Zločin smilstva proti přírodě, kde se skrývala krásná Rybářová a případ pro nejvyšší místa. Tajnosti slavných
01.11.2024
Foto: Se svolením Obce Heřmaň - František Jehlička
Popisek: Režisér Václav Krška, který si svou tvorbou vysloužil přezdívku básník filmového obrazu
Celý život prožil v permanentních a neustále sílících obavách z dalšího zatčení a z toho, že mu pobyt za mřížemi zničí kariéru. A komunistům pak na něm vadilo úplně všechno, od buržoazního původu přes apolitičnost po sexuální orientaci. Vyřadit ho ale z kulturní scény nemohli, protože už byl uznáván i v zahraničí. (Pokračování ze středy 30. října.)
Velkou ránu, která probudila jeho touhu po návratu k lyrické tvorbě, pro něj znamenala smrt jeho milovaného autora Fráni Šrámka, který navždy odešel 1. července 1952. Už o rok později vstoupilo na filmová plátna romantické melodrama Měsíc nad řekou, k němuž Václav Krška napsal scénář podle Šrámkova slavného impresionistického dramatu z roku 1922 během pouhých deseti dnů během natáčení životopisného filmu o počátcích literární dráhy Aloise Jiráska. V jedné z hlavních rolí nemohl chybět jeho oblíbený představitel romantických hrdinů Eduard Cupák, kterému fantasticky sekundovala Dana Medřická jako stárnoucí slečna Slávka. A vzápětí konečně znovu došlo také na Krškův milovaný Stříbrný vítr, opět v hlavní roli s Cupákem, jehož partnerku si tentokrát zahrála kráska s mimořádně oduševnělým výrazem Jana Rybářová, kterou objevil v třetím ročníku taneční konzervatoře.
Znovu Šrámek
V druhé polovině padesátých let zaplul do zcela odlišných žánrů. V československo-bulharské koprodukci natočil nestárnoucí pohádky Legenda o láce a Labakan, pak přišla na řadu dramata na aktuální témata a začal pracovat ve Studiu pro úpravu zahraničních filmů. V roce 1965 zahájil i spolupráci s Československou televizí. Jeho nejvýraznějším projektem druhé poloviny šedesátých let se stala historická romantická komedie Poslední růže od Casanovy, v níž měl původně ztvárnit postavu nejslavnějšího svůdce českých dějin Oldřich Nový, Krška dal ale nakonec přednost Felixi le Breux. V závěru tvorby se ještě jednou vrátil ke svému milovanému autorovi, naposledy natáčel v roce 1969 televizní adaptaci povídky Fráni Šrámka Popel, v níž ještě jednou ožila jeho oblíbená témata. Střet mladého myšlení s emocemi, okoralými stářím, v němž touha a láska naráží na prázdné srdce, které je již neschopné citu.
Láska před soudem
Jeho homosexualita byla veřejným tajemstvím, dokonce kvůli ní skončil až u soudu. „Svůj sklon vysvětluju tím, že mně byl již vrozen a od dvaceti let jsem pozoroval, že žena jest mi zcela lhostejná... Já jsem často bojoval zoufale se svou přirozeností a chtěl jsem se již zastřeliti. Zabýval jsem se tímto poměrem ve svých románech hledaje východisko, studoval i cizí autory...“ uvádí oficiální zápis z obhajoby Václava Kršky před Krajským soudem v Písku ze dne 24. září 1934. Příčinou byla sebevražda studenta Vladimíra Zanášky 17. září 1934. Vyšetřování ukázalo, že se o Krškově homosexualitě v Písku všeobecně vědělo, nařčení, že pěstoval homosexuální styky s abiturientem, bylo ale velmi vážné a diskreditovalo ho v kulturní práci a práci s mládeží. Soud mu styky proti přírodě se Zanáškou nakonec neprokázal a další tři spoluobvinění jakýkoli styk popřeli. Přesto byl nakonec Václav ke čtyřem měsícům podmíněně s odkladem trestu na zkušební dobu tří let a byla mu vyslovena ztráta volebního práva do obcí.
Stříbrný vítr:
Zločin smilstva proti přírodě
Ke své homosexualitě se veřejně hlásil pouze v letech 1932 až 1933 v časopisu české homosexuální komunity Nový hlas. Druhý proces v letech 1939 až 1940 a jeho dohry byly dramatičtější. Dne 4. května 1939 byl zatčen a dodán do soudní vyšetřovací vazby kvůli homosexuálním stykům s nedospělými píseckými mladíky, které údajně lákal za peníze do své písecké vily. Po propuštění z vazby byl zkoumán jeho duševní stav a v srpnu 1939 byl uznán vinným zločinem smilstva proti přírodě s osobami stejného pohlaví a odsouzen na pět měsíců těžkého žaláře nepodmíněně, zostřeného dvěma tvrdými lůžky a dvěma půsty měsíčně. Navíc ztratil právo volební a musel uhradit soudní náklady. Poté jeho pokusy o emancipaci homosexuální menšiny definitivně skončily a snaha o důstojný život homosexuála se přenesla do neveřejné sféry.
Případ pro místa nejvyšší
Slovo homosexuál se v jeho díle sice nikdy nevyskytlo, za zvláštní kapitolu jeho tvorby lze ale považovat období romantických příběhů z přelomu třicátých a čtyřicátých let, od Ohnivého léta až po Kluky na řece, kdy jeho romantičtí hrdinové s rozpolcenou duší nakonec vždy stanou na správné straně barikády – v náruči ženy. To nejspíš pramenilo z Krškovy permanentní a neustále sílící obavy z dalšího zatčení a z toho, že mu výkon trestu zničí kariéru a možná i život. Přesto se jeho homosexualitou v padesátých letech dokonce zabýval í politický sekretariát ÚV KSČ, závěry vyšetřování ale byly nakonec označeny jako přísně tajné. Jakýkoli fyzický kontakt s osobami stejného pohlaví ale režisér během výslechů popřel.
Veřejné tajemství
Později se ho na jeho sexuální orientaci oficiálně nikdy nikdo nezeptal, takže logicky také nikdy ani neodpověděl. Nadále ale zůstávala veřejným tajemstvím a přízeň, kterou projevoval Eduardu Cupákovi, vykoledovala herci u veřejnosti nelichotivou přezdívku Stará Kršková. „Mezi pamětníky kolují i zvěsti o tom, že Krška pořádal rauty setkání gayů v uzavřené společnosti,“ citoval Jiří Fanel ve své knize Gay historie herce Eduarda Kohouta, přezdívaného herecký kníže z Kampy. Svoji filmovou práci zakončil v roce 1968 poetickým dramatem Jarní vody, které natočil podle stejnojmenné novely I. S. Turgeněva.
Už v roce 1955 získal ocenění na Benátském filmovém festivalu za svůj životopisný hudební film ze života skladatele Bedřicha Smetany Z mého života, v letech 1940 a 1949 Národní a v roce 1952 Státní cenu, o rok později Uměleckou prémii a v roce 1967 se stal Zasloužilým umělcem. Režisér, spisovatel a scenárista Václav Krška zemřel 17. listopadu 1969 v Praze, podle svého přání se ale po smrti vrátil do svého druhého domova v Heřmani, kde odpočívá v hrobce, kterou zdobí busta od sochaře Jana Kodeta.
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Josef Hloucha: Václav Krška čtyřicetiletý, Martin C. Pitna: Homosexualita v dějinách české kultury, Čtení z Písku, Krajský soud v Písku 1850-1959, Jiří Fanel: Gay historie, PrahaIN.cz)
Vložil: Adina Janovská