Hrála v prvním nahém filmu, Šlitr ji nechal kvůli rybě a syn Kodet (prý) kvůli ní nehrál Limonádníka. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
26.10.2024
Foto: Se svolením Československého státního filmu
Popisek: Jiřina Steimarová jako prostitutka Anděla v komedii KArla Steklého z rok 1956 Dobrý voják Švejk
„Hele, neblbni, co mi vykáš,“ řekla mi zasloužilá umělkyně Jiřina Steimarová, když jsem konečně našel odvahu a asi po čtrnácti dnech svého angažmá spolu s ní v Karlínském divadle se ji odvážil oslovit.
V té době jsem už nebyl nijak zvlášť nesmělý, ale převládal ve mně pocit štěstí a ohromení, když jsem se najednou ocitl mezi lidmi, které jsem do té doby znal jen z časopisů, filmových týdeníků a rozhlasových nahrávek. O Jiřině jsem navíc věděl, že její pradědečkem byl slavný Tylův konkurent Josef Jiří Kolár a dědečkem další sloup českého divadla Vendelín Budil. A tatínkem slavný frakmen filmů pro pamětníky Jiří Steimar a synem Jirka Kodet, který byl sice jen o šest let starší než já, ale už tehdy byl slavný. (A to jsem tehdy ještě neznal její dvě vnučky, Báru Kodetovou a Annu Polívkovou, protože ještě nebyly ani na světě. Kdybych je znal, měl bych respekt ještě větší!)
A co teprve sama paní Jiřina! Byla pro mne čest stát na jevišti s takovou skvělou herečkou, a jak jsem časem poznal i obětavou, pracovitou, velkorysou, kolegiální, skromnou (teď to vypadá, že jsem se zasekl, ale Jiřina taková opravdu byla). Věděl jsem, že i pro tohle všechno měla řadu ctitelů, mezi nimi i Jiřího Šlitra, který se s ní rozešel (respektive nesešel), protože se mu nelíbilo, jak Jiřina jí ryby. Nevěříte? Přesvědčte se (Jiřina vzpomíná od 13. minuty):
Jiřina byla ovšem i dvakrát vdaná, poprvé za sochaře Kodeta, a potom si vzala muže, o kterém jsem se později dozvěděl, že byl mužem mnoha profesí, počínaje automobilovým a hokejovým závodnictvím a konče podnikáním v Guatemale. Poprvé jsem ale jeho jméno uslyšel v jednom jejím podivném úsloví.
„Janáku, Janáku, já toho Juhana pořád vidím před sebou,“ začínala vždycky, když jsme seděli u dvojky vína po představení, a protože Jiřina neměla pro ostřejší slovíčko nikdy moc daleko, nevěděl jsem, komu nebo čemu říká „juhan“…
Když jsem ji po čase lépe poznal, pochopil jsem, že jestli někoho bezmezně milovala až do konce života, tak to byl právě Jaroslav Juhan. Taky s ním měla dvě krásné dcery. Jenže on se jednoho krásného dne sebral a zmizel do Jižní Ameriky. Bohužel to bylo v roce 1951, kdy zuřivost režimu byla největší. Jiřinu vyhodili z Národního divadla, kde hrála už od dětských let nejen ona, ale i její maminka a tatínek (který byl s Národním navíc natolik spjatý, že uvnitř něj jeden čas provozoval občerstvení a na jeho střeše měl holubník). V tu dobu už ale tatínek Steimar neměl ani jedno, ale když Jiřině po manželově emigraci zabavili celý majetek, přesto jejího syna Jirku podporoval během studií, platil mu denně oběd v Kavárně Slavii. Celoživotní „šlechtictví“ Jirky Kodeta bylo hodně dané touhle dobou a vzdorem vůči tehdejší nouzi rodiny a způsobům, jakým se režim choval k jejich rodině.
V době, kdy přišla ta osudová rána, bylo Jirkovi čtrnáct, Evelyně šest a Julii čtyři. Jestli si někdo dokáže představit nějakou herečku bez milované práce, a tím pádem i bez prostředků a se třemi dětmi na krku, tak to já si představit nedokážu. Ale Jiřina se zvedla. Taky proto, že se nad ní smilovali odvážní lidé v karlínském hudebním divadle a nabídli jí angažmá (na to, že zpěv nebyl její nejsilnější stránkou, se uplatnila skvěle). A jiní zas tak dlouho tloukli na vrata mocných, že Jiřině (která jako šestnáctiletá hrála i ve slavném Machatého filmu Extase, který se proslavil jako první na světě s explicitní erotickou scénou, Jiřina tam ale hrála „jen“ oblečenou sekretářku) bylo umožněno vrátit se i k filmu. Možná se pamatujete na tu holku, která, když dobrého vojáka Švejka Hrušínského vede stráž a zarazí s ním do hospody, objednává pro stráž injekci petroleje, která když se píchne pod kůži, člověk jde z vojny, přísahá, že „Ten pán je medik“, a pak sama pro sebe objednává pití: „Milostpani, ten vermut, to je vodička, pošlete nám láhev čerta, ten pán to všecko platí!“
Když jsme po čase sedávali s kolegy u ní doma (bydlela tehdy v Holešovicích, tam, kde kdysi stávalo divadlo Uranie) s nohama nahoře, abychom si trochu odpočali, říkávala: „Kluci, na nohy bacha. V divadle člověk nepřijde ani tak o hlas, ale o nohy určitě. Jsme na tom jako číšníci s těmi našimi dlouhými stojáky.“
A tak jsme seděli, popíjeli víno a koukali na strop: „Tam, kde je ta čmouha, jak mě seshora vyplavili, tam, když nemůžu spát, se to nějak rozestoupí a já tam pořád vidím toho Juhana,“ začala zas.
Koukali jsme také, ale my pořád viděli jen tu čmouhu...
Pak se Jiřina oblékla do svého slavného kožíšku, o kterém, aby jí ho nikdo neukradl, říkala, že je to skunk, a šli jsme do divadla. Do šichty. Na ty naše stojáky.
V divadle, když za ní přišli, jsme koukali i na její dcery, Evelynu a Julii. Víc se mi líbila Julinka, Evelyna byla pro můj vkus příliš razantní. (Vzpomínáte si, jak coby cvičitelka ve Filmu Dobří holubi se vracejí zpražila Milana Kňažka?) Jenže koukání na Julinku mi nebylo moc platné. Po okupaci v roce 1968 stejně odešla do Kanady, zatímco Evelyna si vzala nejdřív Ladislava Freje, pak texaře Zdeňka Rytíře, co napsal, že časy se mění, a nakonec měla dceru s Bolkem Polívkou. Z těch by přece našinec nemohl konkurovat ani jednomu!
Jiřina taky dělala Evelyně „pěknou reklamu“. Povídala nám (když jsme znovu seděli u jejího bílého vína a cpali se její houbovou omáčkou s knedlíky, což bylo Jiřinino pověstné mistrovské dílo) o Evelynině nejnovějším filmu. Jmenoval se Hra o jablko a režírovala ho Věra Chytilová:
„Kluci, musíte na to jít, Evely tam má skoro hlavní roli, ani nemusí moc hrát, ale zato tam má pořád nahou pr…“
Mluvit o sobě na veřejnosti drsně byl u nich v rodině svérázný druh humoru. Ve skutečnosti se měli moc rádi. Přesto jim jejich mystifikace vycházela tak, že se mnoho příhod dodnes traduje. Jako že když režisér Lipský zvažoval obsadit Jiřinina syna Jirku Kodeta do role Limonádového Joe (nezapomenutelného filmu, kterému bylo minulou středu přesně 60 let!), maminka mu to rozmluvila, a místo něho byl obsazen náš kolega Karel Fiala. A naopak je známa historka, jak se Jirka vychloubal, že dědeček Steimar byl hrabě. Maminka Jiřina namítala, že je to blbost, protože děda byl pekař, a Jirka se postavil proti ní a řekl pohrdlivě: „Mámo, ty víš h….“
Čas utíkal, já jsem odešel do Národního, odkud Jiřinu kdysi vyhnali, Jiřina dál hrála v Karlíně, pak odešla do penze, ale pořád se ještě věnovala malým adeptům herectví v „lidušce“. Možná i to jí pomohlo, aby (i když už ne příliš zdravá), přežila i syna Jiřího a dožila se požehnaného věku 91 let. Dokonce nakonec, po padesáti letech, potkala zas i tu největší lásku svého života, Jaroslava Juhana. Když se tak dívám na její život vcelku, kdybych byl paní kněžna z Babičky, nemohl bych jinak, než říct: „Šťastná to žena!“
Pomocné zdroje: televizní pořady ČST Kavárnička dříve narozených, Než se zvedne opona a Můj táta byl herec
Vložil: Jaromír Janák