Krškův zázrak z třetího ročníku aneb Jak dohnat zamilovaného nápadníka k šílenství. Tajnosti slavných
04.11.2024
Foto: Se svolením Národního filmového archivu
Popisek: Jana Rybářová jako Anička Karasová, která si se zamilovaným septimánem Janem Ratkinem jen pohrává v Krškově filmové adaptaci románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr
Zlatou střední cestu neznala a dělat kompromisy ji život nestihl naučit. Romantická naivka jako by byla vystřižená z románku Červené knihovny. Do všeho šla po hlavě a zamilovávala se téměř na potkání. Zásadně ale jen platonicky.
Nikdy o sobě nepřestala pochybovat, přestože měla na první pohled vše, o čem jen může žena snít. Byla krásná, talentovaná a hned první velká role ji proměnila v hvězdu, které ležely davy fanoušků ležely u nohou. „Našel jsem zázrak. Je to čarokrásný zjev,“ netajil se nadšením režisér Václav Krška, když ji objevil ve třetím ročníku taneční konzervatoře pro svoji filmovou romanci Stříbrný vítr. Jana Rybářová se stala neuvěřitelně rychle jednou z nejpopulárnějších hereček druhé poloviny padesátých let, její bratr Ivo byl ale přesvědčen, že trpěla nějakou formou duševní nemoci. A když pak potkala osudovou lásku, ocitla se na rozcestí, z nějž nebylo návratu.
Komunisté předurčili její osud
Narodila se 31. března 1936 v pražských Střešovicích do rodiny elektroinženýra a už v raném dětství se u ní začaly projevovat umělecké sklony. Soukromě se učila hrát na klavír a v deseti letech se stala členkou baletního kroužku ve Smetanově divadle, který vedl skvělý tanečník a choreograf Robert Braun. Ve všem ji všemožně podporovala především maminka, která na ni byla velmi hrdá. Po pěti třídách obecné školy přešla na francouzské gymnázium, které ale vzápětí komunistický režim zrušil, čímž vlastně předurčil její další osud. Musela se vrátit na základní školu na Pohořelci, začala si psát deník a s kamarádkami se pokoušela o milostné povídky ve stylu červené knihovny. A romantického snu o kariéře zbožňované hvězdy se odmítala vzdát, takže chodila alespoň do dramatického kroužku.
Okouzlený režisér
Pro studium herectví na konzervatoři byla příliš mladá, na tento obor přijímali až od osmnácti let, takže se přihlásila do tanečního oddělení, kam mohla už jako patnáctiletá. Studovala klasický balet a tanec a už ve třetím ročníku, kde padla do oka Václavu Krškovi, právě když konečně mohl převést na filmový záznam milovaný Stříbrný vítr Fráni Šrámka hledal vhodnou představitelku Aničky Karasové. Křehká, plachá, naivní, cituplná i vášnivě romantická, teprve sedmnáctiletá Jana umocňovala svůj přirozený a upřímný herecký projev graciézní postavou, pronikavýma očima a atraktivním zjevem. „Řeknu vám, že s takovým plachým děvčetem jsem se ještě dosud nesetkal. Když ke mně přišla, hlavu nepozvedla, oči na špičkách bot a jen šeptala,“ prozradil později Krška.
Stříbrný vítr:
Absolventka hvězdou
Anička v romanci Stříbrný vítr se stala její nejlepší rolí. Diváky uchvátila temperamentem, upřímností i nevšedním půvabem, vykouzleným vzácnou kombinací čokoládově hnědých očí a světlých vlnitých vlasů. V roce 1955 úspěšně absolvovala taneční obor a vzápětí dostala první stálé angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, dnešním Švandově divadle na pražském Smíchově. O rok později se poprvé mihla ve vedlejší roli i na televizní obrazovce jako jedna z dívek na táboře v psychologickém dramatu Robinsonka, natočeném podle stejnojmenného románu Marie Majerové, a dostala jednu z hlavních rolí v absolventském filmu režiséra Jana Valáška st. V ulici je starý krám. Stala se jednou z nejobdivovanějších hereček, měla peníze, úspěch, obdiv… Přesto nedokázala být šťastná.
Těžce zkoušený romantik
Její první velkou láskou se stal o několik let starší kolega Karel, s nímž od sedmnácti chodila čtyři roky. Popravdě ale žila ve svých romantických představách o lásce a vodila se s ním jen vodila za ručičku. Byl do ní bláznivě zamilovaný, psal milostné dopisy, nosil květiny… Časem se ale začaly do vztahu vkrádat neshody. Karel chtěl milostný vztah se vším všudy, což ale Jana odmítala. Vysnila si lásku z dívčích románků a jediné, k čemuž byla svolná, byl občasný polibek. Doháněla ho tím k šílenství, takže každá jejich schůzka končila hádkou. Dokonce prý vyhrožoval sebevraždou i tím, že ji zabije. Vyčítal jí, že ho proměnila v nešťastného, zlomeného muže, neustále se rozcházeli a udobřovali. „Chtěla bych se umět chtít zabít, protože už nevím, jak z toho všeho ven. Žít neumím, lásku neumím, hrát neumím a hlavně nevím, jak hrát líp,“ napsala do svého deníku v dubnu 1956.
Pokračování ve středu 6. listopadu
(Zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Blanka Kovaříková: Zápisník, Jaroslav Opavský: Nedozpívaná píseň Jany Rybářové, Filip Hynek: Jana Rybářová a její rukopisné deníky)
Vložil: Adina Janovská