Menšík zapadl pod gauč, „Bróďa“ oněměl… S Františkem prostě vtrhlo do dveří zjevení, budící děs a hrůzu. Tajnosti slavných

16.10.2024

Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov

Popisek: František Vicena jako Adolf Hitler v sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem

FOTOGALERIE: Osvědčený kladný hrdina suverénně zpíval i v muzikálech, když přišlo na věc, dokázal zahrát prakticky cokoli. A když ho namaskovali jako Hitlera, kolegové v šatně z něj málem dostali infarkt.

Ta dobrá, poctivá tvář… řekla by o něm nejspíš Hanka z legendárního muzikálu Ladislava Rychmana Starci na chmelu. Upřímná, spolehlivá a solidní vizáž se staly devízou muže, který suverénně zvládal prakticky všechny žánry, od dramat přes komedie a tragikomedie až po muzikály. Ve všech rolích zůstával František Vicena spíš fyzickým typem než výraznější osobností, v gestech a mimice byl střídmý a nejvíc využíval svůj hluboký znělý hlas. Dnes bych chtěla připomenout jeho smutné výročí, které média bohužel přešla bez povšimnutí. Právě v úterý 15. října uplynulo od jeho nečekané tragické smrti už čtyřicet let.

V zajetí hudby

Umělecké geny opravdu měl po kom zdědit, mezi jeho příbuznými najdeme či herce Národního divadla Miroslava Doležala či houslového virtuosa a hudebního skladatele Jaroslava Kociana, kterého znali milovníci klasické hudby na všech kontinentech a jako pedagog vychoval na Pražské konzervatoři mimo jiné Josefa Suka, zetě skladatel Antonína Dvořáka (více ZDE). František Vicena se narodil 24. června 1933 ve Znojmě a po ukončení základní školy se přihlásil na brněnskou konzervatoř. Přijat ale nebyl, takže nakonec maturoval na Střední technické škole ve Znojmě. Už během studia ale začal drát divadlo s ochotníky a po maturitě byl přijat ke studiu na Divadelní fakultu brněnské JAMU.

Ať žije vojna!

Po absolutoriu v roce 1955 nastoupil do prvního angažmá jako člen činoherního souboru v Karlových Varech, už po jedné sezóně se ale vrátil do Brna a následujících pět let strávil na jevištích Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo v Brně) a Státního divadla. A v roce 1958 se poprvé představil publiku na filmovém plátně jako desátník Ferda v romantické válečné road movie režiséra Josefa Macha Zatoulané dělo. Příběh s prvky komedie, zabíhající chvílemi spíš do dobrodružného žánru, byl sice ryze propagandistickým dílem o báječném životě v uniformě, přesto měl velmi slušnou návštěvnost.

Zítra vstanu a opařím se čajem:

Léta putování

V letech 1961 až 1962 František rychle vystřídal účinkování v Českých Budějovicích a v Kladně, aby pak zamířil do Prahy. Natrvalo ale v metropoli zakotvil až v roce 1970, a pak patřil až do smrti k oporám souboru Městských divadel pražských. Mužným zjevem, solidní vizáží a divácky vděčným projevem byl přímo předurčen především ke ztvárňování kladných hrdinů domácího i světového repertoáru. Ve výčtu jeho divadelních rolí najdeme antická dramata i moderní konverzační komedie, na jevišti ale uplatnil i pěvecké vlohy a často účinkoval v muzikálech. V polovině šedesátých let si navíc rozšířil vzdělání a dálkově absolvoval obor divadelní režie na DAMU.

Tvrdý úrok na psychiku

Příchod do Prahy mu umožnil častější působení před kamerou, větší příležitosti na něj ale čekaly až v době normalizace, kdy se angažoval nejen umělecky, ale i politicky a společensky. I díky tomu dostal hlavní roli popraveného komunistického odbojáře Jana Ziky v tendenčním, ale působivém okupačním dramatu Klíč. Drama z období heydrichiády bylo natočeno k padesátému výročí založení KSČ a povinně na ně tenkrát chodily do kina i školy, což soudruzi velmi přehnali. Neunikla jsem mu ani já a realisticky natočené scény poprav v pankrácké „sekyrárně“ mi pak nadlouho zajistily hodně špatné sny.

Nejlepší Hitler

Další odvážné a nezlomitelné hrdiny hrál i v následujících letech, například strojvůdce Rudolfa Čapka ve válečné trilogii Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. Z jeho práce před kamerou naopak velmi výrazně vybočuje postava Adolfa Hitlera v nestárnoucí sci-fi komedii režiséra Jindřicha Poláka z roku 1977 Zítra vstanu a opařím se čajem. „Hráli jsme s Menšíkem, Bróďou (Vlastimil Brodský) a dalšími v šatně karty. Kolem zrovna procházel František, byl ještě v civilu a odcházel do maskérny. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov. Dobírali jsme si ho, že on, takový dobráček, vyfasoval takovouhle roli,“ zavzpomínal kdysi Jiří Sovák (ZDE). „Najednou se rozlétly dveře a v nich doslova kopie Hitlera, který na nás navíc začal německy řvát a horlivě gestikulovat. Menšík se tak lekl, že zapadl pod gauč, Brodský nebyl schopný slova. Nevěřili jsme svým očím. Museli jsme si z toho šoku pak dát všichni panáka.“

Pokračování v pátek 18. října

(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Osobnost regionu, Aha!, Marie Valtrová: Ornestinum, Slavná éra městských divadel pražských, Městské muzeum v Ústí nad Orlicí)