Trosečníkem na Mallorce. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
12.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Peněženka
Kdybych jako Oldřich Nový v Kristiánovi pracoval v cestovní kanceláři, řekl bych, že dovolená je příjemný prožitek z dvouhodinového letu, kde, připomínaje sardinku v konzervě, si můžete za osm euro koupit trochu vody v plastové lahvičce. O počínající skleróze, kvůli níž jsem před rentgenovým rámem na letišti zapomněl oznámit, že mám železné koleno (a následné osobní prohlídce, která připomínala zasnoubení s policejním orgánem) bych radši nemluvil.
Po přistání na pěkném letišti s příznačným názvem Palma proběhnete jeho rozsáhlými prostorami a konečně po kilometrové procházce najdete pásy (víte, co je to „pásy“?), které vám při troše štěstí vyvrhnou neporušená zavazadla, při další troše najdete mezi čtyřiceti dalšími správný autobus a vyrazíte po ucpané dálnici k vysněnému místu.
Areál hotelu je krásný, čistý, nádherně umístěný, s příjemnou písečnou pláží, skrytou ve skalnatém zálivu, a s několika nahoře bez se opalujícími Angličankami, převážně předdůchodového věku. V hotelu všechno perfektně funguje, obsluha mluví anglicky bez přízvuku a snaží se s úsměvem vyhovět všemu, co si vymyslíte.
Jídlo je skvělé, ze snídaně se po krátkém odpočinku vydáte na večeři a z bufetových stolů si odnesete talíře, plné cizokrajných jídel.
Kolem hotelu je celé městečko krásných bílých rekreačních domů pro horních deset tisíc pozemšťanů, takže vás procházky ulicemi inspirují, co si postavit doma, až se mezi těch horních deset tisíc dostanete.
Na rohu jedné z ulic byla půjčovna aut. Ceny na dva dny dost vysoké, ale když si auto půjčíte na týden, tak vám je prý sníží. Auto nám druhý den ráno přivezli k hotelu a my jsme vyrazili na výlet.
Výhodou cestování autem je skutečnost, že když se stále dostáváte do zácp, takže když se to všechno na minutu rozjede, máte ohromnou radost. Za tři hodiny jsme urazili padesát kilometrů do města a po další hodině našli parkoviště.
Prohlédli jsme katedrálu a plánovali oběd. Na jednom z náměstí jsme našli místo u stolečku a dali si specialitu. Z druhého konce náměstíčka byl slyšet potulný zpěvák, který se doprovázel na kytaru. Dělal jsem to taky, jen jsem nemusel potom obcházet s kloboukem v ruce stoly a čekat, kdo mi něco šoupne. Platili mne na smlouvu v divadlech, kde na mě nepršelo.
Protože tamní peníze jsem v době vymoženosti placením kartou žádné neměl, rozhodl jsem se dát zpěvákovi pár korun naší měny. Sáhl jsem do tašky, kterou nosím přes rameno. Měla otevřený zip. Nahmátl jsem telefon a dál jsem bloudil rukou pod dně. Zpěvák netrpělivě čekal a já horečně hrabal v prázdné tašce, kde je peněženka. Nebyla. Nebyla nikde.
Zpěvák se ušklíbl a odešel. Asi už to znal.
V peněžence mívám občanku, která na cestování do zemí EU stačí, platební kartu, řidičák a ostatní kartičky k zubaři, lékaři, do knihoven, lékáren a obchodů, které vám skrze ně vnucují, abyste chodili jenom k nim.
U polovybitého telefonu jsem zavolal umělou inteligenci své pojišťovny, jejíž hlas se mi způsobem, jakým hovoříte s mentálně retardovaným (což jsem vlastně byl), pokoušel poradit. Nakonec mi hlas sdělil, jak zablokovat kartu a zjistit, jestli účet někdo nevybral. Umělý hlas měl se mnou nekonečnou trpělivost a přes mou nemotornou snahu mi za úkony, které vlastně udělal za mne, poděkoval.
O krádeži jsem podle instrukcí po návratu informoval naši ambasádu v Madridu i konzula na Mallorce. Dostalo se mi cenných rad, ať navštívím policii a sepíšu protokol. Protokol mám odevzdat v Madridu, vzdáleném 500 kilometrů, z nichž polovinu tvoří moře, které musíte přeletět letadlem, kam vás bez dokladů nepustí. Jinak mi hrozí pokuta deset tisíc korun. Obratem jsem jim sdělil, ať mi pošlou tlumočníka s autem a že společně odjedeme na místo činu a tam to sepíšem. Odepsali mi v tom smyslu, že chápou, že jsem se z toho zbláznil. Pak jsme se (bez řidičáku pěšky) vydali na dvouhodinovou túru na policejní stanici.
Na policii dle očekávání nikdo nemluvil jinak než španělsky. Tehdy jsem poznal, jak důležité je moje pěvecké vzdělání. Vysvětlil jsem jim to italsky a policajt Katalánec, který měl přízeň na Sardinii, kde žije početná katalánská komunita, mi přátelsky vysvětlil, že s tím nic neudělají, ať si vezmeme taxíka a jedeme někam, kde se nekrade. Tak jsme si s ním aspoň před stanicí udělali fotku.
Zašlo slunce a nade mnou se začala stahovat mračna. V duchu jsem se loučil s domovem, počítal jsem, koho už nikdy neuvidím, a kompenzoval jsem to tím, že neuvidím ani ty, které bych raději nikdy neviděl. Za pár dní jsem se měl vracet domů a místo toho jsem hledal místo v křoví, kde budu přespávat, až letadlo odletí beze mě. Budu se muset živit prací, což, jak mi kdosi řekl, je činnost, kterou jsem nikdy nepoznal.
Pak se ozval anděl.
„Jaroušku!“ řekl (takhle mi nikdy neříká!) „ale já mám vlastně v hotelovém trezoru naše pasy, pro jistotu jsem je vzala s sebou!“
Vidina, jak stojím u škopku v hotelu a myji nádobí, zatřepetala křidélky a odletěla za mraky. Vzal jsem zpět zvolání: „Běda, ubohá Rusalko bledá“ a začal zpívat závěr Prodané: „Dobrá věc se podařila!“
V pondělí ráno jsem se, sice bez peněženky, ale zato s manželkou, nasardinkoval do zpožděného letadla a vyrazili jsme domů.
Jaké z toho plyne poučení?
Dávejte si pozor na věci a važte si manželek. V kritických chvílích vás zachrání, a když přijdete o peníze, dokážou vás i několik dní živit!
Vložil: Jaromír Janák