Premiér, který se nehodil na billboardy aneb Spor o normalizaci trvá. Výročí Jakuba Vosáhla
19.10.2024
Foto: Snímek z obálky knihy Paměti a úvahy, se svolením nakladatelství Epocha
Popisek: Někdejší československý ministr a pozdější federální premiér Lubomír Štrougal, jak jsme ho znali v době normalizacer v roce 2012
Jsou to jenom necelé dva roky, co jsem odpoledne v redakci v rychlosti psal nekrolog. Na historicky nejdéle sloužícího předsedu naší vlády, který je ale ve srovnání s jeho předchůdci i nástupci probádán snad úplně nejméně.
Pro politické nadšence není příliš atraktivní postavou, jeho kariéru neurčovala volební klání. Byl by v nich asi dost handicapován, nebyl strhující řečník a jeho zrzavé hlasy a silné brýle se nehodily na billboardy. Vládu řídil ve zvláštní době, kdy volební výsledky „jednotné kandidátky národní fronty“ byly s reálnou společenskou vůlí dost mimoběžné. Nepochybně si toho byl vědom stejně jako dalších věcí, které historie tomuto období určitě nepřičte k dobru. Byl jejich součástí, a velmi důležitou, po Husákovi druhou nejvýznamnější.
Férové zhodnocení Lubomíra Štrougala, ke kterému sté výročí narození vybízí, by tedy současně mohlo být našim vyrovnáním s érou normalizace. Toho zvláštního dvacetiletí, po které v čele státu vydržela jedna skupina politiků, a vzhledem k nehybnosti a klidu, jaký v Československu zavládl, pro něj někteří razí označení „Husákovo ticho“.
Přibližně před patnácti lety vzbudil historik Michal Pullman rozruch svým názorem, že normalizace byla „společenskou smlouvou“, kterou lidé uzavřeli s režimem a s jejím plněním byli až do poloviny osmdesátých let v podstatě celkem spokojeni. Ve stejné době ale vznikal Ústav pro studium totalitních režimů, kde v první fázi pod vedením Pavla Žáčka dominovali zastánci názoru, že normalizace byla okupační správou a všechno, co se těch dvacet let dělo, se odvíjelo od sovětských posádek v československých vojenských prostorech.
Co ta normalizace vlastně byla?
Tento názor dominoval v devadesátých letech, čemuž se asi nelze příliš divit, skutečně šlo o formativní zážitek celé jedné generace. Propsal se do polistopadové kultury, snad v žádném devadesátkovém filmu o šedesátých či sedmdesátých letech nemohly chybět sovětské tanky nebo aspoň zvuk letadla. A vedl k přesvědčení, že za těchto dvacet let nese odpovědnost někdo zvenku. Pullmanovo expozé dvacet let po Listopadu otevřelo první vážnou debatu, co ta normalizace vlastně byla.
Příběh Lubomíra Štrougala nám může pomoci v tomto směru mnohé pochopit. Narodil se v říjnu 1924. Rok po Jozefu Lenártovi, dva po Miloši Jakešovi nebo Vasilu Biľakovi, tři po Alexandru Dubčekovi. Všichni byli generací, kterou v dětství formovaly hospodářská krize a válka.
„Návrat k poměrům první republiky byl pro mě nepřijatelný. Propastné sociální rozdíly, rozsáhlá trvalá nezaměstnanost, národnostní rozpory, bezradná mezinárodní orientace na nespolehlivé spojence, tak jsem si nepředstavoval budoucnost této země. Týdny, ba měsíce maminka, bohužel marně, očekávala návrat svého manžela. Ale téměř s jistotou se dalo předpokládat, co by mně doporučil. Zvítězila idea sociálně spravedlivé společnosti, idea sice s mnoha iluzorními představami, ale idea slibující něco nového, změnu, pokrok,“ vysvětloval ve svých pamětech vstup do KSČ, ke kterému se odhodlal hned v roce 1945.
Rodinné „dědictví“
Jeho otec ve Veselí nad Lužnicí pracoval v cementárně a zakládal zde KSČ. Aktivita v dělnickém hnutí se prý v původně hornické rodině Štrougalových dědila. Současně ale byl podle dětských vzpomínek také umělec, renesanční osobnost a významná persona místní komunity, za kterou v časech Mnichova docházeli pro radu i místní konšelé. Za odbojovou činnost byl v roce 1941 odsouzen a zemřel v berlínské věznici Plötzensee, nejspíš při jejím spojeneckém bombardování v únoru pětačtyřicátého.
Později se mezi lidmi šířila smyšlená historka, že Štrougal senior měl zemřít v koncentračním táboře Mauthausen, kde byla vězněna početná skupina českých komunistů, a před smrtí požádat spoluvězně Antonína Novotného, aby po válce „dohlédl“ na jeho dva syny. Zejména poté, co Lubomír Štrougal za vlády Antonína Novotného skutečně zaznamenal až raketový politický vzestup.
Ve dvaatřiceti řídil krajský výbor v Jihočeském kraji, ve čtyřiatřiceti jej jmenovali ministrem zemědělství, v šestatřiceti byl absolvent pražských práv ministrem vnitra. V exponované bezpečnostní funkci poznal realitu režimu, když se osobně účastnil zatýkání svého předchůdce Rudolfa Baráka, nebo když na tiskovce bombasticky prezentoval dezinformační falzifikáty sovětské výroby, které měly být údajně vyloveny ze šumavského jezera. Podle mnohých si ale na „vnitru“ udělal důležité konexe, které pak ovlivňovaly jeho další politickou kariéru.
Historické rozhodnutí
Tři roky pak strávil v aparátu ÚV KSČ, kde se stal tajemníkem pro ekonomickou politiku. V době, kdy se politika dělala ve straně a ústavní instituce pouze prováděly úkoly, byla tato funkce vnímána jako kariérní vzestup. V dubnu 1968 byl ale zpátky ve Strakově akademii. Ve vládě Oldřicha Černíka byl vicepremiérem s odpovědností za ekonomiku. Jednou z klíčových motivací pro přijetí funkce měl být chaos a rozklad, který viděl na ÚV po nástupu usměvavého, populárního, ale tlachavého a zoufale neefektivního Alexandra Dubčeka.
Při jmenování kabinetu stál vedle dalšího místopředsedy vlády Gustáva Husáka. Přesvědčeného komunisty, kterého ale stranické boje padesátých let dostaly málem na šibenici. Právě zažíval comeback, na který čekal skoro dvacet let. Černíkova vláda během „Pražského jara“ skutečně chtěla mnohé změnit. Veškeré reformní i jiné plány ale ukončila v noci z 20. na 21. srpna invaze zemí Varšavské smlouvy.
Štrougal se ještě v noci dostal na Úřad vlády, kde nad ránem okupační jednotky zatkly Černíka. Když vicepremiér neuspěl s žádostmi o uvolnění budovy, domluvil se s prezidentem Svobodou a svolal zasedání vlády na Pražský hrad. Tam se sešel dostatečný počet ministrů, aby byl kabinet usnášeníschopný, takže začal úřadovat. Vláda pod Štrougalovým vedením invazi odsoudila a vicepremiér Hamouz nótu osobně odvezl na sovětské velvyslanectví.
Dne 22. srpna večer Štrougala požádali, aby se dostavil do kanceláře prezidenta. Zde už seděli zástupci „zdravého jádra“ strany a žádali prezidenta, aby jmenoval kolaborantskou „dělnicko- rolnickou vládu“, která by nahradila nefungující kabinet nezvěstného premiéra Černíka. Do tohoto návrhu jim vicepremiér hodil vidle informací, že vláda zde na Hradě normálně úřaduje v usnášeníschopném počtu. „Tak tento plán jim nevyšel,“ pravila prý s úsměvem ministryně Božena Machačová, která Štrougala k prezidentovi doprovázela.
Generál Svoboda mu posléze sdělil, že plánuje odletět do Moskvy jednat o řešení situace, a požádal, aby do delegace vybrali jednoho zástupce vlády. Štrougal se rozhodl (i proto, aby neohrozil usnášeníschopnost kabinetu v Praze), že vládu bude zastupovat vicepremiér Gustáv Husák, který byl v Bratislavě. Husák byl podle vzpomínek svou nominací velmi překvapen. Role, kterou pak při jednáních v Moskvě sehrál, ale zpětně učinila Štrougalovo rozhodnutí historickým. Dalších dvacet jedna let naší historie by bez něj pravděpodobně vypadalo úplně jinak.
Shoda s Brežněvem
Po návratu z Moskvy byl Husák zvolen do čela ÚV KSS, slovenské stranické organizace, jejíž formální samostatnost přežívala z poválečných dob, když se komunistům hodilo mít dva hlasy v Národní frontě. Slovenský první tajemník byl automaticky členem celostátního politbyra a Husák do nejužšího stranického vedení nastoupil s rázností, odpovídající dvaceti letům čekání. I Štrougal měl novou funkci. Stal se na ÚV šéfem skupiny s tajemným názvem „byro pro stranickou práci v českých zemích“, která měla být po federalizaci Československa partnerem pro prvního tajemníka ÚV KSS. Tím se stal jedním z nejvlivnějších straníků.
Když se v březnu 1969 u prezidenta Svobody debatovalo, kdo by případně mohl nahradit v čele strany Alexandra Dubčeka, pozval si k tomu premiéra Černíka a coby „republikové tajemníky“ Husáka se Štrougalem. Ten podle vzpomínek navrhl za nového „genseka“ Černíka, načež Husák ještě v průběhu jeho řeči jednání dotčeně opustil. Pár dní poté chtěl Štrougala vidět „na čtyři oči“ a otevřeně se jej zeptal, co proti němu má. Mělo se mu dostat podobně otevřeného vysvětlení, že Černík je za posledních dvacet let v politice zkušenější a kromě toho na rozdíl od něj nedává každému samolibě najevo svou převahu.
Mezitím ale Oldřich Černík nejvyšší stranickou funkci odmítl a doporučil Husáka. Ke stejnému názoru ve stejné době došel i Leonid Brežněv, který měl v březnu a dubnu dlouhé rozhovory s oběma kandidáty. Necelý rok poté byl Černík odvolán z funkce premiéra, místopředseda Štrougal povýšil na jeho místo a stal se jednou z nejvlivnějších osob ve vedení strany. Předsednictvo Ústředního výboru KSČ, ve stranickém žargonu nazývané po sovětském vzoru „politbyro“, se podle Husákova životopisce Michala Macháčka zhruba dělilo do dvou frakcí.
Zdravé jádro versus realisté
Bylo tu „zdravé jádro“, jak si říkala skupina, která v srpnu 1968 otevřeně spolupracovala se Sověty a dopředu připravovala puč proti Dubčekovu vedení. Hlavní tváří je zde Vasil Biľak, který si původně dělal ambice na Husákovo místo. S ním v chystané kolaboraci s okupanty jeli i Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka, podepsaní pod „zvacím dopisem“. A také Milouš Jakeš, Karel Hoffman, Jozef Lenárt nebo Viliam Šalgovič, kteří do jejich akce v srpnu 1968 byli zasvěceni a asistovali u ní.
Proti nim Macháček vymezuje frakci „realistů“, kteří původně věřili, že se dá kompromisy z Pražského jara něco uchovat. „Věřili jsme, že budeme v reformách pokračovat, byť po té sovětské okupaci třeba pomaleji a opatrněji. V závěru sedmdesátých let jsem byl už úplně sám, kdo takhle vystupoval,“ řekl k tomu Štrougal v rozhovoru, který se výjimečně rozhodl poskytnout v roce 2012.
I Macháček poznamenává, že „realisté“ postupem času přes zjevnou snahu a dobrou vůli stejně dospěli do pozic, velmi podobných „zdravému jádru“. Frakce tak nakonec formovaly spíše osobní spory a rivalita mezi jejich členy, z nichž ta mezi Lubomírem Štrougalem a Vasilem Biľakem patřila k nejzavilejším. Podstatu soužití vyjádřil v upřímnější chvilce Gustáv Husák: „Nemusíme se milovat jako buzeranti, ale měli bychom spolupracovat jako soudruzi.“
Naopak mezi Štrougalem a Husákem nepochybně fungovala osobní chemie, která dělala jejich vztah nadstandardním. Štrougal zpětně říkal, že byli „kamarádi v politice“. Byl jedním z mála lidí, kterým Husák odhalil něco z doby svého věznění a mučení v padesátých letech, a ministerského předsedu také vybrali, aby mu jel oznámit zprávu o úmrtí Viery Husákové při havárii vrtulníku. I když Husák Štrougala na stranickém plénu několikrát kritizoval, ve skutečnosti přes Sověty jeho setrvání vždy hájil. I v případech, kdy federální premiér dvakrát nabízel demisi.
Nakonec odešel z čela vlády v říjnu 1988, oficiálně kvůli vysokému věku 64 let a vyčerpání po osmnácti letech ve funkci. Sám zpětně tvrdil, že odešel dobrovolně, když viděl impotenci nového Jakešova vedení, které ovládlo stranu po sesazení Gustáva Husáka v prosinci 1987.
Premiér rekordman
Celkem byl premiérem šesti vlád a ve funkci byl od ledna 1970 do října 1988 bezmála osmnáct let, což je rekord, v našich podmínkách nejspíš nepřekonatelný. Vypovídá ale hlavně o době, která po turbulencích šedesátých let sázela na klid, stabilitu a s Husákovým oblíbeným termínem „konsolidaci“. Podstatou této „normalizace“ či „konsolidace“ bylo nahrazení vzletných plánů o vybudování beztřídní komunistické společnosti mnohem skromnějším programem základních sociálních jistot a „klidu na práci“. Výměnou za „klid na vládnutí“ a chování v rámci stanovených mantinelů, poměrně těsných, ale jasně vytyčených.
Tato pravidla byla nepochybně omezující a mnozí se v nich necítili komfortně. Způsob, jakým bylo zacházeno s těmi, kteří mantinely překročili, patřil k tomu nejhnusnějšímu, co český stát svým občanům kdy prováděl. Při jejich dodržování měl ale člověk v zásadě zajištěn klidný a předvídatelný život. Po bouřlivém období šedesátých let a Pražského jara mnozí ocenili právě tuto předvídatelnost.
Není bez zajímavosti, že po dramatické šedesátkové dekádě si podobný „oddychový čas“ vybírali i v některých západních zemích. Lidový vypravěč Ronald Reagan či bodrý obr Helmut Kohl měli (v různých podmínkách) také za program nějakou formu „konsolidace“. Tento klid, původně značnou částí společnosti nejspíš upřímně vítaný, se ale v Československu v průběhu let proměnil ve stagnaci a zaostávání, se kterým si normalizátoři včetně Štrougala nevěděli rady.
Jeho memoáry Paměti a úvahy začínají slovy o změně a pokroku. V jejich textu ale nad úspěchy výrazně převyšuje vysvětlování, co se nepovedlo. Občas je to až monotónní popis snah o změny, které Gustáv Husák postupem času stále více odsouval se slovy „Luboši, k tomu se vrátíme“. Je z nich ale zřejmé, že v Lubomíru Štrougalovi mělo naše centrálně plánované hospodářství ve svém centru alespoň trochu přemýšlivou hlavu. Osobně znal všechny ředitele velkých podniků, nakonec značnou část z nich sám vybíral.
Silná a odhodlaná generace
Klíčové projekty předseda vlády monitoroval na denní bázi. Podle všeho měl celkem reálný přehled, co se v zemi děje, což asi nelze říci o většině jeho kolegů z politbyra. Mezi lidmi se vědělo, že se Štrougalem se dá mluvit, v osadě Jizerka, kde měl chalupu, jsou dodnes legendární jeho dlouhé a upřímné hovory v hospodě, nebo i v lese při houbaření. Nelze opomenout ani řadu jeho rozhodnutí, kterými v každodenních záležitostech pomohl některým lidem, kteří měli s režimem problém. Tato role svérázného „ombudsmana“ ale samozřejmě nemohla změnit podstatu systému.
Do důležitých pozic dokázal sehnat lidi odborně zdatné, kteří by v jiných podmínkách nejspíš dokázali ještě více. Ať to byl finančník Svatopluk Potáč, energetický expert Vlastimil Ehrenberger, nebo třeba pražský primátor Zdeněk Zuska, kterého Štrougal osobně přivedl z Ostravy. A některá tehdejší rozhodnutí se ukázala jako prozíravá a nadčasová. Československo na rozdíl od jiných zemí východního bloku nenasekalo dluhy, naopak vybudovalo nebývale robustní energetickou soustavu, ze které žijeme dodnes.
To vše v podmínkách politické normalizace, ekonomického centrálního plánování a tak trochu programového strachu z čehokoliv nového. Že tím Československo prošlo bez větších otřesů a ztrát, to byla z velké části zásluha osvíceného ministerského předsedy. Současně to ukazuje, že normalizace nebyla jen na tancích dovezenou okupační správou, ale režimem, který byl velmi podstatně utvářen v československých reáliích. Vypadala by bezesporu jinak, kdyby se jejího provádění neujal ambicemi a starými křivdami poháněný Gustáv Husák, ale i v případě, že by v čele vlády nestál Lubomír Štrougal. A úplně jinak by se sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století odvíjela, kdyby zde nebyla silná a odhodlaná generace, jejíž životní zkušenosti formovaly hospodářská krize a válka.
Normalizace patří do naší historie. Psaly ji naše zážitky, zkušenosti a předsudky. Tvářit se, že tyto kapitoly našich dějin předepsal někdo jiný, je zavíráním očí před realitou. Což je lekce, která se nám může hodit i dnes, v jiném mezinárodním společenství, co taky aspiruje na globální roli.
Zdroje: Michal Macháček: Gustáv Husák, Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Michal Pullman: Konec experimentu, Jan Rychlík: Československo v období socialismu 1945-1989, Lubomír Štrougal: Paměti a úvahy
Vložil: Jakub Vosáhlo