Plavovláska, nebo brunetka? Milostné aférky se staly jeho koníčkem, jedna mu ale málem zlomila vaz. Tajnosti slavných
11.11.2024
Foto: Se svolením Národního divadla
Popisek: Pěvec, herec, režisér a šéf opery Národního divadla Přemysl Kočí
O jeho záletech se vyprávěly legendy a žilo jimi celé zákulisí pražského Národního divadla. Jen kráska, která nosila stejný snubní prsten, si plánovitě naordinovala slepotu. (Pokračování z pátku 8. listopadu)
Patří k významným osobnostem českého operního umění dvacátého století, i když jeho uměleckou dráhu zatemňuje éra normalizace, v níž se angažoval i politicky. Ještě mnohem víc ale pošramotily pověst majitele mimořádného barytonu Přemysla Kočího milostné aférky, které se staly jeho celoživotním koníčkem, i když se kdysi romantický Don Juan časem spíš proměnil v dobrodruha a svůdce Casanovu. S věrností si nikdy hlavu nelámal a ani ho nenapadlo, že by mohl situaci řešit. „Já jen doufal, že mě manželka jednoho dne vykopne. Co se mnou, když jsem takový grázl,“ prozradil po letech v dokumentu České televize z cyklu Příběhy slavných Nelze umírat štěstím. Pořádně mu zatopila jen aféra, kterou odstartovala romantická pohádka režiséra Václava Kršky.
Horší než bulvár
Legenda o lásce působila v jednotvárné akční šedi budovatelských příběhů jako z jiného světa a její láskyplný náboj byl téměř nakažlivý. Přinejmenším pro Kočího, do kterého se bezhlavě zamilovala o devatenáct let mladší vycházející hvězda Jana Rybářová. Jejich vztah sice nikdy nepřekročil hranice platonické lásky a bulvární tisk v tehdejším Československu naštěstí neexistoval, přičinlivá agentura JePAPo (jedna paní povídala) byla ale ještě mocnější a nebezpečnější, takže „zaručené“ zprávy o jejich milostných pletkách dorazily z natáčení v Bulharsku do Prahy mnohem rychleji než oba protagonisté. Jejich vztah skončil v únoru 1957 Janinou sebevraždou, a přestože měla psychicky labilní, teprve jednadvacetiletá plavovláska důvodů víc, společenská šeptanda označovala dlouho Kočího za viníka. Ten ale celý život sebemenší podíl na její smrti rázně popíral. Byl v té době ženatý, jeho první manželkou byla Milena Křístková, druhou o osmnáct let mladší Astrid Štúrová, dlouholetá hvězda baletního souboru Národního divadla, taneční pedagožka a v druhé polovině sedmdesátých let šéfka Baletu Československé televize.
Evžen Oněgin:
Ve Vídni to neklaplo
Další husarský kousek se mu povedl v roce 1956, tedy v době, kdy si o hostování ve vídeňské Státní opeře mohla většina umělců nechat jenom zdát. Kočí dostal pozvání na deset vystoupení jako Escamillo v inscenaci Bizetovy Carmen. Jak se mu to povedlo, je dodnes záhadou. Hlavní roli tehdy ztvárnila špičková světová mezzosopranistka, Američanka Jean Madeira, a Dona Josého neméně slavný Rudolf Schock. V této konkurenci Kočí neuspěl, takže z původně plánovaných deseti představení nakonec zbyla pouze dvě, 19. a 26. listopadu 1956. Jeho ješitnost mu ale nikdy nedovolila přiznat neúspěch. Stejně záhadným zůstalo i údajné pozvání do newyorské Met, o němž se sice zmínil ve svých vzpomínkách, není ale ničím doloženo. Celou kariéru až do oficiálního odchodu do penze strávil na jevišti pražského Národního divadla s jedinou výjimkou, od druhé poloviny roku 1968 do října 1969 působil jako náměstek ústředního ředitele Československé televize pro umělecký program.
Nechtěný ředitel
V roce 1966 si poprvé vyzkoušel i operní režii, režíroval i pro Tokio Sydney a Nizozemsko. Doma i v zahraničí účinkoval i na písňových, oratorních a kantátových koncertech, pilně nahrával gramofonové desky a léta také učil zpěv na Akademii múzických umění. V roce 1969 byl přes protest uměleckých svazů jmenován ředitelem Národního divadla, dál se věnoval režii, jako pěvec pak už ale vystupoval jen výjimečně. Občas se vracel i před kameru a vedle filmových adaptací oper má na kontě i pár filmových hrdinů, například sovětského politruka ve válečné tragikomedii režiséra Ivo Nováka z roku 1968 Maratón či trestance v romantickém dramatu Lady Macbeth z Mcenského újezdu. V populární komedii Víta Olmera Ještě větší blbec, než jsme doufali, si zahrál ředitele Národního divadla, šestnáct let poté, co tento post oficiálně opustil.
Zrušené rozloučení
Během kariéry posbíral řadu titulů a ocenění, mimo jiné byl v roce 1963 jmenován Zasloužilým umělcem, v roce 1977 obdržel Řád práce, o dva roky později se stal Národním umělcem a v roce 2000 získal Evropskou cenu Gustava Mahlera za uměleckou činnost. Je autorem významné odborné publikace Základy pěvecké techniky a v roce 1986 vyšla jeho autobiografie, nazvaná Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak. Přemysl Kočí zemřel 15. ledna 2003 v Praze a veřejnost se s ním měla původně rozloučit ver foyer Národního divadla, umělecká veřejnost se ale postavila proti. Poslední poctu mu tudíž vzdali přátelé a kolegové v krematoriu v pražských Strašnicích a za všechny se s ním rozloučila herečka Jiřina Petrovická.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Opera PLUS, Národní divadlo, Český rozhlas, Supraphon, deník Právo, Přemysl Kočí: Dobrý den, živote aneb Všechno je jinak)
Vložil: Adina Janovská