Jak se vzpurný student a potížista učil od Friga a Chaplina a proč mu „čudly“ vůbec nevadily. Tajnosti slavných
09.10.2024
Foto: Národní filmový archiv - Československý státní film
Popisek: Josef Hlinomaz v roce 1954 jako chamtivý velkostatkář a radní Halaburda v komedii s Vlastou Burianem Nejlepší člověk
Skvělý herec a komik, vynikající klavírista a naivní malíř s bohatou fantazií… Jen málokdo z fanoušků, kteří se při jeho výkonech váleli smíchy, tušil, jak velký umělec se pod jeho drsnou slupkou skrývá.
Právě dnes je to přesně 110 let od okamžiku, kdy poprvé vykoukl na svět svérázný, jedinečný a nezapomenutelný Josef Hlinomaz. Svérázný samorost působil před kamerou i v každodenním životě, jako by právě vypadl ze dveří té nejzaplivanější hospody čtvrté cenové skupiny, a hospodské rváče a drsňáky hrál s mimořádnou chutí. Nejspíš si ho vybavíte jako zuřivého pistolníka Grimpa, který ve slavné westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera chroupe v saloonu skleničky a zoufalému členu Arizonské obrody Ezru Goodmanovi v podání Bohuše Záhorského zbaští housle.
Limonádový Joe aneb Koňská opera:
Univerzální talent
Narodil se jako čtvrté a nejmladší dítě do umělecké rodiny 9. října 1914 v Praze, tedy ještě za Rakousko-Uherska, jeho tři starší sourozenci se narodily v otcově prvním manželství. Jeho otec Václav Hlinomaz byl houslista, hudební skladatel, ředitel umělecké školy a sbormistr, který učil zpěv i na příbramském reálném gymnáziu. Mládí Josef prožil na Dobříši a v Příbrami, kde absolvoval reálné gymnázium. Odmalička miloval biograf, nenechal si ujít jediný film s hvězdami němých filmů Charlie Chaplinem, Busterem Keatonem alias Frigem, Haroldem Lloydem či Douglasem Fairbanksem, kteří ho fascinovali právě herectvím, založeným na pohybu a výrazné mimice. Nejvíc volného času ale trávil v příbramští ochotníci, s nimiž poprvé vystoupil jako kluk v místní sokolovně jako trpaslík. Hrát začínal s kamarádem Janem Drdou, pozdějším úspěšným novinářem a spisovatelem, a prý dokonce sám napsal divadelní hru, která se hrála jako veselohra na Silvestra a sklidila velký úspěch.
Vzpurný student
Po otci zdědil hudební, malířské i herecké nadání, a přestože se nikdy nenaučil noty, za klavírem působil suverénně a s přehledem vystřihl i náročný repertoár. A přestože na to nikdy ani trochu nevypadal, v mládí hodně sportoval a byl výborný plavec, dokonce vyhrál i několik závodů. Škola ho moc nebavila, studium na reálce si „prodloužil“ na devět let a odmaturoval až na druhý pokus. Pak odešel do Prahy, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole kreslení, už ve druhém ročníku ale tvrdě narazil s představou, jak by měla jeho práce vypadat, a tvrdohlavým prosazováním svých názorů. Spory tak vygradovaly, že nakonec kvůli velkým neshodám s pedagogy ze školy odešel. Přešel na Státní konzervatoř, kde v roce 1940 úspěšně dokončil studium herectví. Barvy a štětec přesto nikdy neopustil a několikrát si zahrál malíře i ve filmu, dokonce se svými vlastními obrazy.
Dobrý voják Švejk:
Putování po „oblasti“
Začínal v oblastních divadlech a zpočátku často vystupoval s Vladimírem Dvořákem. První sezónu prožil na Kladně, další strávil jevišti Východočeského divadla Pardubice, pak přešel do Plzně a v roce 1944 hostoval v pražském Vinohradském divadle. Po uzavření českých divadel nacisty se vrátil do Příbrami a až do osvobození se živil jako malíř. Jeho doménou se staly postavy zrnitých, rázovitých a svérázných bodrých tatíků, veselých mužů i barbarských záporáků. Jeho herecký projev byl založen na zajímavě zabarveném hlasu, pohybové a mimické zdatnosti, klaunství, živelném humoru a občas také na improvizaci. Po válce se nejprve vrátil do Kladna, kde ale jeho angažmá přerušila povinná vojenská služba. Stal se členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, v uniformě ale strávil jen pět měsíců, protože už mu bylo 32 let.
Domov na Barrandově
Teprve po čase definitivně zakotvil v metropoli, kde se jeho první domovskou scénou stalo Realistické divadlo na Smíchově (dnešní Švandovo divadlo). Následovalo Divadlo satiry, Národní divadlo, v němž statoval už během studia, Pražská estráda a opět Divadlo satiry. Teprve v roce 1958 konečně zakotvil natrvalo v hereckém souboru Filmového studia Barrandov, kvůli němuž postupně opouštěl divadlo, a nakonec přešel úplně k práci filmové a televizní. Často působil také v dabingu a rozhlase, publikum ale milovalo hlavně jeho svérázné malé hrdiny, kteří často „válcovali“ hlavní postavy. Hrát „čudly“ mu vůbec nevadilo, hlavně když do nich mohl vtisknout svoji duši. Poprvé se objevil před kamerou už v roce 1947 jako úředník ve válečném dramatu Vladimíra Čecha Nerozumím, nejraději ale spolupracoval s režisérem Oldřichem Lipským. Největší popularity dosáhl jeho chamtivý velkostatkář a radní Halaburda v komedii s Vlastou Burianem Nejlepší člověk, hospodský Palivec v Dobrém vojáku Švejkovi, svérázný ochlasta Gogo v komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku! či zřízenec Arnošt ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Jeho poslední snímek Lvi salónů režiséra Jaromíra Borka, v němž si zahrál starého dědu, měl bohužel premiéru až 1. prosince 1978, tedy čtyři měsíce po jeho předčasné smrti.
Pokračování v pátek 11. října
(zdroje: Wikipedia, ČSFD, FDB, Česká televize, Český rozhlas, Národní divadlo, Česká divadla – encyklopedie divadelních souborů, Michal Herzán, Marie Formáčková: Josef Hlinomaz – Něžný drsňák)
Vložil: Adina Janovská