Náměstí státní zlatokopky (a jiné zlé sny). Sobota Jaromíra Janáka
komentář
19.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Zamračíno, popršíno
Šli jsme pěšky z Kulaťáku k hotelu Internacional. Tramvaje nejezdily a hrozně pršelo (ačkoli – když jsme tenkrát šli opravdu, tak už přestávalo pršet…)
Šly s námi i naše děti, Vojta a Bětuška (i když to vlastně nebylo možné, protože tehdy ještě nebyly na světě a s tehdejší manželkou jsem měl jenom Lucinku a bydleli jsme Nikoly Tesly, což je vlastně dvojnáměstí, rozdělené tramvají, a na druhé straně se jmenuje Interbrigády. Tam, asi půlrok po našem přistěhování, postavili maršála Koněva. Místo záhonu macešek postavili sokl, který obložili tmavým leštěným kamenem, a na něj šoupli jeho sochu. Přijela strana a vláda, položili kytky a věnec a odspěchali vládnout zase jinam.
Tenkrát, přestože Koněv na okupaci v roce 1968 žádný podíl neměl, jen na osvobození v roce 1945, soše občas někdo na ruku uvázal koště, tak přijeli a sundali ho, a zase za čas mu tam někdo pověsil igelitku, a tak to šlo pořád dokola. A my se báli, aby celé náměstí nepřejmenovali na Koněvovo, protože pak bychom to měli v adrese a lidi by se nám smáli. Ale měli jsme štěstí. Asi nebyl plech na nové cedule.
Dneska, to zase plech je, takže se naopak bojíme, koho zase dnešní strana a vláda přestěhuje a jeho ulici nebo náměstí přejmenuje. Možná by se to vyřešilo, kdyby vojákům, třebaže osvobozujícím a zasloužilým, už nikdo pomníky nestavěl. Stačí medaile, co za své boje dostanou. Vždyť na našem náměstí bydlel třeba i Max Švabinský, malíř a v mládí náramný fešák, ten by tam stál opravdu sošně. Anebo naproti přes ulici bydlela nad mlékárnou Gusta Fučíková. I když tu bych tam nestavěl. Přestože se jí povedl ten husarský, tedy vlastně vojenský kousek, že si udělala doživotní živnost z manžela. Namítnete, že to dnes dělají mnohé, a někdy taky s posvěcením státu. Jenže paní Gustě se to povedlo u manžela mrtvého, a to už je výkon…
Ale zpátky k tomu snu:
Všude se valily potoky vody po dešti a já měl zrovna novou koženou taštičku na doklady a na telefon. Chtěl jsem přeskočit vodní příkop, a tak jsem si ji položil na kamennou zídku, která zbyla po Koněvovi, pod ní byl vodou vymletý hluboký jílový sráz, po kterém jsem sjel do proudící kalné vody a namočil se až po pás. Nějak jsem vylezl a šli jsme dál k hotelu Internacional, který dal kdysi postavit další voják, ministr obrany Čepička. Tam bývala konečná tramvaje, která teď nejezdila, protože koleje trčely nad proudící vodou ve vzduchu.
Zjistil jsem, že nemám tašku, a tak jsem se chtěl zeptat orchestru, který hrál na pódiu nad vodní propastí veselé písně, jestli ji nenašli. Vybral jsem si hezkou houslistku, štíhlou, ale hned za houslemi pěkně rostlou, a chystal se s ní promluvit, protože se mi líbila a já byl v takových promluvách mistr světa. (Kdysi i ve skutečnosti, ale dnes už jen v tom snu.)
Celou akci mi zkazil mohutný skřípot vrat hotelu Internacional, ze kterých se vyhrnula grupa sovětských turistů, která zamířila, jak to bylo jejich zvykem, do menší prodejny bot na třídě Jugoslávských partyzánů. Ostatně na ten krámeček kvůli lepší orientaci ukazovala i ruka jejich zmíněného maršála. Aby skupina mohla, podle staroslovanských zvyků, vykoupit celý sortiment bot včetně těch papírových do rakve.
Za skupinou těchto potenciálních záškodníků se v maskáčích plížila postava, polepená umělou trávou z války v Jugoslávii, která se pěkně vyjímala na asfaltovém chodníku.
Maskovaný muž držel v jedné ruce na dlouhé tyči, připomínající dnešní selfie stick, chromovaný odposlouchávací mikrofon značky Tesla Holešovice a v druhé ruce nesl zápisník, do kterého si morseovkou zapisoval detaily pohybu případné záškodnické skupiny. Protože měl obě ruce plné, plížil se žížalím způsobem absolventů vysoké vojenské vyzvědačské školy. Na nablýskané jmenovce měl začerněné jméno, mému bystrému zraku však neušla jeho hodnost: „plukovník ideologické stráže“. Což pro mne, nevojáka chatrných znalostí, byla vysoká šarže, možná srovnatelná s druhým nejvyšším velitelem skupiny armád anebo vrchním velitelem branné moci u nás.
Ráno mě vycházející sluníčko probudilo do mrazivého dne. Otevřel jsem dveře do zahrady a na rohožce, hned vedle trávníku, stály pěkné černé papírové boty. Opatrně jsem se rozhlédl – plukovník ideologické stráže ani jeho portrét nikde v dohledu. Kousek ode mě byla hromada listí, nebyla sice na maskování hodnostáře příliš komfortní, pro všechny případy jsem do ní ale píchl silným drátem na opékání špekáčků.
Ani hles.
Ještě jednou jsem se tedy rozhlédl a boty sebral. Schoval jsem je pod kbelík do garáže.
Nakonec, budou se hodit. Až jednou půjdu tam, kde nejsou tyhle blbé sny…
Vložil: Jaromír Janák