Vyletěla volovina ze Scaly… Sobota Jaromíra Janáka
komentář
02.11.2024
Foto: ČT Art
Popisek: Rusalka v inovativním italském pojetí plném chobotnic
To jsem si zase dal. 28. října jsem zapnul televizi. Nemusel jsem to dělat, ale to víte, člověk se těžko ubrání...
Rozhodování bylo těžké a nakonec jsem si vybral ze dvou atraktivních pořadů na ČT ten, o němž jsem si myslel, že bude hezčím zakončením svátečního večera. Místo sledování pražskohradního sálu Vladislava II. (kterému se pro jeho blahosklonnost říkalo po latinsku „Bene“), kde pan prezident Petr I. „Very well“ uděloval vyznamenání těm nejlepším z nás i přespolních, jsem si neuváženě pustil záznam operního představení Rusalka pana skladatele Antonína Dvořáka z milánské La Scaly.
Antonín Dvořák měl štěstí. Na sklonku jeho života mu básník, režisér, manžel trochu problémové, ale spíše nešťastné herečky Hany Jaroslav Kvapil (který pak Dvořáka přežil o dvě světové války, tři režimy a zemřel až roku 1950) napsal překrásné libreto. Rusalka, lesní víla, se zamiluje do mladého lovce, kterého vídává při lovu v lese. Láska je to silná a tak požádá Ježibabu, aby ji udělala člověkem. Není to jednoduché, Ježibaba zná lidský svět a Rusalku varuje, ale láska si nedá poroučet, a tak z Rusalky udělá člověka s podmínkou, že bude němá. Pak přijde Princ, Rusalku si odvede, zoufalý Vodník předvídá neštěstí a je konec prvního jednání.
Prince Rusalka brzy omrzí, zamiluje se do atraktivní Cizí kněžny, Rusalku opustí a Cizí kněžna nakonec dá Princi kopačky s textem „v hlubinu pekla otevřenou, pospěšte za svou vyvolenou“. Rusalka se vrací do lesa k jezírku a prosí Ježibabu, aby zase mohla být lesní vílou. Ježibaba za to ale chce, aby Rusalka zabila toho, kdo ji uvrhl do neštěstí. To Rusalka odmítne a čeká. Zanedlouho přiběhne Princ, který pochopil svou pravou lásku, chvíli zmateně pobíhá po lese, pak najde Rusalku, chce ji obejmout, ale Rusalka, která ví, co by se stalo, váhá, potom podlehne Princovu naléhání, obejme ho, Princ umírá a Vodník, jak známo, zazpívá. Pak je už jen nádherný Dvořákův hudební závěr a konec.
Smutná pohádka, tak trochu jak z Andersenovy Malé mořské víly, kterou ale Dán Andersen odposlouchal ze starých archetypálních pohádek, jež se vyprávějí po všech národech. Dnes rodiče ze všech těch národů na Rusalku vodí děti, pro které je představení (jež patří mezi nejkrásnější díla světových impresionistů) dlouhé, a tak režiséři všech zemí už 123 let vymýšlejí, čím je ke konci zaujmout.
Režisérka tohohle představení se jmenovala Emma Dante – a stvořila peklo.
U opery si (pravděpodobně) přečetla libreto a řekla si, že příběh lesních žínek je pro diváka nepochopitelný a (jak už se v posledních dobách stává) vylepšila ho: na celkem přijatelnou scénu umístila spoustu chobotnic a musím se přiznat, že Rusalčina chapadla místo nohou mi připadla nechutná. S pomocí kostýmní výtvarnice pak vše zahalila do krevetové barvy, jejímž výsledkem byl pak (alespoň u mě) zánět spojivek. Lesem pobíhali krevetoví jeleni s vyhřezlými vnitřnostmi a podivnými loso-sobími parohy, inu typický Český les (u Klenčí pod Čerchovem). Navíc zpoza stromů neustále vykukovali jacísi přerostlí trpaslíci, podobní americkému Ku-Klux -Klanu. Taky krevetoví. Šmírovali s kopulačními pohyby všechny intimní okamžiky na jevišti. (Jako vysloužilého operáka mě napadlo, jen ať se klidně kroutí, ale na chodbách. Ve Scale jsou jich přece kilometry.)
Navíc Rusalku, která nemohla chodit, přivezli na speciálním kočárko-trakaři, tlačeném mrňavým liftboyem. Nakonec, proč ne, zpívala ji trochu korpulentní paní Bezsmertna a tak třeba byla ráda. Přesto ji při scénách na zámku, když už byla němá, vyměnili za útlou tanečnici, aby jí zběsilý komparz mohl mlátit o zem a vyvádět jiná podobná alotria a nakonec ji, potlučenou, mohli tahat na pomyslném katafalku. Aby ji nakonec opět vystřídala o polovinu více vážící operní diva.
Buďto paní režisérce libreto špatně přeložili, anebo to byl režijní vtip, jehož smysl mi ušel, ale sexbomby, představující lesní žínky, zpívaly známý trhák „Mám, zlaté vlásky mám“ a jejich vůdkyně, která nám to tvrdila konkrétně, byla pěkná černovláska. Naproti tomu Princ (ačkoli ve vypůjčeném kostýmku Kalafa z jiné opery - Turandot) zpíval smysluplně a překrásně. Vzhledem k tomu, že jeho představitel Dmitrij Korčak se narodil u Moskvy, zatímco představitelka Rusalky poblíž Kyjeva, navíc ukazoval, že láska mezi Ruskem a Ukrajinou je možná. U nás v ČR (ač dříve víckrát hostoval v Národním divadle) by ale se svým pasem ani tak dnes zpívat nemohl:
Jihokorejský Vodník Jong Min Park hrál českého zeleného panáčka jak jinak než ve světle červeném trikotu s pěknými anténními chapadýlky na kukle, naražené na hlavu. Znalci potvrdí, jak mizerně se v tom zpívá. On však přes veškerá režijní protivenství zpíval nádherně. Jediný český zpěvák, který po velmi dlouhé době, kdy tam nikoho od nás nezvali, měl tu čest zpívat ve Scale, byl Jirka Rajniš, pocházející z rodiny skvělých zpěváků a herců. Taky se v roli Hajného navzdory všem režisérčiným schválnostem výtečně předvedl a pěvecky se vyrovnal světoznámým kolegům. Pak ještě orchestr řídil Čech, Tomáš Hanus, jehož snaze o unisono smyčce vzdorovaly a ani jinak nic moc. Až na hornová sóla, která byla výtečná. Představení ve Scale se zkrátka zařadilo do zástupu operních zmršenin režisérů, kteří za každou cenu musí zničit to, co by sami nedokázali.
Já jsem přitom vzpomínal na překrásnou Rusalku v někdejším Smetanově divadle, kde Václav Kašlík vytvořil nádhernou pohádkovou atmosféru plnou citu, korespondující s líbeznou hudbou a skvělým libretem. Když budete chtít slyšet krásnou Rusalku, pusťte si gramofonovou desku Supraphonu z roku 1953, s Ludmilou Červinkovou, Beno Blachutem a úžasným, dnes už legendárním Vodníkem Eduardem Hakenem. Nebo i mnohem pozdější nahrávku ČF s Gabrielou Beňačkovou a Wiesławem Ochmanem. My, kdo už jsme je slyšeli a víme proč a zač, si tím spravíme chuť, a vy, kdo jste v podobě ze Scaly slyšeli Rusalku poprvé, se tak vyhnete celoživotnímu traumatu.
Vložil: Jaromír Janák