Velmi často hrál příslušníky inteligence, od inženýrů přes profesory či lékaře po soudce, nezdráhal se ale přijmout role ani v pohádkách, například krále v Třech zlatých vlasech děda Vševěda či krále všech moří v Malé mořské víle Karla Kachyni z roku 1976. Jeho mimořádný vztah k poezii a recitační talent významně využila televize v populární sérii Nedělní chvilka poezie, která byla natáčena s nejlepšími umělci od roku 1968 a od roku 1981 byla vysílána pod názvem Chvilka poezie až do roku 1992. Spolupracoval také s dabingem, načítal komentáře a často přebíral roli vypravěče v pozadí. Jeho monology a četby vycházely na gramodeskách a CD, asi nejznámější je jeho sugestivní četba sedmnácti biblických příběhů pro projekt Bible pro malé i velké.
Oblíbený kantor
Hned po válce odstartoval i pedagogickou kariéru, v letech 1945-1947 byl asistentem Jiřího Plachého na konzervatoři, pak až do roku 1961 samostatně učil, a dokonce sestavil osnovy pro obor herectví na DAMU. V letech 1950-1958 a 1964 až do smrti působil jako odborný asistent, pedagog a nakonec profesor herectví na FAMU a pražské konzervatoři. Napsal i teoretické spisy Monolog o herectví (1963), Hamlet, pracovní deník (1965), Stanislavského metoda herecké práce (1978) a Být nebo nebýt: monology o herectví (1981). Během kariéry mu byla udělena řada titulů, od Zasloužilého umělce přes Cenu Víta Nejedlého a Zasloužilého člena Národního divadla po Křišťálovou růži. V roce 1995 převzal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře a o pět let později od prezidenta Havla Medaili Za zásluhy.
Těžká loučení
V roce 2005 musel zvládnout první opravu těžkou zkoušku, když ho navždy opustila manželka Ludmila. O dva roky později ale bylo ještě mnohem hůř, když mu jeho jediný syn Ondřej, kterému bylo teprve 48 let, náhle zemřel v náruči na infarkt. Není divu, že se po tak tragickém zážitku zhroutil a pomalu začal odcházet před očima. V Národním divadle sice ještě zkoušel klasickou Molièrovu komedii z roku 1665 Don Juan, premiéry už se ale nedožil. Poslední tři týdny života strávil Radovan Lukavský v nemocnici s těžkým zápalem plic, zemřel 10. března 2008 na selhání srdce v pražské Nemocnici na Královských Vinohradech. Do rakve si přál láhev dobrého vína a při posledním rozloučení chtěl mít všechny oblečené jedině v bílém. Jeho jméno se stalo v našem divadle a filmu symbolem dokonalosti a oborníci říkávají, že byl posledním skutečným hercem své generace neboli staré gardy. „Radovan Lukavský byl posledním velkým hercem, a vlastně i posledním rytířem, jedné skvělé éry českého divadla,“ řekl Václav Postránecký v projevu při posledním rozloučení a jeho vnučka Klára v Rozhovorech s dědečkem dodala: „Přestože musel trpět, neztratil vůbec smysl pro humor. Děda byl chlap a chlapi na smrtelné posteli nebrečí a nechtějí ponožky.“
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, 4H aneb Hovory o herectví v hotelu Hoffmeister: Radovan Lukavský, dotyk.cz, Klára Lukavská: Rozhovory s dědečkem)
Vložil: Adina Janovská