Páni kluci, to byl teda nářez! aneb Rozloučení s ženou, která prožila celý život s dětmi a pro děti. Tajnosti slavných
14.10.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Režisérka Věra Plívová-Šimková v dokumentu Anny Stichenwirthové z roku 2022
Za úspěšnou kariéru jí vděčí nejedna někdejší dětská hvězda, mezi českými tvůrci filmů pro děti je bezkonkurenčně nejúspěšnější. Její rodinné příběhy a dětská dobrodružství vždy spolehlivě pohladí po duši malé i velké. Žena, která žila celý život s dětmi a pro děti, nás v neděli 13. října navždy opustila, jen pět měsíců po oslavě svých devadesátin.
Její tvorba má několik typických znaků. Zpravidla jsou to filmy, natočené podle vlastního námětu a scénáře, a vždy dokázala perfektně vyjádřit vnímání světa dětskýma očima. Jsou chápavé a laskavé a zdrojem příběhů jsou dětské hry. Nechybí v nich soupeření klukovských part, přátelství, první lásky, malá nedorozumění a leckdy ani přetvářka dospělých. Filmy držitelky Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii Věry Plívové-Šimkové nejsou to pohádky, ale příběhy normálních kluků a holek. A právě v tom spočívá jejich kouzlo.
Zemanova žačka
Narodila se 29. května 1934 v Lomnici nad Popelkou, které proslulo lidovou architekturou a výrobou lomnických sucharů a cukrovinek, dětství ale prožila v Chuchelně u Semil. Otec brzy zemřel, takže zajištění rodiny leželo plně na matce, která si ale přesto vždy dokázala najít čas pro svou životní lásku, ochotnické divadlo. Talentu ale po ní zdědily její dcery víc, starší Břetislava byla akademickou malířkou a vyhledávanou ilustrátorkou. O čtyři roky mladší Věru kouzlil film, takže měla o své budoucnosti brzy jasno a po maturitě na jičínském gymnáziu se přihlásila na pražskou FAMU. V roce 1952 začala studovat režii pod vedením Bořivoje Zemana, tvůrce nesmrtelných pohádek Pyšná princezna či Šíleně smutná princezna.
Lišáci, Myšáci a Šibeničák:
Životní rozhodnutí
Dětský svět pronikal do její tvorby od počátku, děti se objevovaly v jejích ročníkových pracích a v roce 1957 absolvovala středometrážním hraným projektem Když se rozhrne opona, ke kterému si také sama napsala scénář a příběh mladých ochotníků natočila s neherci ve svém rodném městě. Pak nastoupila jako asistentka režie do Filmového studia Barrandov a získávala zkušenosti po boku starších a zkušenějších kolegů. Mimo jiné pracovala například na povídkovém filmu o čtyřech etapách lidského života Vojtěcha Jasného Touha, který byl v roce 1959 oceněn jako Nejlepší film pro mládež na filmovém festivalu v Cannes, na legendární kriminálce Karla Kachyni Král Šumavy či romantickém příběhu pacientů plicního sanatoria Sny na neděli, který natočil v roce 1959 Václav Gajer podle scénáře Oty Hofmana. A pak přišel v roce 1960 rodinný příběh s detektivní zápletkou Případ Lupínek. A práce s partou dětských herců ji při natáčení celovečerního debutu Václava Vorlíčka tak okouzlila, že se definitivně rozhodla: Jen s dětmi a pro děti.
Kouzelný svět dětí
Jako samostatná režisérka představila svůj první projekt v roce 1963 Chlapci, zadejte se!. Opět si k němu napsala sama i scénář. Její hrdinka Šárka považuje brýle za handicap, takže na parket vykročí v tanečních raději bez nich. Sice toho moc nevidí, nakonec je ale spokojená, protože ji domů doprovází kluk, který se jí nejvíc líbil. O rok později následoval úspěšný snímek Káťa a krokodýl, k němuž napsala scénář společně s Otou Hofmanem na motivy dětské knihy N. V. Gernětové a G. B. Jagdfelda. Natáčet ho měl původně Jan Valášek, jenže onemocněl, a tak dostala příležitost Věra. Film zvítězil na mezinárodní přehlídce filmů pro děti ve španělském Gijónu a odstartoval sérii jejích úspěchů na domácích i zahraničních festivalech.
Páni kluci:
Konečně barva
V roce 1969 vzala za srdce diváky lyrickou komedií Tony, tobě přeskočilo, která byla natočena a schválena v turbulentním roce 1968. Příběh party dětí z dětského domova, které najdou útočiště u svérázného starého mládence ve venkovské chalupě, kde jim sice k pohodlnému životu leccos chybí, najdou ale to nejdůležitější. Zázemí, vzájemnou lásku a pochopení. V roce 1970 natočila další nestárnoucí rodinnou komedii Lišáci, Myšáci a Šibeničák o soupeření dvou kluků o vůdčí postavení v partě a po dvou letech si konečně „sáhla“ na barvu ve filmu O Sněhurce, příběhu vesnických dětí z Podkrkonoší, které chtějí hrát známou pohádku.
Utajený Procházka
Věra Šimková-Plívová natočila třináct celovečerních filmů o dětech a pro děti, Páni kluci jsou ale určitě nejlepší. Byl to její první film, který se odehrává v minulosti, a Jan Procházka, který už byl tehdy „na indexu“, využil při psaní scénáře motivy z knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera. Děj ale přenesl do českého městečka v roce 1900. Protože byl už tehdy „na indexu“, jeho skvělé dílo podepsal svým jménem Vít Olmer, což nevěděla ani režisérka. Ne že by ji někdo podezříval ze zlých úmyslů, byla ale vyhlášená svou výřečností a upovídaností, takže se ti, co o tom věděli, právem obávali, že by se mohla někde „prokecnout“. Díky tomu se zrodil jeden z nejlepších filmů pro děti, jaké kdy byly u nás natočeny, má úžasnou atmosféru a pohoda z něj na diváka přímo sálá. K jeho úspěchu přispěla i hudba, o niž byl původně požádán jeden z prvních českých filmových skladatelů Zdeněk Liška, kvůli zhoršujícímu se zdraví ale místo sebe doporučil Petra Hapku. Michael Dymek, představitel jednoho z hlavních dětských hrdinů, bral natáčení jako zpestření prázdnin a za dvouměsíční natáčení dostal velkorysý honorář 6000 korun, za který koupil mamince elektrický motorek k šicímu stroji a bratrovi a pro sebe jízdní kola.
Smrt na place
V roce 1980 natočila další nestárnoucí perlu Krakonoš a lyžníci, v níž se vrátila na počátek dvacátého století v Podkrkonoší. Pašerácké legendy propojila s nahlédnutím do počátků lyžování v Čechách včetně jeho velkého propagátora, hraběte Jana Harracha, který přivezl první lyže do Čech ze světové výstavy v norském Oslu v roce 1892. Scenáristka Jana Knitlová ho přejmenovala na Weinacha a zahrál si ho Vít Olmer. Při natáčení režisérce asistoval Zdeněk Troška, který od té doby říkává, že tři měsíce na sněhu mu stačily pro celý život, a proto pak žádný svůj film netočil v zimě. Navíc jím tehdy otřásla smrt Václava Lohniského, který hrál staršího finance a zemřel mu v náručí přímo na place. Po této tragické události se štáb rozdělil na dva tábory, nakonec ale zvítězil názor film dokončit, protože už bylo nejen hodně hotovo, ale také utracena spousta peněz.
Zpátky domů
V roce 1974 se Věra Plívová-Šimková natrvalo vrátila do kraje svého dětství. Žila v obci Chuchelna u Semil, z níž pocházeli její prarodiče i otec a kde se kdysi seznámila se svým manželem. Postavili si tam dům, v němž pak bydlela se synem Tomášem a jeho rodinou. Měla ještě dceru Kateřinu a byla šestinásobnou babičkou. V Chuchelné také dlouho režírovala divadelní představení místních ochotníků. Na Barrandově byla zaměstnána do roku 1991, pak se zaměřila na divadelní režii. Své scénáře zpracovala do šesti novel, napsala dva pohádkové příběhy pro starší děti Diviznu a Vlčici a příležitostně přispívala i do časopisů, od Vlasty a Kina přes Literární měsíčník po Film a doba. Celkem natočila dvě desítky filmů, posledním bylo v roce 2001 drama Kruh, příběh desetileté gymnastky, kterou úraz odsune z výsluní na invalidní vozík. Během půl století filmové práce s dětmi objevila řadu dětských hvězd, z nichž vyrostli uznávaní herci a herečky. Celoživotní dílo Věry Šimkové-Plívové bylo zaslouženě odměněno na festivalu v Soči, kde obdržela cenu za přínos celosvětovému dětskému filmu.
(Zdroje: ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Slovník české literatury po roce 1945, Český ráj dětem)
Vložil: Adina Janovská