Bez peněz k jezuitům nelez, Vlasta Burian záchranářem a dvě školy levou zadní. Tajnosti slavných
13.11.2024
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Čerstvý čtyřicátník Radovan Lukavský jako poručík SNB Václav Kot v dramatu Karla Kachyni Král Šumavy
Charismatický krasavec na lovu krále Šumavy. Přestože už měl tehdy na kontě více než tři desítky filmů, velkou popularitu mu vyneslo Kachyňovo nestárnoucí drama. A režisér i celý štáb tehdy odvedli skvělou práci. Mistrovská kamera, dokonale zvládnutá dusná atmosféra příběhu bez jediného hesla či náznaku agitace i skvělá hudba proměnily jeho velitele SNB v statečného hrdinu napínavého dobrodružství.
Lezavé mlhy, smrtelně nebezpečná blata, souboj hrdinů v uniformě s narušiteli hranic… Když bylo dobrodružné drama režiséra Karla Kachyni z roku 1959 Král Šumavy uvedeno do kin, vzápětí si ho nenechaly ujít čtyři miliony diváků. Téma kontroverzní, hrdinské činy také, přesto se film dál vrací na obrazovky a na nezájem si rozhodně stěžovat nemůže. Leccos v něm bylo smyšlené či upravené. Například sudetský Němec Kilian Franz Nowotny, opravdu znal na Šumavě snad každý centimetr a už před druhou světovou válkou pašoval před hranici kdeco. Po roce 1946 byl odsunut do Bavorska a po únorovém převratu začal převádět lidí, prchající před novým režimem, přes „zelenou hranici“. K přestřelce mezi Nowotnym a příslušníky SNB opravdu v roce 1950 došlo, byl ale pouze postřelen, díky znalosti terénu unikl a zemřel v bavorském Waldkirchenu až v roce 1977. Králů Šumavy bylo ale víc, StB tak prostě říkala převaděčům. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let ještě nehlídala státní hranici armáda, ale policisté. A právě postavu velitele, plukovníka Václava Kota, zápasícího s nedostatkem mužstva i výzbroje, svěřil Kachyňa Radovanu Lukavskému.
Jak to bylo s Hamletem
Obletovaný krasavec, který se s léty proměnil v mimořádně charismatického muže, vyrostl v excelentního mistra velkého dramatu a stal se jedním z nejlepších a nejznámějších vypravěčů a recitátorů poezie. Na jevišti exceloval například v Obchodníku s deštěm či v Shakespearově Hamletovi, o němž sní snad úplně každý adept už od prvních hereckých krůčků. Lukavský říkával, že ho v roce 1959 vyfoukl na poslední chvíli neméně slavnému kolegovi Karlu Högerovi. Některé prameny ale uvádějí, že Höger tehdy v očích kolegů „spáchal“ neuvěřitelný hřích, protože nabídku odmítl s tím, že hrát Hamleta znamená přijít k hotovému. A on potřebuje hrát takové hrdiny, s nimiž by mohl zrát a růst. Pak tedy Hamleta dostal Lukavský, který to viděl jinak. „V Hamletovi nejde o dilema života a smrti, ale o bytí a nebytí – a to je dost velký rozdíl. Shakespeare asi věděl, proč Hamletova otázka zní: Být, či nebýt?, a ne Žít, nebo nežít?, prohlásil v knize Marcely Kašpárkové Deset vyznání.
Bez peněz k jezuitům nelez
Narodil se 1. listopadu 1919 do hluboce věřící rodiny pražského truhlářského mistra Rudolfa Lukavského, pocházejícího ze Stodu, a bývalé služky Marie, která vášnivě hrála divadlo s ochotníky. Hluboce věřící katolička syna vodila od útlého dětství do kostela, kde se mu moc líbilo. Rád ministroval, ochotně také pomáhal při pracích v zahradě nedalekého kláštera anglických panen a jedna z tamních sester zřejmě sehrála hlavní roli v jeho rozhodnutí stát se knězem. „V mém životě víra v Boha, řekl bych skoro od narození, znamenala možnost života vůbec. Protože bez víry v Boha nevím, jak by se vůbec dalo žít,“ prohlásil v rozhovoru pro server Víra.cz. Studovat začal na arcibiskupském gymnáziu v Bubenči, řízeném jezuity. Byl cílevědomý a pilný student a vynikal i ve sportu, dokonce hrál závodně basketbal. Po pěti letech ale musel ze školy odejít, protože rodiče nezvládli platit internát. Nakonec odmaturoval v roce 1938 na reálném gymnáziu v Českém Brodě, a pak byl přijat je studiu češtiny a francouzštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Král Šumavy:
Maminčino zoufalství
V posluchárnách ale nakonec prožil jen pár týdnů, protože už 17. listopadu 1939 byly české vysoké školy uzavřeny nacistickými úřady. Radovanovi hrozilo totální nasazení v Německu, takže se raději dobrovolně přihlásil jako traťový dělník. Velmi brzy ale předvedl, že je ho pro údržbu kolejí a posunování vagónů škoda, a nakonec pracoval dva roky jako telegrafista na nádraží v Pečkách. Už tenkrát snil o herectví, takže se v roce 1941 přihlásil bez vědomí rodičů na konzervatoř. Byl přijat a o rok později už hrál pod pseudonymem Karel Janota v pražském divadle Větrník, založeném režisérem Josefem Šmídou. Svým rozhodnutím ale těžce zranil duši maminky, která navzdory své lásce k divadlu a zkušenostem s ochotníky nepovažovala herectví za povolání, zajišťující jistou obživu. A později vzpomínal, že i profesoři byli ohromení tím, že se dobrovolně vzdá stálého zaměstnání se sociálními jistotami a slušnou penzí.
Burian záchranářem
Totálnímu nasazení v Německu se nakonec stejně nevyhnul. V druhém ročníku byl poslán do Německa, kde se vyučil ve válečném průmyslu strojním zámečníkem, pak ale do jeho života rázně zasáhl Vlasta Burian. Poté co se jeho dosavadní divadelní partner Jaroslav Marvan rozhodl v roce 1943 přijmout nabídku angažmá v Divadle na Vinohradech, vyžádal si na doporučení divadelního pedagoga Miroslava Hallera Lukavského návrat. „Vlasta Burian tehdy s humorem sobě vlastním napsal žádost na Arbeitsamt, že žádá o okamžité uvolnění herce Radovana Lukavského, kterého nezbytně potřebuje jako náhradu za odcházejícího Jaroslava Marvana,“ vzpomínal v dokumentu 4H aneb Hovory o herectví v hotelu Hoffmeister. Burianovo jméno mělo v Německu díky úspěchu meziválečné komedie C. a k. polní maršálek zvuk, takže události nabraly rychlý spád. „Když jsem přišel na Arbeitsamt, tak mne ve vrátnici už čekali a poslali za šéfem do třetího patra. Byla to pro ně obrovská událost, že mohli Vlastovi Burianovi posloužit a poskytnout mu herce.“
Dvě školy za dva roky
Do Burianova divadla oficiálně nastoupil 1. července 1944, už v září ale nacisté všechna česká divadla uzavřeli, takže pak pracoval jako dělník. Po osvobození se co nejrychleji vrátil ke studiu na Filozofické fakultě i konzervatoři a obě školy v letech 1946 a 1947 úspěšně dokončil. Současně spoluzakládal s režisérem Jiřím Frejkou studentskou divadelní scénu DISK a v roce 1946 přijal jeho nabídku stálého angažmá v souboru Divadla na Vinohradech. V té době se také oženil. O sedm let mladší Ludmilu poznal během studia na konzervatoři, její sestra byla jeho spolužačkou. Původně studovala orientalistiku, po narození syna Ondřeje se v roce 1949 vzdala ambicí a věnovala se pouze péči o rodinu.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, 4H aneb Hovory o herectví v hotelu Hoffmeister: Radovan Lukavský, dotyk.cz, vira.cz, Klára Lukavská: Rozhovory s dědečkem, Marcela Kašpárková: Deset vyznání)
Pokračování v pátek 15. listopadu
Vložil: Adina Janovská